Občas to vypadá, jakoby historie byla nebohou pannou, na kterou se ze všech stran vrhají „kavárenští“ zvrhlíci, toužící ji zprznit. Ideologové z časů, v nichž jsme měli věřit, že dějiny fungují podle zákonitostí, které jim vymezili klasikové marxismu-leninismu, znovu zvedli hlavy. Dějepisu se dnes prý ubližuje.

Jenomže dějiny neklapou podle předpisů. Ony se prostě děly a dějí. Těžko hledat jejich smysl. Ostatně o tom se tu kdysi už vedl spor. Občas jsou jiné, než by si přáli „historičtí materialisté“. Co se stalo, bylo jinak či z jiných důvodů, než by vyžadovali dějepisní politruci.

Teď v březnu, přesně na MDŽ, osmého, to bylo tři čtvrtě století, co padl u ukrajinského Sokolova kapitán (in memoriam) Otakar Jaroš. Stal se prvním cizincem, kterému byla udělena Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu. Minulý režim z něj proto učinil modlu. Vzor pro mladé lidi s pionýrskými šátky a v modrých košilích.

A pravdu o něm soudruzi zamlčeli.

Otakar Jaroš byl totiž masarykovec, skaut a sokol. Komunisty neměl rád. Ba možná víc. Byli mu jaksi proti žaludku. Ostatně nebyl sám. Mnoho mladých důstojníků Svobodovy jednotky ostře protestovalo proti návštěvě vrchního komunisty Gottwalda u československých vojáků. Odmítali politizaci armády, což bylo bolševickým cílem. Vojáci měli sehrát svoji roli v dalších plánech moskevské filiálky v Československu. A ostatně sehráli. Svobodovo „Armáda jde s lidem!“ z února 1948 se stalo legendou.

Stejně tak se Otakar Jaroš zásadně vymezoval vůči „hvězdářům“, jak přezdívali v Buzuluku těm, kdo sympatizovali s KSČ. Nadávali mu za to do fašistů. Zdeněk Fierlinger, československý velvyslanec v Moskvě, přezdívaný „sovětský velvyslanec u československé vlády“, agent Kremlu, žádal, aby Jaroše odveleli od „svobodovců“. Předseda tajné (!) komunistické organizace v jednotce Jaroslav Procházka podal do Moskvy hlášení, že mnozí důstojníci „jsou smýšlení ostře protikomunistického a protisovětského“. Že tím myslel i Jaroše, netřeba pochybovat.

Historie nezná „kdyby“. Přesto však to zkusme: kdyby Jaroš válku přežil, nejspíš by skončil v proslulém „hradčanském domečku“, kde byli „vyšetřovateli“ StB podle instrukcí sovětských poradců – „odborníků“ z moskevské Lubjanky - nelidsky mučeni vojáci československé armády, hrdinové protinacistického odboje. Anebo by včas odešel do exilu. Sotva by zůstal v zemi uchvácené ideologií, kterou bytostně odmítal. Už by nás o něm neučili jako o „gerojovi sovětskogo sajuza“, ale představovali by ho coby zrádce a renegáta. Možná i toho „fašistu“ by přidali. Neznali stud. Statečnost v boji za vlast by Otakaru Jarošovi ukradli.

Vůbec, buzulucká historie i dějiny celého „východního“ československého armádního útvaru byly upraveny tak, že by se skutečně dalo mluvit o „zprznění“. Stačí jedna připomínka, ukazující komunistické normalizátory ve světle až hanebném: prezident (sic!) Ludvík Svoboda vydal v roce 1971 první díl svých pamětí Cestami života. Popisuje tu mnohé alespoň přibližně, jak to bylo.

Paměti už nestačili stáhnout. Byly vykoupeny ze dne na den. Druhé přichystané vydání ovšem končí ve stoupě. Gustáv Husák jménem strany píše Svobodovi velmi odpudivý dopis, jímž mu další prací na vzpomínkách „nedoporučuje“ = zakazuje. „Vážený soudruhu Svobodo... Mezi členy naší strany rostou okolo Tvé knihy rozpaky, nejasnosti i kritika. Jak je Ti jistě známo, západní propaganda soustavně zneužívá rozdílných názorů z Tvé knihy proti stanovisku KSČ v propagandě proti našemu státu... Proto doporučuji, aby se nepospíchalo s přepracováním prvního dílu Tvých vzpomínek, a zejména publikací opraveného vydání ...a aby se nepospíchalo příliš také s vydáváním dalšího dílu...“

Ach, to prznění! Prznění historie. Paměti. Duší.

Ba prznění vzpomínek člověka.

To jim opravdu šlo. Až do hrdel a statků.

Ale proč vlastně toto všechno píši. I když bolševičtí ideologové uloupili Otakara Jaroše pravdivé historii a obklopili ho dějinami zkreslenými a vylhanými, neměl by z naší paměti zmizet. Ať byl antikomunista či ne. Toho Hrdinu Sovětského svazu si zasloužil. Ne proto, že bojoval ze nějaký pomatený, krutý a prolhaný sovětismus. Proto, že bojoval za vlast.

Není třeba nijak mudrovat, závěr je jednoduchý: 8. března 1943, před sedmdesáti pěti lety, tři čtvrtě století je tomu, padl Otakar Jaroš. Hrdina a vlastenec.

Připomeňme si ho. Dnes už po pravdě.