Před časem jsme se v projevu českého premiéra na ekologickém summitu v Káhiře dověděli, že se naše vláda zavazuje k 30procentnímu snížení emisí metanu do roku 2030. Vskutku ambiciózní závazek. Jen tam chybí to klasické B. Jakým způsobem chce tohoto snížení dosáhnout, jaké budou jeho dopady, máme vlastně z čeho snižovat?

Osobně dost pochybuji, že premiér ví, co to vlastně ten metan je a jakým způsobem vzniká. Možná mu to poradili jeho poradci, možná podlehl euforii z takového setkání. Jiný důvod nevidím. Ale je možné, že se mýlím a v naší zemi se produkuje tolik metanu, že jsme nuceni ke snížení jeho emisí a zároveň k tomu máme možnosti. Obávám se ale, že jde opravdu jen o snahu zaujmout část společnosti, která se cítí klimaticky ohrožena, ovšem bez reálných podkladů.
Pojďme si to ale rozebrat. Jak vlastně metan vzniká? Zjednodušeně napsáno, rozkladem organické hmoty bez přístupu vzdušného kyslíku, zpravidla za pomoci anaerobních bakterií. Největším producentem metanu u nás, pokud pomineme přírodní zdroje, jako jsou například mokřady, jsou činnosti spojené s odpadovým hospodářstvím. Následuje zemědělství a těsně za ním energetika.
A teď babo raď. Ze kterého sektoru se ukrojí, aby se ambiciózní závazek splnil? A je vůbec možné emise metanu snížit bez toho, aby se jednak skutečně snížila produkce skleníkových plynů, jednak aby se takové snížení podařilo ekonomicky zvládnout? Tím už si nejsem tak jist. Navíc se obávám, že opět dojde k restrikcím, které budou sice navenek vypadat líbivě, ale skutečný význam nebudou mít žádný.
Snížit emise metanu lze dvojím způsobem. Buď omezíme jeho produkci, nebo zvýšíme jeho záchyt a další zpracování nebo ukládání. Ovšem musíme si uvědomit, že platí přírodní zákony. Takže uhlík obsažený v molekule metanu se objeví v jiné chemické sloučenině, nezmizí. Takže můžeme omezit rozkládání organické hmoty bez přístupu vzduchu, ovšem za přístupu kyslíku nám vznikne přímo oxid uhličitý. Nebo metan zachytíme a dále využijeme, ovšem opět za vzniku oxidu uhličitého. Nebo jej zachytíme, někde uložíme a tím oddálíme jeho výskyt v ovzduší.
Každé z těchto řešení s sebou nese spoustu nákladů, spotřebuje spoustu energie a výsledkem je jen přeřazení emisí z jedné kolonky do druhé. Možná by stačilo vrátit se zpět ke kořenům, do doby, kdy teprve vznikaly první klimatické modely. Problémem totiž nejsou případy, kdy jsou metan, ale i další emise součástí koloběhu, byť za přispění člověka. Takže říhající kráva nevytvoří žádný nový metan. Sežrala rostlinnou hmotu, která jeho vyšší ekvivalent zachytila v době svého růstu. A bez zužitkování v trávícím traktu zvířete by zcela přirozeně zetlela v přírodě a zachycené ekvivalenty by se i tak do vzduchu vypustily při tlení na, nebo pod povrchem půdy. Podobné je to s biologickým odpadem produkovaným člověkem. Množství metanu vzniklé na skládce je stejné, jako množství metanu vzniklé při kompostování a stejné jako ekvivalent vzniklý při spalování. A stejně tak nezačneme hromadně zasypávat mokřady, které jsou v našich podmínkách největším zdrojem této sloučeniny.
Pak je tu ještě jedno řešení. Můžeme metan zachytávat a využívat jako jeden ze zdrojů energie, a tím přeskočit přirozenou dobu jeho rozkladu na oxid uhličitý. Emise sice z koloběhu skleníkových plynů nesnížíme, ale aspoň z nich budeme mít nějaký užitek.
Jen taková drobná perlička na závěr. Současná koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, je sice na rekordní úrovni za dobu, po kterou jsme schopni jeho koncentraci zaznamenávat. Stále je ale méně než poloviční pro optimální využití rostlinami při fotosyntéze. Znamená to tedy, že dnešní rostliny jsou nastaveny pro daleko větší množství tohoto plynu a při dnešních nízkých hodnotách žijí v trvalém stresu.