Média nás v posledních hodinách zaplavují oslavnými zprávami o schůzce německé kancléřky A. Merkelové a francouzského prezidenta N. Sarkozyho v Paříži. Politici se tváří, jako že našli zázračnou pilulku, kterou pomohou Evropě. Z mého pohledu se však jedná jen o příliš povyku pro nic.

Svět očekával, že se nejvyšší představitelé Německa a Francie setkají proto, aby se pokusili vyřešit evropské dluhy a zachránili churavějící eurozónu. Místo toho politici s pompou představili pár národohospodářských evergreenů, které všichni známe a které se v minulosti už neosvědčily.

Pravděpodobně největším „úspěchem“ schůzky bylo podle politiků to, že se dohodli na tzv. zlatém pravidlu. To by pro všechny členy eurozóny znamenalo závazek přijmout princip vyrovnaných financí a zahrnout ho do ústav jednotlivých zemí. To je velmi chvályhodná myšlenka. Člověk si až říká, proč tu už dávno není, když je tak chytrá a jednoduchá. Vždyť toto pravidlo mohlo platit už od vzniku eurozóny - dnes bychom neměli žádné problémy.

Háček je v tom, že podobné pravidlo zde už dávno je. Není sice v ústavě, ale přesto je v legislativě členských zemí. Jenomže toto pravidlo je dlouhodobě porušováno, protože se velkým zemím nehodilo a samy jej neplnily. Porušování tohoto pravidla proto nebylo sankcionováno. Můžeme věřit, že teď se to změní? Můžeme si vůbec představit, že by za rok nebo dva měla Itálie a Řecko vyrovnaný rozpočet? Za posledních dvacet let nemělo Řecko a Itálie vyrovnaný rozpočet ani jednou. Nejnižší deficit přitom měla Itálie v roce 2000. Tenkrát činil jen 0,9 % HDP. Lepší výsledek nemůže nikdo od Itálie čekat ani s bruselským bičem nad veřejnými financemi.

Druhým důležitým závěrem je podle Německa a Francii zdanění finančních transakcí. „Tento krok je pro nás prioritou,“ řekla Merkelová. Tato daň by údajně měla zvýšit konkurenceschopnost eurozóny. Musím se přiznat, že jaksi něchápu jak. Naopak pokud by došlo ke zdanění finančních transakcí jen v eurozóně, byl by z toho úžasný business pro Londýn. Tam by se transakce přenesly a profitovaly by z něj temnější banky.

A jestli si někdo myslí, že daní zabrání volatilitě na trzích, šeredně se mýlí. Zdanění finančních transakcí není žádnou novinkou dua Markelová – Sarkozy. S tímto nápadem přišel už před téměř 40 lety americký ekonom, nositel Nobelovy ceny, James Tobin. Nicméně studie ukazují, že výsledkem tohoto kroku by byl pravý opak, než jaký byl záměr. Daň by vedla k nižší likviditě na trhu a nižší likvidita by vedla k ještě větším skokům kurzů.

Nemluvě o tom, že zatím nikdo přesně na papíře nedefinoval, co se finančními transakcemi přesně myslí. Budou to pouze konverze měn, jak to původně myslel Tobin, nebo to budou i akcie, dluhopisy a jejich deriváty? Čím více transakcí bude zahrnuto, tím více trhů bude postiženo – tedy u většího počtu trhů se projeví skokové kolísání cen, kterému Merkelová a Sarkózy chtějí zabránit.

A pak tu máme i dopad na budoucí důchodce. Ti jsou totiž po reformách penzijních systémů v Evropě nahnáni do penzijních fondů, a tudíž přímo nebo nepřímo nuceni skrze fondy spekulovat na finančním trhu. A teď si za každou transakci penzijního fondu zaplatí daň, což se nakonec projeví v nižším efektivní výnosů penzijních fondů. Neboli v nižších důchodech.


Dalším bodem je, že budou Německo a Francie společně projednávat rozpočet a více sblíží daně. To znamená, že jádro eurozóny bude ještě kompaktnější. To je dobrá zpráva – tedy jen pro ono jádro. Nicméně to vůbec nic společného s řešením dluhů.

Pravděpodobnost rozpadu eurozóny po včerejším setkání politiků neklesla. Naopak trh je znepokojený. Evropa stále nemá žádné řešení, ale tváří se, že jej má.

Trhy by nyní uvítaly společné evropské dluhopisy. To by totiž na rozdíl od všeho, na čem se dohodli představitelé Německa a Francie, řešilo dluh, i když také ne zcela. Nicméně bojím se, že to je pro Německo politicky těžko akceptovatelné. Pro běžného západoněmeckého voliče by to totiž znamenalo jediné: zaplatil jsi sjednocení Německa a teď zaplatíš ještě všechny dluhy jihu Evropy. Navíc je zde oprávněný strach, že by tím Německo ztratilo bič nad předluženými vládami a nakonec by se prudce zhoršil rating nových celoevropských dluhopisů, což by Německo potopilo do stejné kaše jako jih Evropy. Společné dluhopisy jsou tedy podle mne spíš krátkodobým než dlouhodobým řešení a uspějí jen za předpokladu dalších úspěšných politik, ve které nevěřím. Podobné naděje už trh vkládal v euroval, a víme, jak to skončilo.

V každém případě N. Sarkozy včera prohlásil, že vidí společné dluhopisy až na konci integračního procesu. Neboli společné dluhopisy vlastně nechce. Což znamená, že jediné možné řešení záchrany eurozóny je odmítáno.

Na celé schůzce mě kromě předstírání řešení nejvíce pobavilo včerejší prohlášení N. Sarkozyho, snažícího se zesměšnit lidi, kteří říkají, že by se objem fondu ESFS měl zdvojnásobit. Sarkozy zaspal. Dvojnásobek dnes už nestačí. Dnes už má smysl mluvit minimálně o osminásobku.

Napsáno 17. srpna 2011