Zdraví politického života severského státu bylo dlouho nalomené, aniž se o tom média příliš šířila - ani odjinud o tom nebylo až tak moc známo. Poslední dobou nabralo toto zhoršování na rychlosti. Kdy se to trhne? Kdo nebo co případně prolomí vlny?

Apatie, rozhořčenost, neschopnost se soustředit... člověk tak či onak zasažen teroristickými činy v Oslu a na Utøyi 22. července 2011 prochází celým repertoárem citů. Někteří si sáhli na dno. Norsko je drženo v šachu. Teroristické útoky vystavily na odiv či výsměchu možnosti a schopnosti norské vlády, policie, justice atd. Roztočilo se něco, čehož ještě neznáme následky, jen sotva jejich obrysy. Svět mohl a může sledovat, jak Norové interpretují demokracii a jak daleko je norská společnost ochotná zacházet v její obraně, každý podle vlastního přesvědčení.

Policie už nebude své priority v osudných okamžicích v onen den jakkoliv komentovat. Tajná policie považuje další handrkování kolem jejich jednání za bezpředmětné. Vedení mládežnické odnože vládní sociálně demokratické strany odmítá zprávu psychiatrů o pachatelově nepříčetnosti a neschopnosti cítit se vinen jakkoliv komentovat. Odborná jednota a neschopnost sebekritiky psychiatrů je natolik svazující, že zřejmě už nebude možné, aby si nová zpráva učinila nárok na to, aby měla větší váhu než ta původní zpráva. Ta nová bude pravděpodobně jen bledým odleskem té původní bez přidané hodnoty.

Budou v důsledku posouzení tohoto viníka oslabeny právní jistoty řádných lidí? Psychiatři se přece neřídili nějakými tabulkami. Stejně jako to, že zjištění nejsou změřitelnými, protože se samozřejmě nejedná o exaktní vědu, jsou stejně neprůhledné způsoby, kterými k nim dospěli. Ze sdělovacích prostředků zní, že výhradně na základě rozhovorů. Jestli jiný postup odmítl sám objekt posudku, nebo zda přece jen byly uvedeny v život nějaké jiné metodické prvky výzkumu, to se možná nikdy nedozvíme. Stojí za úvahu, zda by "normalita", kterou zastupují psychiatři, obstála, kdyby byla podrobena zkoušce. Nenechali se prostě strhnout těmi mechanismy vypuzení, které byly příznačné pro reakce Norů ovlivněných zločiny a zabíjením? Proto je prý nutností si vyžádat další a nezávislejší posudek. Široké spektrum lidí ale míní, že bez ohledu na jakýkoliv závěr bude i další zpráva zpochybňována. A možná o to více, když psychiatři, kteří posudek vypracovali, policie, vláda, odnož sociálně demokratické strany a řada lidí na ně napojena či s nimi sympatizujících, mají pocit, že vše co mělo být řečeno již řečeno bylo.

Psychiatři mohou vlastně slepě a bez kontextu kohokoliv prohlásit za takového či onakého, aniž by to bylo jakkoliv ověřitelné. Norsko je jednou ze zemí, kde se nejvíce užívá nucená léčba psychiatrických pacientů. Že by ale Behringu Breivikovi ukazovali nějaké hrůzostrašné fotografie těch, které tak chladnokrevně zabil nebo srdcervoucí nářky přeživších či pozůstalých, což by ho mohlo přimět k tomu (byť je to možná zbožným přáním), aby se vzpamatoval a začal litovat, to ne.

Viníkovy megalomanské představy těsně souvisejí s jeho pečlivě promyšlenými záměry. Teroristické činy byly následkem těchto záměrů. Manifest je ve své celosti čitelný a chybí mu "verbální bloky", které schizofrenní osoby často mívají. V Breivikově případě byl pojem choroba použit za účelem někoho hodnotit, což není správné. Chování, které můžeme nenávidět nebo kterého se můžeme bát a na které se proto díváme jako nenormální, nemá být a priori klasifikováno jako "chorobné". Uděláme-li to, omezíme náš pohled na kapacitu zla u psychicky zdravého člověka a zároveň nepřípustným způsobem zředíme pojem choroba - a co vlastně obnáší, když je někdo chorobný. Zároveň nepřiměřeným způsobem přiznáme výhradní právo psychiatrům někoho prohlásit za chorobného. Možnost uložení trestu na základě chybné diagnózy je pro Nory otřesnou představou.

Je metodicky obhájitelné nezahrnovat do psychiatrického posouzení, jaké jsou kolektivní představy v (sub)kultuře, ke které Behring Breivik patří, nýbrž jen interpretovat jeho bizarní výroky jako individuální bludné představy? Je ale krajně těžké rozhodnout o tom, kolik z jeho představ a názorů lze připsat takové (sub)kultuře a kolik individuální psychopatologii. Někteří z psychiatrů to ani nerozlišují, a to snad proto, že k tomu nemají patřičné znalosti o běžných představách a názorových soustavách (sub)kultur.

Vidění je závislé na tom, kdo se dívá a tento svět představ se může někomu, kdo s ním nesouhlasí a komu jsou postoje a názory hodně cizí, zdát jako „v rozporu s normálem“. Dívat se na přistěhovalectví jako na rozsáhlé a nenávratné změny etnického složení obyvatelstva, které jsou na pováženou, a na islám jako na hrozbu je názorem, který sdílí mnoho lidí, nejen v Norsku. Došlo k psychiatrizaci pachatelových názorů, když v nich shledali důvod jeho chorobnosti. Nejen v severské zemi se proto nyní volá po odpoutání se od tohoto, a hledání jinde.

Norsko bylo a je chápáno jako (v rámci možností) maximálně vstřícná země přistěhovalectví, bašta humanismu a neohrožený zastánce a obhájce nejrůznějších prav. Dále je obecně vnímáno jako země, kde se toho až tolik neděje, možná proto je trochu přehlížena. Možná to i proto dosud unikalo jiným než Norům, ale Norsko viděno očima většiny jeho obyvatel nebylo a není zemí snášenlivých v podpoře benevolentní přistěhovalecké politiky.

Země je dlouhodobě domovem jedné z největších protipřistěhovaleckých stran v Evropě. Tato strana sama o sobě zdaleka neodráží ten hluboký i široký odpor k tomu, co se v Norsku několik desetiletí děje. Mnozí Norové totiž míní, že politické Norsko příliš věří v dobro v člověku a v to, že Norové žijí ve svobodné a bezpečné zemi. Zatímco politici napříč stranami takticky hráli a hrají na nacionalistickou notu, pokud jde třeba o spor o máslo, v přistěhovalecké politice měli k vlastnímu národu poněkud dále. Sklon k podpoře povolovat co nejméně přistěhovalcům pobyt v zemi má své kořeny mj. v norské „vyčkávací“ povaze, kdy lidé jsou spíše přesvědčení, že „víme co máme, ale nevíme, co budeme mít“.

Tamní obyvatelé jsou odedávna spíše nakloněni víceméně očekávaným potížím předcházet, než aby něco museli zhurta „hasit“ poté, co začne „hořet“. Proto je většině lidí bytostně cizí ten houfný příliv cizinců za krátký čas a který v r. 2012 s finanční krizí pravděpodobně značně poroste. I proto dvakrát odmítli členství v EU. V širším smyslu jde o to, jestli Norsko mělo zůstávat tím, čím bylo, nebo se měnit v cosi jiného. Ať se rozhodnou obyvatelé jiných zemí jakkoliv. Tyto debaty však bují dále, i když mnozí mají pocit, že Norové zahnali sebe do kouta a boj je prohraný.

Diskuse se nedají jednoduše „utnout“ tím, že se čím dále více lidí pokouší „dusit“ ty, kteří přinášejí jiné pohledy, než zastávají vládní činitelé a většina ostatních politiků. Napsal jsem většinu. To ovšem v žádném případě neznamená, že většina Norů k této problematice nepostupuje jinak. Máme-li věřit průzkumu z července 2011, je i nadále přes polovina dotázaných pro zastavení přistěhovalectví do této severské země. Horkou bramborou ten soubor otázek kolem přistěhovalectví byl, je a bude. Většina Norů je tedy přesvědčena o tom, že se Norsko bude muset brzy rozhodnout. Naráží to ale na nepochopení jiných stran pro jedinou stranu, která alespoň podle programu a prohlášení chce výrazně omezit přistěhovalectví a lépe integrovat ty přistěhovalce, kteří v Norsku už jsou.

I těm umírněnějším kritikům Breivikův případ nasadil kazajku. Pachatel – ač sobě samému asi navždy zazdil jakoukoliv sympatii - se stal záminkou pro ještě důslednější potírání toho, co si většina lidí myslí. Více lidí než dříve se kvůli rozmáhajícímu se teroru proti názorům bojí dávat svým upřímným názorům průchod. Ty jsou mnohdy brány jako zpochybňování schopností norských orgánů a tudíž nebezpečné. Někteří se sami ujali role cenzora, jiní jsou cenzurováni. Mnozí to svádějí na to, že se sociálně demokratická strana s vydatnou pomocí médií snaží využívat tragédie a sympatie vůči straně po útocích rétoricky ve svůj prospěch a těžit z toho politicky.

Vyžaduje to stále větší odvahu - při klesající úrovni debat - dále v debatách pokračovat. Za „zaneřádnění diskusí odpadem“ v podobě vystupňování útoků částečně mohou teroristické útoky, které rychle roztočily vyhrocenější scénář již tak vyhrocených a rozjitřených debat. Člověk je jen proto, že má odlišné názory, požádán o to, aby se z Norska odstěhoval nebo aby zmlkl. Že by protivníkům došly argumenty? Vypadá to, že tato „zákopová válka“ nebere konce.

Breivikův manifest je výrazem a svědectvím klíčových debat v Norsku. Vyjadřuje se ale přitaženě za vlasy, výstředně a tak zcela nereprezentativně pro valnou většinu Norů. Dotkl se jádra problému a tím je „monopol“ stanovisek oficiálního Norska k některým „pravdám“ a zejména iluze úspěšnosti norské přistěhovalecké politiky a otázky nešvarů spojených s přistěhovalectvím, na které je vláda, společnost, justice i další orgány krátká. Dále s tím souvisí odcizení Norů ve vlastní zemi během posledních desetiletí a pocit bezmoci občanů vůči svým zastupitelům v přistěhovaleckých i jiných záležitostech. Pocit, že bylo s nimi arogantně manipulováno, se těžko zahladí.

Přinejmenším vláda, možná většina politického Norska, má zájem o to, aby se neotevíraly další otázky související s teroristickými útoky a aby se okatě nepoukazovalo na fakta kolem přistěhovalectví zřejmě z obav, co to přinese a kdo si to odnese. Kdyby neexistovalo něco nekalého, stěží by byl důvod dokumenty zatajovat. Proto bylo pro ně samotné tím nejpohodlnějším řešením, že psychiatři pachatele prohlásili za nesvéprávného. V zájmu národa. Strážci obsahů a forem „pravd“ v státním aparátu zuby nehty lpí na moci definovat jakými oné „pravdy“ jsou a dělají co mohou, aby nebyly jakkoliv kompromitovány, což by je mohlo diskreditovat. Svými příspěvky k vytvoření znesvářených protipólů a tím k rozdělení národa vytvořili podhoubí pro nezdravou frustraci a ojediněle dokonce terorismus. Dosud nebylo politicky přípustné ani tyto, ani složité emocionální stránky útoků 22.7. kritizovat. Místo splnění slibů o více otevřenosti a demokracie na ně hlasatelé dobra útočí tvrději než kdykoliv předtím. Někteří si tento obrat v postoji vysvětlují tím, že se ukázalo, že pachatel není součástí nějaké organizace a tak politické Norsko necítí potřebu vyjít takové organizaci vstříc, pokud jde o požadavek na demokratizaci.

Zatímco má většina lidí pocit, že vše bylo "odsud podsud“ a že onoho „podsud“ již bylo dosaženo, norští politici si zákonitě neuvědomují nebo přehlížejí, že je moudré vyvodit z toho patřičné závěry a i nadále aktivně pracují proti přínosnému dialogu mezi všemi obyvateli. Navozuje to pocit totalitárních rysů režimů, se kterými by neradi byli porovnáváni.

Je možné a žádoucí, aby se Norsko stalo tím, čím bylo před 22.7.? Norsko, které nevidělo zlo, které si „nikdo“ nemyslel, a tím mu umožnilo, že by tam bylo možné? Jakou slepotou trpěla celá společnost, která si nevšímala náznaků, která nepochopila, co bylo zjevné? Výsledkem je jakýsi národní pohyblivý písek, z něhož čím více se snažíme vymotat, tím více uvízneme. Pokusy léčit zviditelní nové rány - a staré zanedbávané rány a bolestná místa.