Škola žen – Recenze kulturního barbara
Na včerejšek jsem měl lístky do Vinohradského divadla na Školu žen. Původně jsem chtěl vzít ženu, aby se podívala, jak jsem její výchovu podcenil, ale později jsem si řekl, že užitečnější bude, když vezmu dceru a jednou mi za to zeťák ještě poděkuje.
Udělal jsem dobře, protože hra ve zkratce ukazuje, že žena je tvor nevychovatelný, kterému muž stejně nakonec podlehne. Rozhodně ji ale nedoporučuji feministkám, protože by se jim mohlo udělat těžko z toho, jak stárnoucí muž prahne po své mladičké schovance a domnívá se, že když bude dívka nevzdělaná, bude poslušná a nedovolí si nevěru. Nevěra a strach z nasazení parohů je vlastně ústředním bodem hry.
Já mám na žárlivost asi trochu nezvyklý názor. Podle mě je žárlivost jen nedostatek sebedůvěry. Ten, kdo namyšleně věří, že je pro ženu nejlepší, nepotřebuje žárlit. Hra jen odkrývala, že si stárnoucí pán před mladou dívkou nevěří a ví, že není schopen obstát ve férové konkurenci.
Na hře je zajímavé, že ji Molière napsal jako reakci na vlastní životní zkušenosti, kdy si vzal dceru své předchozí partnerky. Asi neměl sexy mozek. Nicméně psát uměl. Hra se stále hraje, ačkoli byla napsána před více než 350 lety. To je frajeřina. Skoro se nabízí paroubkovské: "Pánové, kdo z vás to má?!"
Divák ocení, že text je po celou dobu veršovaný. To jsem naposledy viděl v Mrazíkovi. Poklona překladateli. Pěkně si s tím pohrál. Poklona hercům. Myslím, že hrát veršovaný text je dost těžké, protože rým nedává moc prostoru improvizaci.
Mile mě překvapil Dominick Benedikt. Mladičký herec s neskutečnými komediálními schopnostmi. Sál se směje, jen ho vidí, ani nemusí nic říkat. Tomáš Pavelka je rovněž úžasný.
Hra se mi líbila, jen místy pomalu odsejpala. Měl jsem na hru moc dobré reference a asi jsem měl ještě o něco větší očekávání. Nicméně všem ji rozhodně doporučuji. Neodkládejte její navštívení, než liga feministek rozhodne, že není vhodná pro oko diváka v liberální demokracii. Možná tu budou zase trezorové hry.
Udělal jsem dobře, protože hra ve zkratce ukazuje, že žena je tvor nevychovatelný, kterému muž stejně nakonec podlehne. Rozhodně ji ale nedoporučuji feministkám, protože by se jim mohlo udělat těžko z toho, jak stárnoucí muž prahne po své mladičké schovance a domnívá se, že když bude dívka nevzdělaná, bude poslušná a nedovolí si nevěru. Nevěra a strach z nasazení parohů je vlastně ústředním bodem hry.
Já mám na žárlivost asi trochu nezvyklý názor. Podle mě je žárlivost jen nedostatek sebedůvěry. Ten, kdo namyšleně věří, že je pro ženu nejlepší, nepotřebuje žárlit. Hra jen odkrývala, že si stárnoucí pán před mladou dívkou nevěří a ví, že není schopen obstát ve férové konkurenci.
Na hře je zajímavé, že ji Molière napsal jako reakci na vlastní životní zkušenosti, kdy si vzal dceru své předchozí partnerky. Asi neměl sexy mozek. Nicméně psát uměl. Hra se stále hraje, ačkoli byla napsána před více než 350 lety. To je frajeřina. Skoro se nabízí paroubkovské: "Pánové, kdo z vás to má?!"
Divák ocení, že text je po celou dobu veršovaný. To jsem naposledy viděl v Mrazíkovi. Poklona překladateli. Pěkně si s tím pohrál. Poklona hercům. Myslím, že hrát veršovaný text je dost těžké, protože rým nedává moc prostoru improvizaci.
Mile mě překvapil Dominick Benedikt. Mladičký herec s neskutečnými komediálními schopnostmi. Sál se směje, jen ho vidí, ani nemusí nic říkat. Tomáš Pavelka je rovněž úžasný.
Hra se mi líbila, jen místy pomalu odsejpala. Měl jsem na hru moc dobré reference a asi jsem měl ještě o něco větší očekávání. Nicméně všem ji rozhodně doporučuji. Neodkládejte její navštívení, než liga feministek rozhodne, že není vhodná pro oko diváka v liberální demokracii. Možná tu budou zase trezorové hry.