Šedivá je teorie, zelený strom života
To oblíbené rčení ale někdy může vyznít přesně naopak. Někdy mám takový dojem v případě zemědělství a potravin. Zelená (v tomto případě bez negativního náboje ve spojení s označováním některých aktivistických hnutí) teorie říká, že bychom měli raději zboží, které neumíme levně vyrobit, dovézt a věnovat se raději tomu, v čem jsme dobří. Ovšem praxe vypadá mnohem šedivěji.
Ve skutečnosti naše zemědělce a potravináře ubíjejí sice výrobně dražší, ale nějakým zázrakem na cestě ke spotřebiteli levnější potraviny. Vezměme si třeba obyčejné obilí. Na pařížské burze se prodávala na jaře pšenice kolem 14 tisíc za tunu, u nás vyrostla na nehorázných 8,5 tisíce korun. Mléko už roky prodávají čeští zemědělci o korunu až dvě levněji než němečtí chovatelé. Brambory se u nás obchodují za tři koruny za kilo, cena v Holandsku činí pět korun. A můžeme vyjmenovávat komoditu po komoditě a stále se stejným výsledkem. České zemědělské plodiny i živočišné produkty se prodají za nižší cenu, přesto jsou čeští zemědělci schopni konkurovat svým kolegům i při prakticky stejných nákladech a nižších příjmech. Ale někde mezi zemědělcem a spotřebitelem dojde ke zlomu a české potraviny nedokážou v obchodech konkurovat zahraničním. A hned nastupuje argument, že nepotřebujeme být soběstační, když můžeme levně dovážet.
Ano. Je účelné dovážet potraviny a vlastně veškeré zboží, které u nás nelze vyrobit, nebo které dokážou ve stejné kvalitě a za stejných podmínek vyrobit jinde. U potravin, které ovšem dokážeme vyrobit za stejné ceny jako v zahraničí, je hloupost dovážet sem kdejaký zbytek, jenž se nepodařilo prodat na bohatších trzích. Ze zcela jednoduchého důvodu. Zcela určitě nám nejsou prodávány levnější potraviny z nějakého altruismu. Pro rozumného státního hospodáře jsou potraviny strategickou komoditou, které potřebuje mít dostatek pro vlastní obyvatele. I za cenu, že po nějakou dobu musí vlastním výrobcům zaplatit více a případných přebytků se zbavit. Druhým hlediskem takového rozumného hospodáře je, že podporu vlastních výrobců bere jako investici. A nízkými cenami, které dorovná z jiných zdrojů, získává prostor na trhu. Jak je taková strategie úspěšná, můžeme vidět v současné době na cenách plynu. Když hrozilo, že se v Evropě bude vyrábět konkurenceschopný břidlicový plyn, snížili producenti zemního plynu jeho ceny a prakticky celá Evropa od nového zdroje ustoupila. A výsledkem je, že za plyn platíme násobky původní ceny, případně můžeme za stejné ceny dovážet břidlicový plyn ze zámoří.
Takže ano. Můžeme se spoléhat na to, že získáme levné potraviny ze zahraničí. Sice nebudou tak kvalitní, mnohdy nebudou produkovány s takovým ohledem k životnímu prostředí, ale v tuto chvíli zaplatíme méně. Než se staneme plně závislými na jejich dovozu. Potom už nebudou jen méně kvalitní. Už budou i podstatně dražší a v případě jakýchkoli problémů budou i nedostatkové. Zpočátku nám možná nedostatek i prospěje. Přeci jen patříme jako národ k těm více obézním. A možná to prospěje i celkové změně. Přeci jen zeleniny z vlastní zahrádky, vejce od vlastních slepiček nebo maso ze zabíjačky jsou lepší než z obchodu. Chce se ale většina společnosti k tomuto modelu samozásobení vrátit? Obávám se, že i kdyby chtěla, tak v paneláku si nikdo prase nevykrmí.
Ve skutečnosti naše zemědělce a potravináře ubíjejí sice výrobně dražší, ale nějakým zázrakem na cestě ke spotřebiteli levnější potraviny. Vezměme si třeba obyčejné obilí. Na pařížské burze se prodávala na jaře pšenice kolem 14 tisíc za tunu, u nás vyrostla na nehorázných 8,5 tisíce korun. Mléko už roky prodávají čeští zemědělci o korunu až dvě levněji než němečtí chovatelé. Brambory se u nás obchodují za tři koruny za kilo, cena v Holandsku činí pět korun. A můžeme vyjmenovávat komoditu po komoditě a stále se stejným výsledkem. České zemědělské plodiny i živočišné produkty se prodají za nižší cenu, přesto jsou čeští zemědělci schopni konkurovat svým kolegům i při prakticky stejných nákladech a nižších příjmech. Ale někde mezi zemědělcem a spotřebitelem dojde ke zlomu a české potraviny nedokážou v obchodech konkurovat zahraničním. A hned nastupuje argument, že nepotřebujeme být soběstační, když můžeme levně dovážet.
Ano. Je účelné dovážet potraviny a vlastně veškeré zboží, které u nás nelze vyrobit, nebo které dokážou ve stejné kvalitě a za stejných podmínek vyrobit jinde. U potravin, které ovšem dokážeme vyrobit za stejné ceny jako v zahraničí, je hloupost dovážet sem kdejaký zbytek, jenž se nepodařilo prodat na bohatších trzích. Ze zcela jednoduchého důvodu. Zcela určitě nám nejsou prodávány levnější potraviny z nějakého altruismu. Pro rozumného státního hospodáře jsou potraviny strategickou komoditou, které potřebuje mít dostatek pro vlastní obyvatele. I za cenu, že po nějakou dobu musí vlastním výrobcům zaplatit více a případných přebytků se zbavit. Druhým hlediskem takového rozumného hospodáře je, že podporu vlastních výrobců bere jako investici. A nízkými cenami, které dorovná z jiných zdrojů, získává prostor na trhu. Jak je taková strategie úspěšná, můžeme vidět v současné době na cenách plynu. Když hrozilo, že se v Evropě bude vyrábět konkurenceschopný břidlicový plyn, snížili producenti zemního plynu jeho ceny a prakticky celá Evropa od nového zdroje ustoupila. A výsledkem je, že za plyn platíme násobky původní ceny, případně můžeme za stejné ceny dovážet břidlicový plyn ze zámoří.
Takže ano. Můžeme se spoléhat na to, že získáme levné potraviny ze zahraničí. Sice nebudou tak kvalitní, mnohdy nebudou produkovány s takovým ohledem k životnímu prostředí, ale v tuto chvíli zaplatíme méně. Než se staneme plně závislými na jejich dovozu. Potom už nebudou jen méně kvalitní. Už budou i podstatně dražší a v případě jakýchkoli problémů budou i nedostatkové. Zpočátku nám možná nedostatek i prospěje. Přeci jen patříme jako národ k těm více obézním. A možná to prospěje i celkové změně. Přeci jen zeleniny z vlastní zahrádky, vejce od vlastních slepiček nebo maso ze zabíjačky jsou lepší než z obchodu. Chce se ale většina společnosti k tomuto modelu samozásobení vrátit? Obávám se, že i kdyby chtěla, tak v paneláku si nikdo prase nevykrmí.