Kauza Peroutka skončila: zapomeňte! Hrad se nezmění

Nechme už záležitost „Peroutka očima Hradu“ stranou. „Hitler je gentleman“ neexistuje. O „zpěvu s anděly a vytí s vlky“ psal někdo docela jiný. Fascinace je dle slovníku cizích slov: „oslnění, okouzlení, smyslové zaujetí“ a fascinovat znamená „uchvátit, okouzlit, oslnit, zaujmout“ (Slovník cizích slov, SPN, Praha 1966). Dnešní internetové slovní bedekry k tomu přihazují termín „omámení“. Nic z toho ovšem v Peroutkových textech o Vůdci neshledávám. A myslím, že objevit v nich cosi takového je složité i při nejlepší vůli. Ba i při vůli nejhorší.

Navíc meritem věci nebyla analýza Ferdinanda Peroutky coby osobnosti a autora, nýbrž skutečnost, že hlava státu při svém generálním a nenávistném (nejspíš i závistivém) útoku na nevyhovující intelektuály (na něž Zeman vtiskl pohrdlivou a chytlavou nálepku „pražská kavárna“) používá nepravd. (Což je, lze říci, charakteristická „zemanovská metoda“.) A také, že Hradu chybí dostatek mužnosti, aby se omluvil, když prohraje soud. Lhát a pohrdat soudním rozhodnutím; toť, věru, současné „pěkné české prezidenství“.

Nechtěná zásluha Miloše Zemana
Jednu zásluhu však nutno Miloši Zemanovi přičíst; pateticky řečeno jaksi mimochodem otevřel Pandořinu skříňku české společnosti 20. století. Ale buďme méně vznešení: nevědomky poodtrhl růžek pečlivě nalepené náplasti, která skrývá tři odpudivé vředy našich moderních dějin: normalizaci (1970-1989), třetí republiku (1945-1948) a posléze republiku druhou (1938-1939). V těchto třech obdobích vypučela většina špatného, co se v našem společenství v čase nahromadilo, a vykvetly toho květy. Květy zla, dodejme bez okolků.

Jen krátce k těm prvním dvěma:
Normalizace a nedostatečná analýza tohoto „bezčasí“ jsou přímo spoluzodpovědné za současný politický i společenský marast. Moci – ekonomické a posléze politické -- se nenápadně uchopili všelijací normalizační skřeti a za vydatné pomoci konformní části tehdejší „šedé zóny“ si přivlastnili stát.

„Třetí republika“ nebyla pražádným dítětem znovuobnovené svobody, navrácené demokracie a nového startu. „Národněfrontovní“ usurpování moci, vydatná bolševická propaganda, mocenské tlaky pod patronací sovětských „osvoboditelů“, a pasivita stran, jež si neprávem říkaly „demokratické“, se staly nezvratným a nevyhnutelným startem totality 50. let.

Česká pokleslost 1938-1939
A nyní podrobněji k „republice druhé“, tomuto zmetkovi českého zakomplexovaného národovectví, malosti a mstivosti. A dodejme: naprosté absence individuálního sebevědomí a kritičnosti.

Mluví se o tehdejším antisemitismu. I v souvislosti s Peroutkou. Zprvu ovšem nepřišlo protižidovství ve své absolutně rasové podobě. Historik Michal Frankl v článku, nazvaném příznačně Židé přes palubu (Dějiny a současnost) píše: „´Židovská otázka´ za druhé republiky byla měřítkem proměn české národní identity, přičemž úspěch tohoto konstruktu nesouvisel pouze s šířením antisemitských myšlenek, nebo s praktickými sociálními a hospodářskými potížemi, ale především s odklonem od jazykově, národnostně či etnicky pluralitní společnosti.“

Čeští Židé byli najednou „cizinci ve vlastní zemi“. Ta tam byla žižkovská fotbalová idyla mezi pány Emany Habásky a Richardem Načeradcem. Mnozí z židovské menšiny mluvili německy, „němčili“, jak říkala většinová společnost. Není divu, německý živel v zemích koruny české byl po dlouhou dobu sociálně silnější, průbojnější, méně zápecnický a zejména kultivovanější. „Češi byli zprvu na nižším společenském stupni než Němci. Asimilace nikdy nemůže probíhat směrem do komunity, kde by ten, kdo se asimiluje, něco ztratil,“ říká profesor Jan Rychlík v knize Historie, mýty, jízdní řády. Značná část Židů v Čechách a v Československu měla dlouholetou tendenci spolupráce spíše s německou částí společnosti. Bylo to přirozené a logické. Češi to Židům ovšem nikdy nezapomněli.

To byl jeden kořen odpudivého postoje k Židům po okleštění republiky v září 1938. A pak ekonomický a existenciální stres: z nacistické Říše přicházelo velké množství uprchlíků. Jak německých antinacistů, tak Židů. Obavy z velmi kvalifikované konkurence a hlavně konkurence okolnostmi přitlačené ke zdi, tedy pokornější vůči zaměstnavatelům byly velké, morálně ochromující.

Z tiskového orgánu českých fašistů Vlajka: „Hitler k nám vyhnal všelijaký neřád a hned (…) se o něj starají. Kdo se stará o naše nezaměstnané, kteří už nepobírají podpory? Ti mohou mrznout, jen když se u nás budou mít dobře marxisté a židé.“

Řeklo by se: no jo, Vlajka, fuj, fašouni! Připomeňme ale, že několik profesních komor vyhnalo Židy ze svých řad. Lékaři, advokáti… Podle rezoluce České obce sokolské se měla „židovská otázka“ řešit vynuceným odchodem Židů, kteří se přistěhovali od roku 1914, a zároveň těch československých občanů židovského původu, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 nepřihlásili k československé národnosti. Atd. apod.

Čechizace nebo fašizace?
To nebylo pražádné obdivování německého nacismu (a fascinace jím už vůbec ne!). Vždyť nejen český občánek, ale zejména český fašismus byl po dlouhou dobu militantně protiněmecký, s čímž do jisté míry paradoxně souvisel i jeho antisemitismus. Čeští fašisté též požadovali silný národní stát a obraceli ke slovanské spolupráci. Současně volali i po omezení vlivu politických stran a toužili po korporátním uspořádání. Jen tak mimochodem: není zvláštní, že v současném veřejném prostoru nabývají vlivu, či dokonce už převažují, síly, kterým by se taková organizace a směřování země také zamlouvaly? A to včetně demokraticky se tvářících politiků, kteří to podporují, ba vyvolávají? Že bychom se fašizovali? To přece ne. My chceme jenom pořádek, neboť se bojíme. Imigrantů. Evropské unie, řízené skrze Brusel germánskou „Makrelou“. Amerických zloduchů.

Naším fašismem nebyl ani fašismus italský v jeho krystalicky a v jistém pokřiveném smyslu slova majestátní vůdcovské podobě. K tomu jsme jaksi neměli předpoklad: řádné a přitažlivé fýrery.

Ve společnosti vyvřely najednou upachtěné čecháčkovství (byť to slovo nemám pro jeho nadužívání vůbec rád), pseudonárodní kvazijednota, zbabělost a přizpůsobivost a nechuť ke všemu, co není „naše“. A časem samozřejmě i čirý rasový antisemitismus, pečlivě dosud skrývaný, jak o tom např. hovořil už v roce 1937 F. X. Šalda, jehož tato „skrytost“ doslova „děsila“.

Zprvu ale lid český vnímal Židy nikoliv jako rasové nebo náboženské protivníky, ale coby nepřátele „národní“. Cizí prvek. A co se týče imigrace z Německa, děs běs: táhnou k nám Židé a ještě navíc z Germánie. Jaké to národní ohrožení a hrůza! Taková kombinace, smrtící pro českou holubičí civilizaci! Nevím, kolik jsme jich Hitlerovi vrátili do pařátů (současně s jeho německými politickými protivníky), ale i kdyby byl jenom jeden, je to hanba.

Myslím, že už tehdy se rodila naše krásná výmluva: „My nejsme antisemiti ani xenofobové ani fašouni, my máme jenom strach!“ Strach z našich, ale najednou z ničeho nic neznámých „Židáků“. Obava, že nám ti z Říše, žádající nás o pomoc, vezmou práci. Úzkost, že se na nás bude kvůli nim mocný soused zlobit. Příliš mnoho zbabělostí. A také vyvřela hrdá národní láva; divím se, že na heslo „Čechy Čechům!“ přišli jsme až nyní. Tenkrát sedlo by jako na příslovečný český nočník česká prdel. Odpusťte vulgaritu, ale nic jiného sem nepatří. Pravda, nikdo tehdy neskákal, aby prokázal své neutuchající češství.

Tehdejší Ferdinand Peroutka: úcta skrze smutek
A tady přichází odůvodnění mých vět v předchozích článcích o Ferdinandu Peroutkovi, v nichž jsem psal, že mám vůči němu výhrady. Jsou při sčítání „pro“ a „proti“ ve značné menšině vůči Peroutkovým zásluhám, nicméně závažné jsou. David Grossmann ve studii Reflexe druhé republiky v židovských týdenících Rozvoj a Židovské zprávy: „(Peroutka) zdůrazňuje, že český národ snese volnou konkurenci s židy a nemusí se uchylovat k umělým prostředkům regulace. Omezovat chce jen židovskou emigraci. Také vidí nebezpečí v asimilaci německých židů k českému národu (zvětšilo by se židovské procento). ´Antisemitismus v mysli mnohých není nic jiného, než jedno z opatření na podporu jejich stavu, na omezení konkurence.´ A nárůst počtů židů by mohl svědčit o strachu z konkurence a tím i snahu se jí zbavit. Rovněž cítí, že židé jsou v české společnosti stále chápáni jako cizinci. ´Lidé nepřestávají ani nejčeštější židy od Čechů odlišovat.´ Z dnešního hlediska lze chápat některé Peroutkovy výroky v těchto článcích jako protižidovské, ale snad chtěl upozornit na rozdílnost postavení židů v Československu a v Německu. Přesto vlastně tento postoj liberála a demokrata vypovídá o situaci těsně před vznikem druhé republiky.“

V Peroutkově publicistice té doby (a ani z časů po okupaci) není ani zbla oslnění či dokonce omámení Hitlerem, případně německým nacismem. Nesouhlasím ovšem ani s Grossmannovým pokusem o eufemismus, že Peroutka chtěl pouze cosi „ukázat“. Věřím, že zpočátku se snažil situaci realisticky popsat a analyzovat. Později však, obávám se, i on sám propadl tehdejší náladě falešné národní jednoty, zbavení se cizích vlivů, dokonce jejich pranýřování. V české publicistice té doby byli Židé bez uzardění obviněni coby původci krize první republiky a nepřímí viníci Mnichova. K tomu se ovšem Peroutka nesnížil. Uvažuje však v intencích poněkud pokleslé a pochybné české sebeobrany. Jak připomíná Michal Frankl: „Mají-li na obtížné lodi někteří býti vysazeni přes palubu, nechť jsou to ovšem spíše cizí než naši vlastní lidé.“

Během 2. republiky (i v dobách těsně před ní) vyplavalo jako žluklý, smradlavý olej na hladinu veřejného prostoru, že místní Židé vlastně nejsou místní. Jacísi „nenaši“. Cizota cizá… Jiná kultura. Jiné zvyky. Jak pak je to vlastně s těmi macesy? Najednou se někde v pozadí začalo klubat ono zlověstné: „Nezabili nám oni Ježíška i „modrookou holku?“ Tu z Plané, kvůli panenské krvi do židáckého pesachového pečiva. Berou nám práci a životní prostor. Ostatně „zveřejnil“ se dosud jakýsi podprahově vnímaný „třídní“ antisemitismus, vyplývající z české závistivosti: jsou bohatší. (Byť moje maminka toto tvrzení odbývala vždy vzpomínkou na židovskou rodinu ze žižkovského činžáku. Ona, z osmičlenné rodiny, žijící v jedné místnosti se záchodem a vodovodním kohoutkem, sdílenými s dvěma dalšími partajemi, dávala židovské sousedce a spolužačce polovinu své svačiny, protože „to chudák Žídě /odpusťte mé mamince její lidový ´antisemitismus´/ nemělo nic“.) A ještě jeden, skrytější protižidovský osten, daný českou nechutí k intelektuálům a jiným mudrlantům: jsou vzdělanější než my. Inu, to mě na mých židovských kamarádech taky vždycky štvalo: učili se víc a uměli studovat nějak lépe než já, následkem čehož vždycky víc věděli, mizerové semitští obřezaní!

Bohužel, této obecné náladě se Ferdinand Peroutka nepostavil, ba se ji pokoušel racionalizovat, vysvětlit, omluvit. A topil se v tom stále víc. Tady je moje „peroutkovská“ pochybnost. Nebyl antisemita. Netrvalo to dlouho. A pak si to odžil. Nicméně některými jeho články z tohoto období a o tomto problému se prokousávám těžko a, upřímně řečeno, leccos až bolí. Byť připouštím, že je to možná vnímání ahistorické, Ferdinandu Peroutkovi, byť si ho jinak hluboce vážím, v tomto ohledu mnohé z této doby vyčítám. Značně hluboko do duše mojí i jeho. Jako by Peroutka v roli morální autority v této věci selhal. Pociťuji vůči němu jaksi po gogolovsku „úctu skrze smutek“.

Proč to ale právě jim vadí?
Jen jaksi nechápu, proč by to mělo Hradu a současné převažující části veřejného mínění vadit: nic a nikoho cizího sem přece také za žádnou cenu nechceme. To je jednoznačně dnešní určující nálada. Aktuálně to, pravda, nejsou Židé, ale předmět pro takové „launy“ se vždycky najde. Ovšem v podtextu cítím, že nejde ani tak úplně o muslimské „čmoudy“, jak zní vynalézavý český přívlastek. Kráčí to, myslím, dál: vyčistěme to tady nejen od „nečechů“, ale i od těch, co mají jiný názor. Nebo jim alespoň nějak pevně zavřeme huby! Což se ovšem v každodenním současném myšlení hradního pána týká i odkazu Ferdinanda Peroutky. Nikoliv Peroutkova osoba. Jeho myšlenkový svět. Byť Zeman tvrdí, že ho jinak obdivuje. Nejvýš jako pomník, to by se tak asi hodilo. Peroutkovo uvažování je pro současný trend části české moci nepříliš přijatelné. Přece jenom: byl to svobodomyslný demokrat a liberál. To vadí v dnešním Česku, shlížejícím se nenápadně, ale stále více, v ruském autoritářském tvaru společnosti. Tedy Peroutka a skrze něho i intelektuálskou svoloč patří dehonestovat.

Vyvětrání
Jinak však měli bychom, my, dosud trpění liberálové i ostatní upřímní demokraté, pokud to ještě jde, je-li už pootevřeno, otevřít dokořán. Vůči veřejnosti. Strhnout pokrytecké obvazy, kterými jsou zakryty historické páchnoucí vředy: druhá republika, její sestra, zvaná „třetí“, a samozřejmě i jejich sestřenice Normalizace. Pak by se mohlo začít uklízet. Alespoň v našem prostředí, když už ono široce obecné prostředí to pravděpodobně nebude chtít. Jinak zůstanou duše a mozky našeho „národního společenství“ pořád zahnívajícími a smrdutými. Jsem přesvědčen, že dokud se fantomu těchto tří hnusných dob našich dějin nezbavíme, nebudou naše historie, současnost i budoucnost nikdy tak docela normální.