Stalo se módou, hledat za každým jevem viníka, pokud možno takového, u kterého se podařilo vytvořit dostatek nálepek. Podobné je to v současné době s vývojem cen potravin. Obchodníci zastoupení prezidentem své organizace se staví do role zachránců naší společnosti, když zajišťují dostatek potravin. Ne, nezajišťují. Jsou pouhými distributory potravin, které vyrobil někdo úplně jiný. Za těch několik desítek let se jim díky dravé politice téměř podařilo zlikvidovat celé obory českého zemědělství.

Pochopitelně nejsou sami, kdo takový vývoj způsobil. Především jde o rozdílné podmínky společné zemědělské politiky, která umožňuje, aby podpora stejné komodity činila v některých zemích až desítky procent, v jiných pouze jednotky procent ve vztahu k realizační ceně. Dalším faktorem jsou spotřebitelé. Zatímco ve většině rozvinutých zemí jde o patrioty, kteří si uvědomují, že každá koruna za domácí výrobek znamená další příjem pro společnost, u nás jsme stále v pozici rozvojové země. Zatím si příliš málo spotřebitelů uvědomuje fakt, že koupí francouzského másla podpoří francouzského zemědělce, francouzského zpracovatele a jejich prostřednictvím francouzského důchodce či školáka.
Často jsou čeští zemědělci, ale i zpracovatelé nálepkováni, označováni za velkopodnikatele, kteří „tlačí“ hodné obchodníky do nevýhodných smluv. A ti se musí bránit dovozem levnějších a regionálních výroků ze zahraničí. Tak jsem se schválně podíval na některé dodavatele. Například oblíbená značka mléčných výrobků, u nás na trhu hlavně sýrů a másla. Jde francouzského výrobce, který ročně zpracuje 22 miliard litrů mléka. Jiní dva dodavatelé z Německa ročně zpracují tři miliardy, respektive jednu miliardu litrů mléka. Z Polska se sem dovážejí výrobky z mlékárny, která ročně zpracuje dvě miliardy litrů mléka. A naši největší zpracovatelé mléka? Závratných 400 milionů litrů pro největšího, následovaného dalším s 240 miliony litrů.
Podobné je to u masa, speciálně vepřového. Na našem trhu jsou dostání zahraniční výrobky od zpracovatelů, kteří mají násobně vyšší kapacity, než ti tuzemští. Ve srovnání s 13, devíti nebo sedmi miliony poražených prasat zahraničních dodavatelů jsou české zpracovatelské kapacity titěrné. Největší skupina u nás ročně porazí 500 tisíc prasat, druhá v pořadí 300 tisíc.
Pod dojmem těchto čísel jsem trochu na rozpacích. Možná bude trochu pravdy o českých agrobaronech. Vždyť to tvrdí vrcholný představitel organizace, jejíž pouzí tři členové investují do propagace více prostředků, než je zisk celého zemědělství. Tak to asi musí být pravda.
Abych se ale vrátil k úvodní otázce. A odpovím otázkou. Zdražuje potraviny ten, kdo dostává za své zboží o zhruba deset procent méně, než jeho kolegové na jih a západ od hranic, nebo ten, kdo si k dodanému zboží s minimem vlastních nákladů přihodí 100 i více procent?