V posledních letech se veškeré volby v naší republice proměnily ze souboje ideálů na souboj proti něčemu. Přestalo se bojovat za vznešené ideály a začalo se bojovat proti skutečným nebo domnělým prohřeškům. Zdánlivě mezi tím není velký rozdíl. Ovšem osobně v tom rozdíl vidím obrovský. Bohužel to není znakem jen českých voleb. Podobný vývoj vidíme i v jiných částech Evropy i celého světa.

Můžeme si klást otázku, kdo za to může. A dostaneme se zpět do tohoto začarovaného kruhu. Možná by bylo lepší z něj vystoupit. Třeba to bude bolet, budeme za naivky, možná dostaneme i přes ústa. Ale přinejmenším se budeme moci s čistým svědomím podívat ráno do zrcadla.
Obecně platí, a nejde zdaleka jen o názor, že ten, kdo musí bojovat proti skutečným nebo domnělým (někdy i vymyšleným) prohřeškům protivníka, nemá dostatek vlastních idejí. Případně že jen odvádí pozornost od svých vlastních. Jsou o tom celé stati, věnují se tomu celé obory komunikace a každá z těchto technik má své pojmenování.
Krásně to vidíme na současné prezidentské kampani, zvláště ve druhém kole. Paradoxem je, že nejde o to, získat více bodů než soupeř. Alespoň z té jedné strany. Naopak, jde o to, co nejvíce bodů ubrat soupeři. Asi nebudu sám, kdo má zkušenost, že nejvíce na skutečné nebo vymyšlené zápory protivníka upozorňuje ten, kdo má buď sám máslo na hlavě, nebo ten, kdo nemá co nabídnout. V tomto případě by se spojka nebo dala nahradit spojkou a.
Z dosavadního průběhu kampaně, ale i z předchozích zkušeností je pro mě závěr jediný. Vybírat si budu podle toho, kdo mi nabízí více vizí a kdo se dokáže (a dokázal) postavit ke svým vlastním chybám. Ne podle toho, kdo je srab a na druhého sám nebo v zastoupení nakydá víc špíny.