Propagace, které se dostává dvěma novým reaktorům jaderné elektrárny v Temelíně, je až obdivuhodná. Přinejmenším stejný prostor je ale potřeba ve veřejné debatě věnovat také podobě české energetiky v případě, že na stavbu dvou jihočeských jaderných bloků nedojde.

Investiční cyklus se v energetice počítá na čtyřicet až šedesát let. To znamená, že pokud se dnes rozhodneme investovat prostředky do jádra, do uhlí nebo do plynu jako klíčového zdroje pro naši energetiku, bude toto rozhodnutí silně ovlivňovat složení našeho energetického mixu ještě v letech 2050 či 2060. Ještě v té době budeme tímto způsobem vyrábět teplo anebo elektřinu.

To je právě základní důvod, proč je třeba se intenzivně věnovat také popisu toho, jak by měla anebo mohla naše energetika vypadat, pokud by ke stavbě dalších jaderných bloků nakonec přece jen nedošlo. A tyto úvahy musejí být i součástí širší debaty o státní energetické koncepci.

Při takovém rozhodování navíc nejde jen o jednu, jakkoli velkou, stavbu. Pokud se rozhodneme pro vybudování tak velkého energetického zdroje, bude se mu bez nadsázky celá republika muset přizpůsobit. Podle něj se bude muset orientovat přenosová soustava. Nebudeme stavět zdroje energie v regionech, protože budeme muset využívat velký temelínský. Koncentrujeme zaměstnanost do jednoho místa, i když bychom stejné množství pracovních míst v energetice mohli vytvořit po celé republice – řekněme několik v každém městě.

Zároveň se musíme zamyslet nad tím, co energetice za těch čtyřicet až šedesát let, na která je počítán energetický investiční cyklus, nabídnou moderní technologie a funkční vývojové trendy. Do jakých energetických technologií budeme investovat ve druhé polovině tohoto století? A jaké požadavky na dodávky bude v té době pravděpodobně mít náš průmysl a naše domácnosti?

Z toho důvodu se ukazuje jako zcela nezbytné, aby nová státní energetická koncepce zpracovávala i varianty na první pohled velmi radikální, například variantu masivních úspor energie u budov a v dopravě, což může v důsledku vést k výraznému snížení závislosti na fosilních palivech.

Za nepochybně důležité pokládám rozvíjet úvahu o koncepci s minimalizováním exportu elektřiny nebo také variantu počítající s podstatnou decentralizací celého energetického systému. K takové cestě směřuje už dnes třeba sousední Německo v rámci uskutečňování své politiky ústupu od využívání jaderných zdrojů.

Státní energetická koncepce tedy musí akceptovat také celkovou míru nejistoty, která je pro dnešní vývoj v energetické branži příznačná. Znamená to, že jistota a předvídatelnost důsledků některých rozhodnutí je dnes daleko menší než dříve. A podle mě by bylo výhodné nechat si čas na rozmyšlenou a omezit se pouze na zcela nesporná rozhodnutí, mezi něž patří mimo jiné modernizace přenosové soustavy.

Až zainteresovaní experti zpracují veškeré variantní scénáře, bude možné rozhodnout o prioritách. Nebylo by ani v nejmenším rozumné rozhodovat již letos o tak strategické otázce, jakou je kupříkladu rozšíření Temelína, nemluvě o případné státní garanci výkupní ceny jím produkované energie.

Text vyšel v deníku E15 v pátek 23. srpna.