Svůj blog zde na Aktuálně bych chtěl otevřít článkem, který vyšel před časem v Deníku Referendum. Připravovaná reforma důchodového systému, tak jak ji deklaruje právě vznikající vláda, ukazuje jeden ze základních principů, kterým se hodlá v budoucnu řídit. Tím je přesun kapitálu z veřejného sektoru do soukromých rukou.

Debata o důchodech se v České republice vede již po dlouhou dobu: je velmi komplikovaná, mnohdy nesrozumitelná a často se v ní ztrácejí ty nejpodstatnější otázky a nejsou jasná východiska.

Proč je tomu tak? Nejpodstatnějším důvodem je fakt, že debata je vedena ze dvou základních pozic. Jednou z nich je racionální a poctivá snaha najít odpovědi, které vyžaduje měnící se společnost. Druhou podstatnou motivací je snaha podnikatelů ve finančním sektoru vytvořit nový, relativně velký trh v situaci, kdy globální finanční trhy narážejí na své meze. Ve své podstatě je to klasická snaha po zavedení nového produktu a po získaní zisku z něj. Proto se celá řada odborných argumentů stává součástí marketingu, ba svým způsobem marketingem samým.

Důchodový systém není žádným přírodním fenoménem: je politickou konstrukcí, do které vkládáme svoji představu o spravedlnosti. Rozhodnutí o něm je strategickou záležitostí a vždy bude formované základními politickými a filosofickými postoji; samozřejmě zasazenými do reality. Stručně řečeno existují danosti, které omezují tvorbu systému, ale hranice jsou daleko volnější, než si často uvědomujeme. Pokud tedy vycházíme z pochopení politické podstaty řešení důchodového systému, dojdeme k závěru, že potřebujeme souběžně hledat technické odpovědi a základy pro politickou shodu. Odpověď se totiž nemůže vynořit jako pouhý technokratický výpočet.

Důchodový systém je tak rozsáhlý, že jej nutně musíme zasadit do celkového kontextu. Žádná důchodová reforma se nemůže odehrát jako pouhá reforma systému jako takového, nýbrž pouze jako součást celkových společenských změn s mnoha proměnnými. Jaké jsou po mém soudu klíčové otázky, které je třeba položit a na které je třeba najít odpovědi a jaká jsou základní východiska?

Proč vznikly vlastně důchodové systémy? Velmi stručně řečeno byly odpovědí na zánik tradičního způsobu sociálního zabezpečení, který se zhroutil se vznikem industriální společnosti: tradiční zabezpečení v agrární a nevolnické společnosti fungovalo na základě obce a rodiny. Zrušení nevolnictví a s ním spojená svoboda pohybu změnila vše.

Sociální důsledky těchto změn byly velmi tvrdé. Romantické iluze o tradiční společnosti a pevné, tradiční rodině naprosto neodpovídají dobové realitě. Ta byla velmi krutá: svědectví nalezneme v pramenech i v literatuře. Klasickým příkladem dobové literární reakce je Dědova mísa od Jana Nerudy s krutým veršem. Dřevo ukradl jsi v panském lese -/ komu děláš z něho koryto?/ „Dědovi; - již se mu ruka třese,/ nádobí už všechno rozbito."

Odpovědí na novou sociální realitu byl vznik více či méně univerzálních systémů nezávislých na obci nebo rodině. Jaké jsou ovšem důvody pro důchodové reformy v současnosti?

Opět je to zásadní sociální změna charakterizovaná vznikem dlouhověké společnosti a měnícím se charakterem práce. Důchodový systém je tedy jenom jednou složkou, ve které je třeba reagovat na novou situaci. Důležité jsou i další složky jako vzdělání, dlouhodobá péče či trh práce.

Položme si nyní otázku po charakteru starobního důchodu. Je sociální dávkou, či nikoliv? To záleží na konstrukci důchodů: rovný státní důchod na úrovni životního minima, který dostane každý, kdo dosáhne dohodnutého věku bez ohledu na to, zda někdy pracoval, takovou dávkou je. Tento přístup je uplatněn například v Nizozemí nebo ve Velké Británii.

Náš systém sociální dávkou není. Je právem na přiměřenou sociální ochranu, které vyplynulo z pracovního života a ze splněné solidární povinnosti ve vztahu k předchozí generaci. Jeho konstrukce je pojištěním, v němž se dávka více méně odvozuje od průběhu pracovní kariéry. Závisí na celoživotní délce práce a na celoživotní výši výdělku.

Řídicí veličinou v našem systému tedy je jeho schopnost poskytnout odpovídající sociální ochranu lidem, kteří si to celoživotní prací zasloužili. Tomu musí být podřízeno financování i celková konstrukce systému. Nutný objem prostředků se tedy odvozuje od společensky definovaného cíle. Pokud nebereme v úvahu cíl sociální ochrany, je dlouhodobá stabilita systému poměrně jednoduchou věcí. Stačí snížit důchody třeba na polovinu a je to.

Je český průběžný systém dlouhodobě financovatelný? Na tuto otázku se dávají nejčastěji velké dramatické odpovědi s cílem prosadit určité předem dané řešení. Při svém uvažování musíme přesně rozlišit deficit systému a financovatelnost. Pokud jde o deficit, je daný samozřejmě z části objektivními faktory a z části politickým rozhodnutím.

Krátká rekapitulace. Ministr Kočárník snížil odvody do systému a systém se dostal do deficitu. Sociálnědemokratická vláda zvýšila mírně odvody v podstatě na původní hodnotu a systém se dostal do přebytku. Současný deficit je ze dvou třetin dán snížením příjmu důchodového systému na základě politického rozhodnutí Topolánkovy vlády a z jedné třetiny výpadkem příjmů v době krize.

Jsme schopni poskytnout dodatečné příjmy, aby se systém vyrovnal? Co nám může poskytnout v uvažování pevnější půdu? Po mém soudu rozsah důchodového systému v porovnání s HDP. Pokud se vydáme touto cestou, zjistíme několik zásadních skutečností, které nejsou často uváděné v současné diskusi.

Prvním zjištěním je, že Česká republika vydává na svůj důchodový systém ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi velmi málo. Pro porovnání Česká republika 8,4 % HDP, Polsko 12,4 % HDP, Maďarsko 10 % HDP, Slovinsko 10,1 % HDP. Sedmnáct zemí EU dává na důchody relativně více než my. Nejvyšší podíl důchodového systému na svém HDP má Itálie, 14,7 % HDP, nejméně Irsko, 5 % HDP. Evropský průměr je 11,9 % HDP.

Jakékoliv předvídání je komplikovanou disciplínou. Známé modely konstatují, že až do roku 2095 při žádné změně systému a žádné změně valorizace nepřekročí náklady na financování důchodů nikdy 13 % HDP. Je jistě poněkud sporné pokoušet se o projekci na tři generace, ale projekce na dvě generace, to je na přibližně padesát let, relativně spolehlivá je, alespoň ve své demografické části.

Co to znamená? Stručně řečeno, kam až dohlédneme, nebude český systém v komplikovanější situaci než například aktuálně polský: myslím, že nikdo nezaznamenal, že by se polské finance v této situaci hroutily.

Pro otázku aktuálního deficitu je rozhodující rovnováha příjmů a výdajů: Česká republika je charakteristická financováním důchodového systému prakticky výhradně z odvodu mezd. Tak vysoká závislost na jediném zdroji příjmů není nikde jinde. Zvyšovat zatížení mezd by bylo velmi obtížné: otevírá se tedy otázka jiných zdrojů příjmů: logicky daňových.

Diskutovat lze o tom, jaké daně by to měly být: jednou z možností je DPH nebo ekologické daně. Dalším krátkodobým zdrojem mohou být různé nahodilé příjmy typu dividend a privatizací, ale ty jsou vždy zásadně bezvýznamně malé, vzhledem k potřebám systému.

Dalším specifikem českého systému je dominantní pozice průběžného solidárního systému: kapitálové systémy sice mají rozsáhlý kmen pojištěnců, ale jejich úloha v důchodovém zabezpečení je okrajová. To nemusíme nutně považovat za chybu. Je to prostě fakt se svými důsledky.


Za hlavní přednost kapitálových důchodových systémů se uvádí jejich odolnost proti vlivům demografického stárnutí společnosti. To je iluze.

Klíč ke správnému ocenění kapitálových spořících systémů je ukryt v antické báji o králi Midasovi. Tento muž bažící po bohatství požádal bohy, aby cokoliv, čeho se dotkne, se změnilo ve zlato. Velmi rychle zjistil, že zlato se nedá jíst ani pít, ale již bylo pozdě. S kapitálovými systémy je to to samé: čísla uložená na kontech se jíst nedají. Pokud úspory mají být skutečným bohatstvím, musí v daném okamžiku existovat reálná produkce. Pokud tomu tak nebude, úspory se rychle rozplynou v drahotě.

Je možné si představit jednodušší a přímější obraz. Všichni lidé si důkladně spořili a všichni jsou v důchodu, není jediného aktivního živáčka. Opět je zřejmé, že úspory samy o sobě nemají žádný význam.

Závěr je jednoduchý: i kapitálové systémy závisejí na produktivní schopnosti společnosti, a tedy i na demografickém vývoji ve stejné míře jako systémy průběžné. Nebylo by tomu tak, pokud by kapitálové systémy v obrovském velkoskladě spořily reálnou produkci, chleba, DVD, které si pustíme v důchodu atd. Jinak nejsou schopny poskytnout vyšší zajištění než systémy průběžné: současná finanční krize ukazuje, jak nejistý je jejich majetek.

Všechny kapitálové systémy na světě utrpěly ztráty. Je to dáno jejich samotnou podstatou, jsou to systémy, ve kterých na rozdíl od obecné představy se nespoří, nýbrž investuje. Každý investiční systém má určitou míru rizika ztráty, která je odvrácenou tváří naděje na zisk. Neexistuje bezpečný finanční produkt. Neexistuje dlouhodobá předvídatelnost kapitálového výnosu.

Jednoduchý příklad: řada britských penzijních fondů nakupovala akcie BP: havárie v Mexickém zálivu na řadu let, a možná natrvalo podlomí výnosnost cenných papírů BP. Nikdo neví, jaké důsledky to bude mít pro penzisty, ale nervózní diskuse na toto téma již ve Velké Británii začíná.

S kapitálovými systémy je spojena celá řada otázek. Například otázka trhu, na kterém bude působit: je zcela zřejmé, že kapitálový trh České republiky není dostatečně velký. Důsledek je jasný: je třeba se pohybovat na globálním trhu a přijmout myšlenku ztráty národní kontroly nad důchodovým systémem.

Kapitálové systémy jsou příspěvkově definované, to znamená, že s výjimkou některých podnikových systémů riziko nese ten, kdo v systém investuje, to jest potenciální důchodce. Příspěvkově definovaný systém neumožňuje v podstatě ani odhadnout, jaká bude reálná hodnota důchodu na konci investování. Neznáme inflaci, výnosnost a tak dále. Jediné, co nominálně známe, je výše investic.

Pro účastníka se riziko systému v průběhu života mění. Pokud se například systém výrazně oslabí, když je účastníkovi pětapadesát let, nemá již příležitost ztrátu dohnat tak jako před třiceti lety.

Kapitálový systém zvyšuje rozpor mezi generacemi: pokud například nastane generální rozpad finančních trhů v některé zemi, utrpí samozřejmě ztráty i kapitálové i průběžné systémy: v době ekonomické obnovy se důchody z průběžného systému přizpůsobují obecné příjmové situaci, zatímco systémy kapitálové nedají důchodcům naději ztrátu vyrovnat, protože jim nemohou poskytnout prožitý čas, který je svým způsobem kapitálem. Američané marně neříkají „čas jsou peníze“.

Vnitřní riziko v kapitálových systémech vede k tomu, že už jen na základě běžné ekonomické úvahy je účast v nich jen omezeně racionální. Málokdo bude dobrovolně ochoten si odložit tak významnou částku, která by umožnila získat v příslušné době odpovídající důchod. Proto vyžadují významnou podporu z veřejných peněz. Krajní odpovědí bývá povinné spoření.

Je ovšem otázkou, zda jsou tyto podpory eticky obhajitelné: zejména forma povinného spoření. Jak již bylo uvedeno výše, finanční podnikání je ze své podstaty riskantní. Pokud je spoření na důchod uloženo zákonem, je zřejmé, že veřejná ruka musí poskytnout plnou záruku: to je technicky nemožné vzhledem k obrovskému kapitálovému rozsahu penzijních fondů.

Další otevřenou otázkou je otázka transakčních nákladů přechodu části, nebo celého důchodového systému na kapitálový pilíř. V České republice se diskutuje například o myšlence převést čtyři procentní body, to jest asi patnáct procent příjmu systému, do kapitálových fondů. Tato finanční operace nezmění nic na počtu důchodců, kteří jsou plně financováni z průběžného systému. Nezmění se tedy ani potřeba vyčlenit příslušné prostředky, pokud se ovšem nerozhodneme k odpovídajícím snížení důchodů.

Pokud nejdeme touto cestou, znamená to nahradit vyčleněné peníze, v našem případě asi čtyřicet miliard korun ročně, po řadu let, nejméně deset až patnáct. Teprve pak by se postupně snižovalo nutné vyrovnání.

Velmi málo se diskutuje i o otázce správních nákladů: je to dáno i tím, že je velmi obtížné stanovit pevný bod, ke kterému se s naší úvahou vztáhneme. Jedna z možností je vztáhnout je k ročním příspěvkům do fondu. Při takovémto pohledu zjistíme, že náklady průběžných systémů se pohybují mezi třemi a čtyřmi procenty vybraných peněz.

Náklady na správu kapitálových systémů jsou podstatně vyšší, a to i několikrát, mohou dosahovat dvanácti až dvaceti procent. To je jeden z důvodů, proč se tento údaj nejčastěji vztahuje k majetku fondu: majetek časem vklady narůstá a tím náklady automaticky relativně klesají.

V úvodu jsem se zmínil o politickém obsahu důchodových reforem: v zásadě lze říci, že i zde se ve skryté podobě odehrává zápas mezi oligarchií a demokracií. Vyjdeme-li z myšlenky, že demokracie je založena na kontrole moci, je její implicitní podmínkou také schopnost do jisté míry kontrolovat moc skrytou v kapitálových tocích.

Privatizace důchodových systémů jejich převedením do kapitálových fondů je v tomto smyslu například v České republice přesunem moci skryté v 780miliardovém obratu z demokraticky kontrolovaného veřejného systému do rukou finančních oligarchií. Je krokem na cestě k neoliberální oligarchizaci společnosti.