Však to známe ze života, takříkajíc obyčejného. On jí ubližuje, peníze místo domů nosí do krčmy, ale k obědu chce dobroty… A ona drží jako mula, když si dovolíte něco podotknout, málem vám nehty vyškrábe oči. Miluje ho. Sama vlastně neví proč, ale vroucně.

Či genderově naopak: celá ulice ví, že ona mu zahýbá s každým, kdo se na ni vyzývavě podívá, že ho drží pod pantoflem, utrácí rodinné peníze za nesmysly… Řekněte mu to a zvedne pěst. Není mu rozumně jasné, kvůli čemu, ale… Miluje ji. Z celé hloubky své osoby.
Nejsou to idioti. Byť si to o nich sousedé myslí.

Jsou jenom horoucně zamilovaní. Vylévají se jim odkudsi všelijaké ty šťávy, které zatemňují mozek. A láska šlape po rozumu jako selka po zelí.
Emoce pozřela ratio. A navíc, kdo by si připustil, že si vybral špatně, ba hloupě? Neradi sami sobě a už vůbec ne okolí přiznáváme, že jsme se dopustili chyby, zvlášť ve věcech nejzásadnějších a nejintimnějších, jako je třeba manželství nebo volby.

Nebývá to ovšem pouze záležitost emotivně rozbouřených jedinců. Podivný strhující cit, který lze připodobnit k lásce, opanovává, ba opájí jako droga často celé skupiny, kmeny, dokonce národy. Posednou je adrenalin, endorfin i oxytocin a všechny ty hormonální potvory, kdo ví, jak se jmenují, a oni vrhají se slepě za každým šaškem, který jim připadá jako princ na bílém koni či princezna se zlatou hvězdou na čele.

V případě davu, národa, lidu, nazývá se to Vůdce. Pohleďte jenom, co vybudil v nadledvinkách Němců paťatý, egocentrický, ukřičený prcek s knírkem! Jak zbláznil národ Goethův, Schillerův, Wágnerův! Vroucí lásku k Hitlerovi necítila pouze vzorná německá žena Magda Goebbelsová, která, když pochopila, že přišel Dolfiho konec, nezabila jen sebe, ale nabídla Cháronovi k převozu do podsvětí i své děti. Její láska k Němu stála nad láskou mateřskou. A idiotkou ta dáma věru nebyla. Omdlévající německé ženy byl průvodní jev Hitlerových veřejných vystoupení. Nedbaly ničeho. Vedl je cit. Stejně jako jejich muže. Chladnokrevně mordující lidi, muže, ženy, děti. To všechno pro Něho. Národ básníků a rytířů. Společenství praktických, racionálních, často až chladných Germánů… A jak je strhla nepochopitelná emoce! V lásce i nenávisti byl to až chtíč jakýsi!

Proto odmítám elitářské tvrzení, vysvětlující zdejší velkou příchylnost k Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi nějakým kolektivním idiotstvím. I když to tak vypadá.

Ano, je těžko pochopitelná důvěra téměř poloviny českých, moravských a slezských voličů k tvorovi Miloši Zemanovi, který lže, až se mu od huby práší. Několikrát dokonce soudně potvrzeně. Důvěra a lež mají se přece k sobě jaksi protikladně. Však Zemanovým milovníkům a milovnicím je to lhostejno. Je jejich. Jejich citem objatý.

Jistě, jak porozumět třiceti procentům voličů, kteří se chystají vhodit do uren hlas pro Andreje Babiše, když si uvědomíte, co tento pán bezostyšně nabízí?! Říká se tomu korporativní stát. Jeho téměř jistým potomkem je nějaká forma fašismu. Stádo, řízené Šéfem. Stalinovi říkali Hospodář. Nějak povědomé. Nebudu tu vysvětlovat všechny spojitosti korporativního zřízení a fašistické ideologie, zavrhující „parlamentní žvanírnu“, najděte si to sami; když umíte vyhledat všelijaké aeronety a další ruské ohlupovačky, objevíte jistě někdy i něco pro sebe rozumného.

Budete-li chtít.

Ale tu je jádro problému. Lid, nebo alespoň jeho podstatná část, nechce nic jiného, než po čem touží jeho pocitovost. Emoce. Jeho láska. Nemůže si přece připustit, že objekty jeho kolektivní zamilovanosti jsou zcela nedůstojné persony. Tuto lásku si vůbec nezasluhující.

Povšimněte si, prosím, že odpovědi na jakoukoliv kritiku Zemana a Babiše, politických kejklířů a diktátorů in spe, není rozumový argument. Uvedete-li, že Zeman zase lhal, nebude námitkou snaha dokázat, že říkal pravdu. Zveřejní-li někdo nějaký Babišův umazaný podnikatelský či spíše handlířský trik, není reakcí na zveřejnění realistické vyvrácení, ale podrážděnost, hraničící s hysterií. Nesou to, zamilovanci čeští političtí, tak těžce jako obecenstvo od Betlémské kaple upálení Mistra Jana!

Kdepak, žádná diskuse o činech těch dvou „idolů“ se nevede; zkusíte-li ji, dozvíte se, že jste zlí, asi havloidi, potloukající se kavárnami, že těm dvěma velkým, ba našim největším mužům ubližujete, a že na ně se špinavýma rukama kritiky sahat nesmí. Jsou to svaté relikvie nějaké vyšší. Nedotknutelní. Tabu. Posvátné krávy.

Dostane se vám nehtů v očích a zvednutých pěstí.

Fakt to není idiotství. Jenom horoucí zamilovanost. Bez rozumové kontroly. Stav, v němž lidé vyvádějí hůř než z prosté hlouposti. Rozcapí se před objektem svého citu a odevzdají se zcela. Je v tom vášeň. Diskutujte proti vášni…Snažte se přesvědčit někoho, kdo si myslí, že každé Zemanovo či Babišovo slovo je jako polibek, který z žáby činí krasavce či krasavici.