Dnes jsem se na jednom serveru dočetl, že je prý Šichtařová „rajcovní“. No, nevím. Myslím, že kdyby ji dotyčný viděl dnes ráno nenalíčenou ospale zírat v kanceláři do notebooku, hodnotil by to jinak. Bez make-upu je vidět, že asi brzo bude učit dějepis. Už si všechno začíná pamatovat na vlastní kůži. Stárnutí je přitom problém celé naší společnosti.

Naštěstí čert a vláda nikdy nespí, a tak nás dnes premiér P. Nečas informoval, že už zbývá jen několik dní do dokončení důchodové reformy. Většina okolních zemí se k ní už rozhoupala.

Maďaři původně donutili lidi povinně vstoupit do fondů, aby je nyní pod bičem finančních stimulů opět donutili fondy opustit. Někdo tomu říká znárodnění. To ale správný název není. Jde totiž o půjčku vládě. Skoro tři triliony forintů natečou do státního rozpočtu. Maďarské veřejné finance se zlepší, státní dluh bleskově klesne a opticky se bude zdát všechno lepší. Jednou ale lidé, kteří převedli peníze z fondů do průběžného systému, zestárnou a stát se o ně bude muset postarat. Problém se vrátí jako bumerang. Pokud Maďarsko nezbankrotuje, peníze bude muset vrátit. Agentura Moody's snížila Maďarsku rating naposledy v prosinci a nyní čeká, s čím přijde vláda. Ta zveřejnění reforem přesunula z února na polovinu března. Nalít do rozpočtu peníze „vypůjčením“ si od obyvatelstva umí každý, a proto čekám, že ratingové agentury Maďarsku rating opět sníží.

V Polsku nejdou tak daleko a jsou na tom lépe. „Jen“ dramaticky sníží podporu fondům. Stát tak ušetří. Rozumné to ale není. Člen bankovní rady polské centrální banky J. Hausner to v pondělním vydání deníku Gazeta Wyborcza označil za likvidaci fondů. 58 % polských voličů se domnívá, že změny nejsou příznivé pro budoucí důchodce. Nejen důchodci, ale i finanční trhy budou bity. Např. v Maďarsku obchodují se státními dluhopisy zhruba z poloviny penzijní fondy. Likvidita dluhopisů nyní klesne a tím klesne jejich cena. Zadlužování se státu prodraží. Ale i v Polsku je fondový systém povinný, a to je špatné. Pokud povinné soukromé fondy budou generovat nižší penze, což je s nižší státní podporou pravděpodobné, je logické čekat, že to vláda nakonec důchodcům vykompenzuje z vládních zdrojů. Tím jí vzroste dluh, což je opět špatné pro rating. Ratingové agentury nejspíš v případě Polska ještě počkají. Nesníží hned rating, ale zhorší výhled. To je jen mezikrok k horšímu ratingu.

Z trojice těchto zemí je na tom ČR nejlépe. Naše zdroje tvrdí, že mezi vládními politiky roste podpora dobrovolných, nikoliv povinných důchodových fondů. Takže i ratingové agentury jsou optimistické. Problematika povinnosti ovšem není jediným sporem. Otázkou také je, zda si budou moci lidé naspořené peníze z fondů vybrat, nebo je po dosažení důchodového věku hned povinně pošlou do životní pojišťovny, aby jim po zbytek života vyplácela anuitu. Zdá se, že jen málo lidí chápe, že zatímco ve fondech bude každý nabalovat „svou“ hromádku, v pojišťovně bude solidarita. Žádná možnost dědictví. Kdo umře mladý, bude financovat život těch, kteří budou žít déle. Třeba v Německu je snaha tlačit lidi k tomu, aby v důchodu bydleli ve svém, měli nižší životní náklady a dědictví zůstávalo v rodině. U nás se to mnoha lidem nehodí do krámu. Škoda. Stále se inspirujeme ze zemí, kde bych nechtěl žít a kde mají až moc hospodářských problémů.