„A všichni měli na mysli v podstatě totéž – změna přijde, až Putin přestane být prezidentem. Samozřejmě se mýlí. On je to velice zajímavý mýtus – vše v Rusku závisí na Putinovi, a až prezidentem nebude, tak se to změní.“ (Michail Zygar: Všichni muži Kremlu)

Ne nenávist ani „rusofobie“: je to značně jinak

Už několikrát jsem byl v čtenářských diskusích obviněn, že nenávidím Rusko či Rusy. Kořeny tohoto mého vypjatého negativního citu hledají „lidoví prokurátoři“ v srpnu 1968. Mýlí se. Normální člověk nemůže nenávidět zemi. Římský státník Cato st. sice končil každou svou řeč, byť třeba o zakřivení okurek, vždy: „Ceterum autem censeo, Carthaginem esse delendam.“ („Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“), ale to šlo o konkrétní situaci punských válek. Podobný pocit nelze učinit protrahovaným na celý život, nemluvě o dějinách. Nelze emocí nahrazovat kritický postoj. Stejně tak nejde nenávidět všechny občany jednoho státu. Winstonu Churchillovi (vskutku nevšednímu zdroji citátů, nenahraditelné blýskavé berličce všech, kdo nemají vlastní jiskrné myšlenky) se připisuje, že na dotaz, co si myslí o Němcích, údajně odpověděl: „Nevím, všichni mi nebyli představeni.“ Případně mírně jinak, ale v podobném duchu; znáte to, jak se zachází s prastarými citáty, aby se hodily.

Nuže tedy: ohrazuji se proti tvrzení, že nenávidím Rusko a Rusy. To bych byl psychopat. Nevadí mi země a jednotliví lidé.

Ba ani vůči Vladimiru Putinovi se nelze vymezovat jako proti jednotlivci. Znovu Michail Zygar, který tuto skutečnost pojmenovává přesně. Doplňme z knihy „Všichni muži Kremlu“ řádky, kterými jsem tento článek uvedl: „Nikdo ze zpovídaných nevidí perspektivu, jak situaci napravit. Respektive – každý z nich viditelně připouštěl jen jedinou možnost v zájmu změny, ale ani jeden ji nepojmenoval. Někteří mluvili v jinotajích: „přilétne černá labuť“, „prezident odletí na Alfu Centauri“, „nebe se zřítí na zem“. A všichni měli na mysli v podstatě totéž – změna přijde, až Purin přestane být prezidentem. (…) Nebyl to vůbec Putin, kdo Rusko přivedl do současného stavu, a těm proměnám dokonce dosti dlouho vzdoroval. Pak to ale vzdal, protože pochopil, že je to tak jednodušší.“

I já to tak cítím. Ne však pouze jako Zygar, když píše: „Jeho nejbližší si mysleli, že se snaží uhodnout jeho záměry, ale ve skutečnosti naplňovali ty svoje. (…) Současný obraz Putina jakožto hrozivého cara si vymysleli jiní, nejednou bez jeho přispění. Postarali se o to jeho svita, jeho západní partneři, novináři.“ Jsem přesvědčen, že je to složitější a při tom vlastně prostší. Putin naplňuje cosi iracionálního, specificky ruského. Jakoby přijal ruský úděl. Nelze učinit z Putina Mefista. Je to jen Faust. Faust jakési dlouhověké „ruské ideje“. Temné, pro nás nepochopitelné. Nejspíš i pro Rusy je nevysvětlitelná. Ale existuje a žijí ji. Zdá se, že je nezničitelná. Vrací se vždy vehementně, pateticky a bojovně přes všechny tamní historické pokusy ji překonat a konečně se jí zbavit.

Této ideje a jejího naplňování se obávám a o ní bych možná mohl říci, že ji nenávidím. Odmítám ruské racionálně neuchopitelné tužby a metody, jak je uplatnit a realizovat.

To nelze nazývat rusofobií. Pouze ohledávání mně málo blízkého a velmi neuchopitelného světa. Světa, který, jak se mi zdá, chce s druhými hovořit pouze „po svajom“:

Jak jsem Rusko potkal a zase ztratil

Jinak si myslím, že v mém osobnostním ustrojení „obyčejná“ lidská nenávist chybí. Nejsem, domnívám se, schopen, nepřetržitě trvající negativní emoce, a tou bezesporu nenávist je. Argument, že tvrzení o mé antiruské nenávisti je omylné, mohu nabídnout: Hokejové kluziště se stalo, jak známo, naším náhradním bitevním polem vůči sovětským „zachvatčikům“. Byl jsem v dubnu 1969 u Aeroflotu. Křičel jsem tam “Ussuri! Ussuri!“, abych připomněl sovětským (ruským) okupantům, že kdesi daleko v Asii mají problém s Číňany: „Jděte domů, Ivani, čekaj´ vás tam Číňani!“ V následujících letech jsem přál „sborné“ porážku, i kdyby hrála proti týmu Sithů, jehož kapitánem by byl samotný Darth.

Pak, v roce 1989, se stal zázrak; Rusko se začalo chovat jako vcelku normální stát s běžnými přednostmi i slabostmi. Vcelku upřímně dalo najevo, že srpnová okupace nebyla fair. Ba nerusky otevřeně se omluvilo. (Třeba jako Američané po tom, co bombardovali nemocnici či syrské vojáky; ostatně, jak by pravděpodobně učinil každý stát naší civilizace. Nerad, ale udělal by to. Slyšeli jste v poslední době něco takového od Ruska? Přiznat chybu nebo omyl? To je přece slabost!) A já najednou při sledování zápasů zjistil, že když se dívám na hokej našich s Rusy, hodnotím hru, že mě zaujatost (byť před tím pochopitelná, oprávněná a správná) zcela opustila. Když jsme vyhráli, měl jsem úplně obyčejnou radost, jak s každým; když jsme prohráli, řekl jsem: „Byli doopravdy lepší.“

Jenomže nyní jsem zase zpátky. Opět bych fandil komukoliv proti Nim. Protože Rusové vstoupili znovu do staré kalné řeky. Do stoky návyků, jež definuje Alexandr Jakovlev ve své knize „Rusko plné křížů“: temná mystika, neúcta k lidskému životu, nezvyk soukromého vlastnictví (Zygar: „Často se říká, že ruští velkopodnikatelé nejsou ve skutečnosti miliardáři – jen v téhle profesi pracují. Spravují přesně tolik majetku, kolik jim dovolí Vladimir Putin.“)

Dodal bych ještě: podivná kombinovaná kolektivní psychóza: jednak přesvědčení, že Rusko nikdo nemá rád, chce mu ublížit; hořekování, že se proti němu všichni spikli. Hluboká kolektivní paranoia, stihomam. Jaksi davový perzekuční blud. Všichni dle něj propadli rusofobii.

Na straně druhé: egocentrická sebejistota o vznešeném národním poslání. Megalomanie. Mýtus spasitelské role, kterou Rusové vůči světu pociťují, nadřazenosti, vnuknuté jim jakoby čímsi Vyšším. Ať už Hospodinem nebo Leninem.

A následně vzniká neřešitelná situace: jsme osudově vyvolení, abychom zachránili zeměkouli, a ona, nevděčnice, to nechce.
To naštve.

Ruská ruleta s pravdou a lží

A pak mi vadí a to především: Kreml bezostyšné lže. Programově i tak nějak mimochodem. Jaksi samozřejmě.

Já vím, v politice se občas vyhne pravdě každý. Politika nerovná se akurátní morálka.

Jenomže přece jenom: záminka pro zásah a následnou válku v Iráku byly zbraně hromadného ničení. Ukázalo se, že to byl buď omyl, nebo podfuk. Viníci se nakonec přiznali. Pravda, už se tím nic nenapraví, ale pravdě bylo učiněno zadost. Byť do jisté míry post mortem.

Což Rusové nečiní. Špinavý pakt Ribbentrop-Molotov, který byl spoluspouštěčem 2. světové války a dělil značnou část Evropy mezi Hitlera a Stalina, dodnes hájí vylhaným argumentem válečné taktiky. Jsou-li její nutnou součástí masové vraždy polské inteligence a důstojníků, čistky v pobaltských zemích, nezakrytá agrese vůči Finsku… inu pak ano. Spíše to ovšem vypadá na známou taktiku chronických nevěrníků: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ I po téměř osmdesáti letech. Stejně tak už řečený srpen 1968. Sice se za něj Kreml kdysi omluvil. Omluva se potom jaksi znemastnila zneslanila, a najednou, hle: světlo světa spatřil „dokumentární“ film ruské státní televize, který se vrátil k brežněvovským odůvodněním okupace.

Oni nikdy nepřiznají svoji chybu. Natožpak svůj zločin. Cítili by to jako výraz měkkosti. Stejně jako jím je kompromis, dohoda. Rusko podvědomě rozumí pouze politice síly a konfrontace.

Motto, které jsem pro tento text použil (a mnoho dalších citací v tomto textu), je citát z knihy vynikajícího ruského novináře Michaila Zygara „Všichni muži Kremlu“. (Skvěle ji přeložil Libor Dvořák a vyšla v nakladatelství Pistorius a Olšanská.) Každý, kdo by chtěl něco vědět o podstatě současné moci v Rusku, o jejím používání až za hranice normálního lidského vnímání, měl by tu knížku přečíst. Nejméně třikrát. Jména, která ani neznáme, tvorové, kteří hýbají Ruskem a touží hýbat světem. Jacísi tajemní Rasputinové.

Navíc jsou tu soustředěna fakta, data, události. Podle toho, jak a kdy se skutečně staly. Reálné, nikoliv z prostoru sociálních sítí. Ty jsou ve značné části v rukou ruské propagandy prostřednictvím podivných webových adres, pilných trollů, šířících lži a polopravdy, a v neposlední řadě proruských „užitečných idiotů“ kteří tyto lži a pravdy přijímají za své, protože jsou pro ně příjemnou vatou do vyprázdněného vědomí a svědomí.

Pohleďme na „krymskou lež“. Nejprve Putin halasně tvrdil, že na Krym žádní ruští vojáci nebyli vysláni. Později, jako by se nechumelilo, ty „nevyslané“ za krymskou operaci ocenil. Vše nabubřele korunoval diktátorským prohlášením, že okupace Krymu byla jeho osobním rozhodnutím. O anexi Krymu při tom bylo rozhodnuto už před Janukovyčovým pádem.

Nyní se nám podvodníci na sociálních sítích snaží vtlouci do hlavy, že Krym se stal ruským územím skrze svobodné referendum. „Všelidové hlasování“ na černomořském poloostrově proběhlo při tom dávno po tom, co tam vtrhli „zelení mužíčci“. Pokud se vám zdá násilně přisvojená země svobodná, nelze než říci. „Svatá prostoto!“ anebo „Nesvatý lháři!“ Referendum po okupaci není svobodnou volbou.

Samozřejmě je nutno připustit, že silně ruskojazyčné krymské obyvatelstvo by možná i ve svobodném referendu volilo Moskvu: Je to důsledek stalinské „národnostní politiky“, plné transferů národů a národnostních menšin, vysidlování a osidlování celých velkých oblastí Sovětského svazu, potažmo Ruska. Ostatně v našich dějinách můžeme najít paralelu: v konci třicátých let by sudetské referendum dozajista dopadlo pozitivním výsledkem pro připojení k Německu.

V bleděmodrém totéž platí o východní Ukrajině. Také si Putin myl ruce jako Pilát. Samozřejmě, že časem vyšlo najevo, že je má ohledně Donbasu a Luhanska řádně zakrvavené. Vyprávěnky o „vojácích na dovolené“ (mimochodem stejných výsadkářích, kteří obsazovali Krym, uvádí Zygar) ztratily jaksi na lesku. Citujme Zygara: „Zajímavé je, že Putin sám si nemyslel, že by někoho obelhával, ti vojáci podle jeho názoru přece věděli, do čeho jdou. 10. září, týden po skončení bojů u Ilovajska, šel do chrámu a tam, jak sám řekl: „zapálil svíci za ty, kdož se obětovali při obraně obyvatel Novoruska.“ Tím tedy připomněl světlou památku vojáků, jejichž podíl na ukrajinské válce Rusko doposud nepřiznalo. Rodinám padlých stát vyplatil kompenzace, ovšem pod podmínkou, že jejich členové nebudou mluvit s novináři.“

Nutno dodat, že nebýt ruské intervence u Ilovajska, nejspíš by se východoukrajinští separatisté zcela zhroutili pod tlakem ukrajinské armády. Zásahem Rusů všechno dopadlo naopak.

Přečtěte si v Zygarově knize pečlivě seřazené skutečnosti o sestřelení dopravního Boeingu 777, při němž zahynulo přes dvě stě lidí. Prakticky všechny pochyby vyvrací už komentář na stránkách skupiny Igora Strelkova (tehdejšího separatistického vůdce): „Poblíž města Torez byl právě sestřelen transportní An-26, teď se válí někde za dolem Progress. Varovali jsme je přece, že po našem nebi létat nebudou. A tady je videozáznam pádu toho ptáčka. (…) Máme také informace o dalším sestřelu, to byl snad Suchoj.“

Igor Strelkov byl později stažen do Moskvy. „Hlavně proto, že moc žvanil“, uvádí Zygar.

Bez komentáře.

Nyní vyšetřovatelé podali jasné vysvětlení tragické události. Rusové tvrdohlavě odmítají. Jenomže jak jim věřit, když přinesli před tím všelijaké různorodé verze vysvětlení tohoto zločinu. Tyto varianty osvětlení se zásadně lišily, ba vzájemně popíraly. Zmatek nad zmatek. Ale všechno přece byla „ruská pravda“. Opět dle mustru zatloukajících nevěrníků. Opět ve stylu ruské rulety. Doufání, že pistole pravdy ještě nevystřelí.

Tak by se dalo o ruských vyjádřeních mluvit do nekonečna. Lež je velmi často tamní ideová doktrína. A také pocit práva na všechno. Představa nadřazenosti, dané jakousi vyšší mocí.

„Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála,/pro blahoslavený navlíkla honosný šat,/v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála,/
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat,/ a Pravda znavená usnula, jen co si sedla,/ze sna se culila, naivka důvěřivá,/ jen oči zavřela, už se Lež z postele zvedla/a začla si pokradmu zkoušet ten její háv.“ (Pravda a lež,Vladimír Vysockij v překladu Milana Dvořáka)

Hlavním cílem současné proruské propagandy ovšem podle odborníků není učinit ze lži pravdu a naopak. Chtějí zglajchšaltovat obojí. Vytvořit nepochopitelný informační guláš, po jehož konzumaci respondenti řeknou: „Stejně lžou všichni.“ Geniální. Tohle vážně umějí. Jak Vysockij prorokoval: „S Pravdou mi můžete leda tak políbit záda,/ ženská je ženská, tak jakýpak cavyky s ní,/ kdopak tu rozpozná, která je Lež, která Pravda,/ až budou obě dvě donaha vysvlečený,“

A při tom Rusko nedovede vyrobit ani pojízdné auto.

Jaderné zbraně nejsou dozajista symbolem morální převahy. Ba ani ne morální rovnováhy.

A silní vůdci mne nefascinují. Mohu je respektovat, ale netoužím, aby stáli v čele stáda, jehož jsem jednou z ovcí.

„Ruská duše“ – marné pokusy o pochopení

Protože jsem dost čítával Dostojevského, necítím žádnou hlubokou náklonnost k fenoménu, zvanému „ruská duše“; cítím její jakousi bezelstnou sentimentální nelítostnost. Raději bych se od ní držel dál. A pak ta neutuchající touha po tom patřit k čemusi „velikému“. Stačí si přečíst knihu Světlany Alexejevičové „Doba z druhé ruky (Konec rudého člověka)“. Nerozumím ambivalentnímu vztahu kupříkladu ke stalinskému období Ruska. Zcela racionální uvědomění si tyranie, pocit ohrožení života, vědomí nedostatku elementární lidské svobody, existenční i existenciální nuzota… a proti tomu čistě emotivní až hysterické osobní souznění se státním triumfalismem: „Otec žil bez jakéhokoliv pocitu křivdy, byl přesvědčen, že taková byla doba. (…) Budovali velkou a mocnou zemi. A vybudovali ji a porazili Hitlera! Tak to říkával tatínek…“ vypráví dcera muže, který byl bez soudu uvězněn v gulagu šest let za „vlastizradu“. Tou byla skutečnost, že byl zajat při rusko-finské imperialistické válce. „Jsi zrádce! Zachraňoval jsi svou vlastní kůži a ne vlast,“ řekli mu po návratu z finského zajetí. „V lágru „třikrát denně dostávali bryndu a bochník chleba, jeden pro pětadvacet lidí. Spali s polenem pod hlavou, místo matrace měli prkna na podlaze.“ Po tom všem ovšem: „Stejně u nás dál doma visel velký Stalinův portrét.“ Všudypřítomný „temný génius“ Velkého Hospodáře... Masového vraha…

Inu, zdali toto je ruské vlastenectví, které naplňuje tamního ducha, tak cosi takového zcela upřímně nemusím.

Budovali velkou zemi. Kolik jich při tom nedobrovolně zahynulo.

Jak už řečeno, ani pořádný automobil neumějí sestavit.

A vztah k lidem? Michail Zygar ve „Všech mužích Kremlu“ cituje Putina z rozhovoru s Angelou Merkelovou: „Představte si, že sedíte v Kremlu (…) a máte voliče, kteří žijí od Kaliningradu až po Petropavlovsk-Kamčatskij. A vy musíte celé tohle území, lišící se jazyky, názory i životním stylem, nějak sjednotit. Musíte těm lidem sdělovat něco, co by je stmelovalo. Jedna vaše krajanka, velká krajanka, byla naší carevnou. Kateřina II. Ta chtěla ze všeho nejdřív zrušit nevolnictví. Pak ale prozkoumala, jak je Rusko utvářeno, a víte, co udělala? Posílila práva šlechty a úplně zrušila práva rolnictva. U nás to jinak nejde: stačí krok stranou a je po všem, o moc přijdete.“

Nebývale upřímné. Na první pohled i nebývale odpudivé. Ale nechci to ani urážet ani zlehčovat. Možná tam u nich to jinak nejde. Do jisté míry to ladí s teoriemi Alexandra Geljeviče Dugina, jednoho z tvůrců a propagátorů teorie a ideologie „euroasijství“, které má překonat západní civilizaci. Tento politolog, sociolog a filozof prosazuje reinkarnaci Sovětského svazu za hegemonie Ruska. Putin v jeho očích ztratil tvář, když silou nezasáhl proti ukrajinské revoluci. Nicméně v mnohém jejich myšlenky korespondují. Tento Dugin dramaticky odmítá zejména liberalismus. Individualitu člověka. „Liberalismus jako celek spočívá na jednotlivci, který tvoří jeho nejzákladnější prvek. (…) Abychom rozetli kruh, musíme zasáhnout jedince, zničit ho a odsunout ho na okraj politických úvah. (…) nabízíme teorii, že každá lidská identita je přijatelná a ospravedlnitelná, kromě identity jednotlivce. Člověk je totiž vším kromě individua. (…) Liberalismus musí být poražen a zničen a jednotlivec musí být sražen ze svého piedestalu“. (A. Dugin: Dasein jako činitel, citováno dle: Jan Horník: Duginova „čtvrtá politická teorie“, Občanský institut) Souzní to se „zrádcem národa“, mučeným v lágru, nicméně žijícím se Stalinovým portrétem na zdi z knihy Světlany Alexejevičové. I s Putnovým pojetím vládnutí Kateřiny II., jež citoval Zygar.

Asi u nás po tom mnozí touží, ale kdo a kteří?

Proč ale tomu přizvukovat ve státě, který je, stále ještě věřím, postaven na zcela jiných základech. Čímž myslím svoji zemi. Česko. Čechy, Moravu a Slezsko. Nebo jak chcete, ale myslím prostor, v němž jsem se, řečeno s Janem Werichem „učil hrát kuličky“ či, taky dle Wericha, „jsem si pověsil klobouk“. Můj svobodný domov (zatím pořád svobodný, a ne právě nějak příliš dlouho, sečteme-li to od roku 1918, pak pouhých čtyřicet sedm let; roky 1938-39 a 1945-48 se za vskutku svobodné v pravém smyslu toho slova nedají počítat).

Pokud se vám to ovšem, moji milí spoluobčánkové, líbí tak nějak pěkně „po rusku“, s nabobtnalými právy bojarů, bez práv občanů, vaše věc. Ne moje. To však není nenávist. Pouhý pud sebezáchovy. I vůči některým našim politikům, kterým by to tak jistě vyhovovalo. Kupříkladu z řady výroků Andreje Babiše zaznívá jakási soft verze tohoto názoru.

Miloš Zeman před časem zcela scestně označil Ferdinanda Peroutku jako fascinovaného Hitlerem a nacismem. Při tom je sám omámen autoritářskou, až diktátorskou vladařskou ruskou filozofií, nyní v podání Vladimira Putina. Tak hluboce, že se z něj stal devótní ruský poklonkář. Cokoliv řekne Kreml, Zeman poníženě papouškuje (na Ukrajině je to občanská válka, něco jako chřipka -- Bože, kolik už na ni zemřelo lidí!). Co nevyhovuje Moskvě, Zeman poslušně odsoudí (zrušte sankce). Včetně toho, že Američanům nevychovaně radí, koho by měli volit. Jen ať je to ten kandidát, který vyhovuje Rusku.

A to o Zemanovi mnozí jeho obdivovatelé tvrdí, jak že je nezávislý. Nezávislost si představuji jinak. Rozhodně ne jako podlézavost.

Jenomže proč to dělá? Jeho kořeny nejsou přece v té podivné „ruské idei“, o níž byla řeč na začátku. Kdysi o sobě řekl, že je „liberálem japonského typu“. Věru, prazvláštní spojení, ale ten liberál tam byl. V úvodu jsem napsal, že si nemyslím, že by Putin byl Mefistofelem. Že je spíše Faustem. Je Zeman Faustovým Faustem? Pokud ano, co ho k tomu vede? Bojím se tomu rozumět. Proto to raději nechápu.

Jak si totiž mám vysvětlit, že Zeman ignoruje pohřeb Šimona Perése, jedné z nejváženějších osobností izraelské i světové moderní historie, přestože ještě před nedávnem vehementně demonstroval svůj hluboký vztah k zemi Židů, a odjíždí holdovat Jakuninovi, (bývalému „načalniku Rossijskich železnych dorog“, ale především jedné z pravých či levých rukou Vladimira Putina a „načalniku“ kdo ví čeho, který je pro naše spojence „persona non grata“. Navíc v bratrské spřízněnosti s Václavem Klausem. Jak už víc lze dát najevo orientaci na Kreml a odmítnutí Západu? Čím to, že tyto dva pány, kdysi zapřisáhlé politické protivníky, příchylnost k Moskvě tolik spojuje?

Ne nenávist, ale opatrnost a také oťukávání terénu: zatím nebezpečný

Vskutku si nemyslím, že nenávidím Rusko a Rusy. Nenávist vzniká z trvalého pocitu strachu. Ten nemám. Dokud jsme v NATO a v EU, cítím se proti zanesení viru „ruského způsobu myšlení a života“ k nám do jisté míry zabezpečen.

Jsem ovšem přesvědčen, že je k Rusku nutno přistupovat velmi obezřetně. V žádném případě ne se srdcem na dlani. Je schopno ten zásadní orgán života kanibalsky sežvýkat za syrova a vyplivnout. Předvedlo to mnohokrát.

A proto mě i trápí obecná podpora lidí, kteří zcela otevřeně Rusku poklonkují a jsou schopni a ochotni vydat mu moji vlast napospas… A bohužel nejsou to pouze nasazení trollové a zastydlí postbolševičtí fanatici, kteří stále věří, že tam na Východě je země, v níž zítra již znamená včera, či neofašisté a neonacisté, které vzrušuje myšlenka Vůdce a moci, ba nějaký „Drang nach Westen“ nebo konečně slavjanofilští a rusofilští „relikti“. Jsou to i političtí kaskadéři, kteří by rádi skrze ruské metody vládnutí vybudovali model své moci.

Epilog

Začali jsme Michailem Zygarem, skončeme jím: „Nu a zahraničně političtí stratégové zase začali zcela vážně naznačovat, že velký válečný konflikt by se pro Rusko mohl stát šancí – protože situaci ve světě obrátí na hlavu. V podmínkách poklidného evolučního vývoje Rusko čeká nezáviděníhodné postavení zaostalé země; všechno může změnit jedině zásadní otřes, přemýšleli snivě.“ Aby bylo jasno: toto je psáno v konci roku 2015 či na začátku roku následujícího.

Pojízdné auto vyrobit neumějí. Zbraně nejspíš ano.