Zdaleka nejde jen o cukr. Dlouhodobě u nás máme drahé všechny potraviny a energetická krize umocněná napadením Ukrajiny růst cen potravin jen urychlila. Ale cukr krásně ilustruje, jak se vyvíjí cena této pochutiny v celém výrobním řetězci. Zatímco cena placená zemědělcům za řepu cukrovku je už řadu let prakticky neměnná, dostávají kolem pěti korun za kilogram cukru v řepě obsažené, cena zpracovatelů mírně roste. Ovšem o ceně v obchodech už musíme psát bez onoho příslovce. Prostě roste. Bez přímé závislosti na nákupní ceně a možná i bez závislosti na ceně v okolních zemích. Jak si jinak vysvětlit, že se vyplatí jezdit nakupovat do zahraničí z příhraničí, jehož velikost se neustále zvyšuje.

Zajímavé je ale porovnání cen, opět v celém obchodním řetězci. Zemědělci dostávají (platí to doslova, protože v žádném případě si o cenu neříkají) o zhruba pětinu méně než jejich zahraniční konkurenti, po skončení a vyhodnocení řepné kampaně dostanou příplatek, který tuto nerovnováhu sníží na rozdíl zhruba deset až patnáct procent. Producenti cukru, tedy cukrovary jdou s nabídkou svého výrobku na trh a z prosté logiky určitě nedostanou více, než dostávají jejich konkurenti. Tedy chtěli by, ale jsou rychle odkázáni do patřičných mezí. Spíše naopak, což dokládají čísla evropského statistického úřadu, podle kterých je velkoobchodní cena českého cukru přibližně o pětinu nižší, než polského. A pak přijde zlom a český i polský cukr v českých (teritoriálně) obchodech je o pětinu dražší než v polských. Ale možná jsou v tom obchodní sítě působící v naší republice nevinně. Možná mají tak dravé vedoucí logistických center, mnohdy ve formě dceřiných společností, že jsou nuceni odebírat zboží umožňující pouhopouhou tříprocentní ziskovost. V každém případě za rekordními cenami cukru nestojí ani cukrovary a už vůbec ne zemědělci.