Pokaždé, když společnost reaguje na darebáckou invazi vojsk Varšavské smlouvy pod vedením Moskvy a následující ponižující sovětskou okupaci, ozvou se kritické hlasy: toto výročí se připomíná, ale 15. březen 1939 ne. Zaznívá to zejména z táborů neonácků a starobolševiků, dvou vrhů z jednoho pelechu; podobné jsou si mnohým, hlavně opovržením pravidly a zásadami lidskostí.

Především: v tom základním lžou. Vzpomínka na německou okupaci zde rezonuje stále. Právě tak se probíráme traumatem Mnichova.

Nezapomněli jsme ani na 28. říjen 1939, v němž v Praze, v Žitné ulici zavraždili studenta Jana Opletala. (Tady bych se rád zmínil o jedné opravdové „zapomínce“ – ten den byl zabit i dělník Václav Sedláček, pekařský pomocník. Toho si, myslím, připomínáme méně, než bychom měli.) Ani 17. listopad téhož roku nevypadl z paměti. Persekuce studentů zůstala součástí historické paměti. (Opět jenom taková drobnost: myslím, že málo se ví a mluví o studentech-vojácích, kteří v Londýně úspěšně navrhli 17. listopad jako Mezinárodní den studenstva. Tři generace mají vymyté mozky „zásluhami“ jakéhosi pofidérního Mezinárodního svazu studenstva, filiálky Moskvy, zejména ovšem nejspíš NKVD a později KGB.)

Tedy: nezapomíná se. Připomíná se. Ví se.

Toho 21. srpna ovšem doopravdy zapomínáme. Trestuhodně zapomínáme. Pro pohodlí vlastního svědomí jsme si vytěsnili výročí, které je jenom o rok mladší, než to okupační. 21. srpen 1969. A dny s ním sousedící. V nich totiž v Praze a mnoha dalších městech, vystoupili občané na desetitisícových demonstracích na protest proti sovětskému zhanobení své vlasti. Zpočátku pokojné demonstranty brutálně napadly jednotky policie a Lidových milicí. Na masakr odpověděli stateční občané, zejména mladí, budováním barikád. Kolaborantská moc je rozjezdila tanky. V týle jako zabezpečení totiž měly tzv. pořádkové jednotky Československou lidovou armádu. Byl to její největší zásah od války do roku 1989. Tanky si takhle „bojovně“ zajezdily poprvé a naposledy. Proti vlastním občanům, vyjadřujícím nesouhlas s okupací. Pod Cukrákem stály houfnice, namířené na Prahu.

Definitivně vlastizradu, vedenou „normalizující se“ komunistickou stranou dokonali Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík. Podepsali z pozice svých funkcí „pendrekový zákon“, který byl neústavně přijat tehdejšími poslanci -- „zástupci lidu“. Svoboda parafoval coby prezident (však jsme mu od té doby říkali „děda Zradílek“), Černík stále ještě jako předseda vlády a Dubček z pozice předsedy Federálního shromáždění, v níž se stále snažil zachránit si svou hroutící se bolševickou kariéru (aby došel až na okraj propasti lidské důstojnosti ve funkci velvyslance v Turecku, z níž ho nakonec stejně trapně vykopli). To se ten Hácha v osmatřicátém choval mužněji než tito tři soudruzi.

Lidé na náměstích křičeli jejich jména jako symboly svého odporu vůči okupaci a oni už už se hnali podškrábnout dekrety, podle nichž bylo bití demonstrantů v pořádku, naopak největší „mlátičky“ dostaly metály. Na základě oněch „mimořádných opatření“ mohli být zadržení uvězněni bez soudu až tři týdny, vyhozeni ze škol, ze zaměstnání…

Co je ale podstatné: v těch dnech bylo zavražděno pět lidí. Bohumil Siřínek, František Kohout, Vladimír Kruba v Praze, Dana Muzikářová, Stanislav Velehrach v Brně. Siřínkovi bylo 14 let, umíral několik dní na následky průstřelu břicha. Do víru událostí se dostal náhodou. Jel jenom přes Prahu domů do Mladotic na Písecku ze svého prvního čundru. Chtěl si u tety, která bydlela na Tylově náměstí, vypůjčit peníze. Došly mu. Doplatil na to životem.

Osmnáctiletá Dana Muzikářová byla zastřelena zezadu do hlavy. Utíkala před zasahujícími „hrdiny“ z SNB a LM. Tak ji některý z nich statečně odpráskl. Asi ji nemohl dohnat a trochu ji povláčet za vlasy, jak to v těch dnech hlavně milicionáři s gustem praktikovali na mladých děvčatech. Nevymýšlím si. Byl jsem tam. Viděl jsem to. Několikrát. Asi se na to cvičili.

Vraždili nejpravděpodobněji příslušníci Lidových milicí, členové neústavní „ozbrojené pěsti dělnické třídy“. Lidové milice byly Komunistické straně Československa tím, čím SA pro NSDAP. Analogie je tady zcela zřejmá. Vskutku, bohužel, musíme říci, že vrahy byli tito nezákonně vyzbrojení gangsteři „pravděpodobně“. Vyšetřování oněch pěti vražd sice začalo, ale brzo skončilo pod koberci stranických sekretariátů. Vše tedy závisí na vzpomínkách lidí, kteří u toho byli. Ti mluví o milicionářích, zasahujících na inkriminovaných místech vražd.

Ano, na onen 21. srpen zapomínáme. Připomeneme si jenom mezinárodní zločin cizích armád, řízených odkudsi z dalekého Kremlu. Bez upomenutí pomineme dny o rok později, kdy stáli kolaborantští esenbáci a milicionáři na rozkaz kolaborantských komunistických politiků proti protestujícím vlastencům. Kdy je bili a ničili jejich životy.

Krátká paměť? Podvědomé vytěsnění? Nebo nečisté svědomí?

Byly to okamžiky, kdy se tomuto národu začal lámat morální vaz. Kdy jsme začali vstupovat do „normalizace“, která nebyla ničím jiným než „studenou vlastizradou“. Kdy jsme sami v sobě udusili hrdost, odvahu, slušnost. Lásku a úctu ke své zemi.

Zapomněli jsme na těch pět zavražděných.

Ututlali jsme sami v sobě i zabíjení nevinných, abychom si nemuseli připomínat každodenní selhávání, jehož jsme se potom dopouštěli.

Jejich krev nechť padne na jejich vrahy.

Jejich zapomnění pak na naše svědomí.

Tak já je pro jistotu ještě jednou připomenu:

Dana Muzikářová

Bohumil Siřínek

František Kohout

Vladimír Kruba

Stanislav Velehrach

Zavraždili je, víte? 21. srpna 1969.