Mám přítele, který si notoricky a tvrdošíjně plete pravou a levou stranu. Když mu řeknete, že je moták, podá vysvětlení: „No jo, to víte, já jsem přeučený levák!“ Čímž je pro něj hotovo. Problém je, že -- coby spolujezdec v automobilu -- má sklon (a opět notoricky a tvrdošíjně) fungovat v roli navigátora. S řidičem, který netuší nic o kamarádově přeučeném leváctví, a podlehne jeho naléhavosti, s níž se pasuje do pozice palubního velitele, končí cesta v divokém zmatku.

Při sledování českého veřejného prostoru zdá se mi, že je přeučenými leváky (a nejen jimi) přímo promořen. Zejména se objevují na sociálních sítích, kde demonstrují svoje postoje k světu a radí v mezinárodních politických otázkách. Často se zdá, že by chtěli rozhodovat. Nejlépe prostřednictvím referend.

Dovolávají se minulého režimu, někteří jsou dokonce tak daleko, že tvrdí, jak v něm bylo lepší kupříkladu zdravotnictví či městské omítky nebo pivo, což všechno je doložitelně kvalitnější v současnosti. Vzlykají po totalitním pořádku, teď už dokonce často i bezostyšně křičí, že by se měly vrátit dráty na hranici. Kdepak vláda jedné strany, nad tu nebylo!

K tomu dodávají, že pravice tuto zemi rozkradla, zošklivila a vůbec přivedla vniveč.

Ze všeho by se dalo soudit, že jsou to lidé, hlásící se k levici. Nic proti levicovému ideovému zakotvení. Je člověku dáno jeho založením, výchovou a postavením ve světě, stejně tak jako jiné individuum má zaměření pravicové. Co je tato civilizace touto civilizací, navzájem se to chtělo porazit a přitom se to navzájem nevyhubilo. Byla pravice. Byla levice. Jednou vyhraje ten, pak onen. Tak to má asi ve světovém koloběhu být.

Problém ovšem nastane, když se něco vychýlí až moc vlevo či až moc vpravo. Pak si to sice říká levice či pravice a myslí to „já“. Totalitarismus, autoritativní režim, korporativní stát. Tehdy přestane svět mít vzhled normálnosti a začíná páchnout.

A nastává zmatení jazyků a myslí přímo babylonské. Objeví se přeučení leváci (praváci). Zrovna jako teď. Výše řečení občané, hořekující nad tím, co všechno tu pravice napáchala, s železnou pravidelností obracejí se k Rusku. Jak ovšem může člověk levicově založený (alespoň ten, který to o sobě říká) podporovat Vladimira Vladimiroviče Putina? V Rusku jsou pomalu (v lecčems rychle) a jistě oklešťována ta lidská práva, která jsou pro levicové lidi až přemrštěně svatá. Moskevský režim se přiklání téměř k fanatickému pojetí pravoslaví. Hysterie kolem filmu o avantýře cara Mikuláše budiž toho dokladem. Kreml je špičkou ledovce tvořeného oligarchy gangsterského a mafiánského původu. Nedávný dokument o majetku tamního premiéra Dmitrije Medveděva musel každému slušnému levičákovi zvednout žaludek. V Rusku nevládne lid, jak si levičáci vysnili, že by mělo být, ale autoritativní (zatím, neboť směřuje stále více k totalitářství) vůdce Putin se všemi atributy absolutisty.

Že by Rusko bylo levicovým rájem, vskutku se mi nezdá. Spíš hodně zastydlý ultrakonzervatismus. Nechci tu hauzírovat fašismem, ale některé bodliny varují: ježka v pytli neutajíš.

V záloze mají naši pseudolevičáci ještě Čínu. Kruciálním rysem levicovosti je sociálno. Nevím, jak to mají v komunistické Říši středu se zákoníkem práce, ale cosi o dětském vykořisťování (ha, štrajchpudlíci!) se proslýchá, sociální pojištění také nic moc, kolik že tam činí důchod? A co nemocenská? A tak všelijak.

Vím, je to složité v zemi s půldruhamilardou různorodé populace. Ale nemělo by se snad k tomuto komunisticko-kapitalistickému (v nejtvrdší asociální podobě) systému hledět jako ke vzoru a cíli.

Západ je proti těmto východním systémům levicový až až. Přesto ho „přeučení leváci“ nenávidí a upínají se k diktátorským či autoritativním východním rájům, které by správně měli ve své politické tabulce řadit kamsi na krajní pravici. Že by ve skutečnosti nešlo o ideové vymezení, ale o nechuť k lidské svobodě a demokracii, a s tím související obdiv k „silné ruce“, která dá příležitost ventilovat malomocnou nenávist?

Ale nejen „leváci“. „Přeučené praváctví“ zní sice jako nonsens, nicméně se vyskytuje. Nabízí se mnoho takových, kteří tvrdí, že přísahají napravo, a při tom jsou ve skutečnosti vyznavači absolutistického byzantinství. Ideály skutečné pravice v čele se svobodou individua jsou ochotni obětovat na oltáři podivné zcela nepravicové moci. Spoutat je řetězy vládychtivého cynismu, opírajícího se o kolektivistickou manipulaci s lidmi. Opět v čele s nějakým strhujícím Hospodářem.

A nemluvme pouze o „leváctví“ či „praváctví“. Jde i hodnoty ne pouze ideové, ale obecně lidské. Rysy „přeučenosti“ nesou kupříkladu také mnozí naši spoluobčané, kteří zvedli prapor antiislámismu a žádají, abychom až do hrdel a statků hájili naši kulturu a civilizaci. To jim nebrání volat pro pachatele trestných činů po drakonických, ba barbarských, nekřesťanských trestech, včetně mučení, usekávání rukou a kastrací.

Podobnost se spravedlností šílených fanatických imámů není náhodná. Přečtěte si komentáře k článkům o znásilnění žen (pokud násilí ovšem neučinili muži jiné rasy a barvy pleti, tam bychom s gustem krutě trestali): „hodně si za to ženské můžou samy, nemají nosit krátké sukně“, „znáte baby – dala mu dobrovolně a pak ho šla udat“, „když ženská nechce…“ Či násilí na ženách? „To, že jí občas dal pár facek, určitě nebylo bez důvodu!“ Kolikrát to slyšíte? A nic k tomu neřeknete. Přiznejte si.

Že by zarytí antislámisté přeučili se na hlasatele práva šaría? Ještě navíc zpotvořeného? Ale ne, barbarství je v nich. Žádný islám k tomu nepotřebují. Ani jinou víru. Mají tu svou. Přeučenou. Naučenou. Hnusnou. Plnou opovržení ostatními lidmi. Jinak ovšem říká si to „vlastenci“.

Neříkejte, prosím, nic o špinavé pěně diskusí na sociálních sítích. Poslechněte si debaty v hospodách či tramvajích. To by musela být špinavá pěna skoro všude. Ale ona nejspíš -- vytékající po škopcích z duší značné části české populace (hanbím se říci národa, to je pro tuto lůzu označení příliš vzácné, byť si ho ona sama tak ráda bere do čumáku) -- , asi je. Nejsou to však pouze „přeučení leváci a praváci“ a „ochránci našich hodnot“.

Bohužel, hodně lidí, hlásících se k tradičním hodnotám, levice, pravice a civilizačním vůbec, vzory a opory pro ně hledá úplně někde jinde, než se úctyhodné proudy skutečně hodnotových myšlení a chování nacházejí. Ve skutečnosti jsou to milovníci diktátorství, xenofobové, rasisti (kdybychom jim pečlivě prohlédli ledví, dozajista objevilo by se, že prazáklad jejich nechuti k černochům není skutečnost, že to mohou být muslimové, ale že jsou černí, a že by je nesnášeli stejně, i kdyby to byli horliví vyznavači našich civilizačních kořenů, ba možná o to víc), závistivci, podrazáci, zbabělci, neúspěšní mamánci… podhoubí pro totalitu.

Pozoruhodné je, jak tito „přeučení leváci“, „praváci“ a „obránci hodnot“ touží po tom, aby se stali navigátory a vytyčovali cestu k cíli. Dejte jim referendum a dodají vám Vůdce.