Myslím, že pro Slávistu není nejhorší, když jeho klub prohraje, ale když vyhraje Sparta. Podobné to je s mojí dcerou. Té obvykle nevadí, když něco nedostane, ale vadí jí, když to dostane její brácha. Proto když v sobotu neuměla anglická slovíčka, vzal jsem místo ní jejího bráchu. A dcera zjevně udělala chybu. Divadlo to bylo skvělé.

Šli jsme do Divadla Na Fidlovačce na hru Milana Tesaře Výjimečný stav. Tak hodně jsem se už dlouho nenasmál. Hra je o zahraničním reportérovi Českého rozhlasu, který má pokrývat napjatou situaci kdesi v arabské zemi. Místo toho se však nečekaně vrátí domu, aby zkontroloval svou přítelkyni. Ta se zatím svérázným způsobem učí arabsky s domácím učitelem. V záplavě vzteku a žárlivosti se reportér rozhodne učitele zastřelit. Jenže ještě před tím chce dva nevěrníky využít do své reportáže. Víc nebudu prozrazovat. Ale samozřejmě všechno dopadne úplně jinak.

Hra odhaluje současný problém mediokracie, kdy nám média líčí svět a my jim to baštíme i s navijákem. Přitom reportáže lze fingovat a dělat z veřejnosti blbce. Hra ukazuje, jak lze natočit reportáže z cizí země a přitom nevytáhnout paty z pražských Nuslí. Stačí bouchací kuličky, vařečky a nádobí.

Byl jsem nadšený. Obvykle platí, že komedie jsou bez myšlenky. Nevěra je oblíbené komediální téma. Zde je ale přesah díky tématu mediokracie. Navíc každý, kdo poslouchá Český rozhlas, zná lidi, o kterých se zde mluví. V uších musí pravidelně zvonit například Janu Pokornému. Hra přitom nemá nikoho urazit, zesměšnit či poškodit. To se mi líbí.

Extrémně se bude bavit každý, kdo má s rádiem něco společného. Třeba já znám mnoho lidí, kteří zde pracují. Rádio je jiný svět než televize. Vím, že řada kolegů z rozhlasu na televizi žárlí. Televize z vás hned dělá hvězdu. Jedno vystoupení v televizi je jako sto v rozhlase. Přesto je ale rozhlas v něčem lepší: v atmosféře. Nejde jen o Český rozhlas, jde obecně o fenomén rádia. Neumím to popsat, to se musí zažít. V rádiu se soustředíte jen na hlas a myšlenku. V televizi vás osvítí velkým světlem, musíte se soustředit na vše a nejednou myšlenka už není to jediné. V televizi - ať je to jakákoli stanice - se nikdy necítím tak dobře, míněno přirozeně, jako v rádiu.

Asi to bude i lidmi. Neznám nikoho, kdo by opustil rádio s lehkým srdcem a nechtěl se vrátit. Naopak znám dost lidí, kteří byli televizí znechucení a dobrovolně odešli. Televize nasává trochu jiný typ lidí.

Ačkoli je Milan Tesař novinář tištěných médií, popsal a zachytil atmosféru rozhlasu naprosto dokonale. A režisérovi Tomáši Svobodovi se ji podařilo přenést na jeviště s velmi originální a povedenou scénou.

Hru všem doporučuji. Sál byl vyprodaný a lidé tleskali jak protržení. Bylo čemu, herci byli famózní! Josef Polášek mě kdysi zaujal reklamou na žvýkačky. Byl takový jiný. I tady je jiný. Je zoufalý, chorobně žárlivý, ješitný, velmi inteligentní a navíc uvěřitelně legrační.

Lada Jelínková je taky skvělá. Někdy mi svými úšklebky připomínala mou ženu. Role jí sedí. Je to taková sexy potvora.

Děkuji všem za toto divadlo. Zejména Milanu Tesařovi. Podařilo se mu něco neskutečného. Český autor napsal aktuální hru, která je vtipná, chytrá a přitom nikoho neuráží. Nemám slov!