Zemědělství je na jednu stranu obor jako každý jiný, na druhou stranu se potýká s řadou vlivů, na které se nelze ani při nejlepší vůli připravit. Z toho důvodu byly před řadou let zavedeny v Evropě zemědělské dotace, které byly původně určeny k podpoře produkce a zajištění dostatku potravin. Tento model se postupně rozšířil prakticky do celého světa a dnes nenajdeme jedinou zemi, která by nějakým způsobem nepodporovala své producenty potravin. Tento model se ale ukázal jako příliš nákladný, navíc vedl k tomu, že vznikaly velké přebytky a potraviny se najednou staly věcí samozřejmou. A bohužel s jejich množstvím kleslo i povědomí o jejich potřebnosti. Není zvláštností, že řada lidí se domnívá, že jídlo vzniká v regálu, kde si ho kupují, a neuvědomuje si, že za jejich výrobou je množství práce.

S postupem doby se evropské dotace transformovaly do podoby, kdy je na podporu určena jen část z jejich celkového množství a naprostá většina těchto prostředků je svázána s množstvím především environmentálních požadavků. Například u nás je přímo s ekologickými požadavky svázáno více než 60 procent všech zemědělských dotací. Evropské zemědělství, pokud se týká produktivity, ale i ochrany životního prostředí, je lídrem.
Ovšem někdy mám dojem, že stále platí, že plán musí být splněn na aspoň 105 procent. Takže k dosaženým vynikajícím výsledkům se přidá cíl dalšího zlepšení bez ohledu na to, jakých výsledků již bylo dosaženo, kolik to stojí, nebo zda jde o reálnou metu. Platilo to dříve, platí to i dnes. A opět o těchto cílech rozhodují lidé s velkými ambicemi, ale s nízkými znalostmi (někdy mám pocit, že i s málem soudnosti).
Těch případů v zemědělství je velké množství. Příkladem může být používání prostředků na ochranu rostlin. Schválně používám tento termín než zjednodušené označení pesticidy. Jde o prostředky, které mají za cíl chránit kulturní rostliny před škůdci, chorobami a pleveli, podobně jako se chráníme sami před chorobami, jejich přenašeči a před nepořádkem my, lidé, pomocí léků, různých doplňků, čistících prostředků. Není tajemstvím, že evropské předpisy pro uvádění na trh, distribuci i použití jsou nejpřísnější na celém světě. Zatímco v EU se průměrně spotřebuje kolem pěti kilogramů účinné látky na hektar (u nás dokonce necelé dva kilogramy), v zemích, odkud se k nám dovážejí potraviny, jde o dvoj i vícenásobné množství. Není náhodou, že v posledních letech se tyto látky nebo jejich zbytkové množství objevuje hlavně v potravinách dovezených ze třetích zemí, zatímco v českých potravinách nebyl jejich výskyt zaznamenán již několik let. Podobné je to s antibiotiky v živočišných potravinách. Zatímco u nás se tato léčba využívá jen v případě výskytu nemoci, v zámoří se tato léčiva podávají preventivně a často v kombinaci s růstovými hormony, které jsou u nás již po desetiletí zakázány.
Mnohdy se v nových podmínkách objevují zcela protichůdné cíle. Opět konkrétní příklad. Jedním z cílů je snížení používání minerálních hnojiv a jejich nahrazení organickými. Současně ale je dalším cílem snížení počtů hospodářských zvířat, tedy snížení množství organických hnojiv. A to pod záminkou snížení emisí. Paradoxem je, že současné stavy hospodářských zvířat jsou nižší, než byly ještě před sto lety. A dalším paradoxem je, že skot, o který především jde, nevytváří žádný nový skleníkový plyn. Vytvoří ho jen tolik, kolik jeho potrava v předchozím období růstu zachytila. A můžete hádat, co by se stalo s rostlinnými zbytky, kterými nenakrmíme zvířata. Ano. Při tlení se uvolní skleníkové plyny v ekvivalentu odpovídajícímu množství vypuštěnému při říhání skotu. A jen tak mimochodem. I člověk je významným emitentem skleníkových plynů. Znamená to, že po čase, až bude opět třeba překročit plán, dojde k redukci počtu obyvatel?
Těch nesmyslů je v ekologické (možná lépe napsáno ekologistické, protože řada z cílů je vedena spíše vírou než fakty) politice mnoho. Nelze se tak divit, že už reagují tak, jak reagují. A nejde zdaleka jen o české zemědělce. Možná by stálo za to na chvíli se při vymýšlení nových politik zastavit, zamyslet se a počkat, až se ostatní svět dostane, nebo aspoň přiblíží, evropské úrovni.