Spousta lidí si pod názvem družstvo představí jednotné zemědělské družstvo z dob nedávno minulých, ti později narození druh obchodní společnosti, který je definován zákonem o korporacích. Výrazná menšina si ale uvědomuje, že jde o druh sociálního vlastnictví majetku, kdy se různý počet drobných podnikatelů či vlastníků dohodne a stále rostoucímu vlivu kapitálově silných čelí společnými silami. Ostatně o významu tohoto druhu podnikání svědčí fakt, že první zákon o družstvech začal v našich zemích platit již ve druhé třetině 19. století. Již tehdejší panovník František Josef I. si uvědomoval, že je třeba vytvořit jasná pravidla, kterými se bude řídit nově vznikající skupina spolupracujících drobných vlastníků. Zajímavé je, že tento zákon s drobnými, spíše technickými úpravami převzaly nástupnické země tehdejšího mocnářství, u nás vydržel v platnosti až do okupace německými vojsky, v Rakousku je v platnosti dodnes.

Možná někoho napadne, že nový zákon o družstvech je zbytečný, když máme v zákonech definována družstva, stejně jako máme definovány podniky fyzických osob, i dalších právnických osob. Ovšem družstevní podnikání, jak jsem již napsal, je druhem sociálního podnikání, kdy se různé množství za běžných podmínek nekonkurenceschopných drobných podnikatelů rozhodne spojit své síly, v rámci tohoto spolku se specializovat v jednotlivých činnostech a společnými silami vzdorovat silnému kapitálu. Když to převedu konkrétně na zemědělství, tak majitelé polností o velikosti několika hektarů a tomu odpovídajícího majetku, jsou schopni společně konkurovat velkým zemědělcům s několika desítkami či dokonce stovkami hektarů polností.
U nás sice vznikl takový paradox, že majitelé milionových majetků jsou označováni za drobné a drobní spoluvlastníci za velké, ale všude ve světě je takové sdružování majetku podporováno nejen morálně, ale i finančně. Příkladem mohou být země na západ, sever i jih od našich hranic. Základem zemědělského hospodaření je existence družstev, jejich prostřednictvím drobní zemědělci nakupují, prodávají a stále častěji i přímo hospodaří, aby dokázali konkurenčně čelit stále silnějším obchodním partnerům i konkurentům z jiných částí světa.
Družstevnictví, i to zemědělské si zaslouží přinejmenším stejnou podporu, jako v dalších zemích naší unie. Proto by měl existovat speciální zákon, který upraví jejich fungování a zajistí, že drobní vlastníci zemědělských majetků budou schopni udržet svůj majetek i pro další generace. A nejde jen o stanovení jasných podmínek pro podnikání, ale také o finanční i nefinanční podporu tohoto způsobu sociálního podnikání.
Pro zemědělská družstva je především nutné jasně definovat zemědělské družstvo, aby se rozlišilo samostatné, korporátní a družstevní hospodaření. Dále je nutné zemědělská družstva statisticky odlišit, aby se získaly údaje o specificích tohoto způsobu hospodaření. Převod podílu na majetku mezi členy rodiny je nutné maximálně zjednodušit a osvobodit od daňové zátěže. Je nutné vytvořit půdní rezervu pro vznik nových zemědělských družstev. Rovněž je nutné zjednodušit pravidla pro zpracování a prodej vlastní produkce. Definice družstevního podnikání umožní vytvářet specifické podpory pro tento způsob podnikání z národních i evropských zdrojů.
Na závěr jen pro jistotu. Jde o hodně vysokou nadsázku. Ve skutečnosti nepotřebujeme ani zákon o družstvech, ani zákon o rodinných firmách, už vůbec ne o zemědělských družstvech či rodinných farmách. Různé formy podnikání jsou již dávno upraveny existující legislativou a její zaplevelování specifickými normami pro specifické oblasti povede k tomu, že nakonec budeme „potřebovat“ speciální zákon pro každé povolání.