Překotný vývoj může vést k politickým zemětřesením i v Norsku. Oficiálně byl totiž objeven účet za dlouholetou usilovnou snahu o změnu etnického složení této severské země.
Nikdo z odborníků nemá vůči jejich práci výhrady, proto místo toho, aby je poslouchali a dokázali uznávat vlastní chyby, tak politici zpochybňují a kritizují badatele, což buď ukazuje, jak málo toho vědí, příp. jak velký strach mají z toho, aby pravda náhodou nevyšla najevo. Fakta se zdají být jejich největším nepřítelem. Někdy to vypadá tak, že jsou politici a různí komentátoři zklamaní z výsledků výzkumu, jež nejsou dány předem na základě objednávky.

Erling Holmoy, uznávaný odborník Statistisk sentralbyra, tedy norského státního statistického úřadu, sestavil předložený účet, jež napovídá, kolik bude stát přistěhovalectví Norsko. Také léta svými znalostmi ustanovuje pořad dne, pokud jde o náklady za migraci. V důsledku toho již nesmí bádat. Prý kvůli tomu, že nedostatečně publikoval na vysoké mezinárodní úrovni. Kromě toho se oddělení úřadu, jenž se zabývá výzkumem přistěhovalectví, přestěhuje z Osla do malého města, což zřejmě povede k tomu, že řada kapacit skončí. Kjetil Telle, vedoucí výzkumu, to prostřednictvím listu Morgenbladet odůvodňuje procesem strategie kvůli financování modernizace v podobě standardizace a digitalizace vypracovávání statistik úřadu.

Ten je jedním z těch dodavatelů fakt a argumentů pro diskuse v norské společnosti, jimž Norové nejvíce věří. Často je tomu tak, že když úřad něco prohlásí, pak diskuse skončí. Nyní nasadili náhubek těm nejerudovanějším badatelům, pokud jde o hospodářské následky přistěhovalectví. Jakoby problémy skončí, když o nich nebudeme nic vědět. Jak výmluvné v zemi hesel jako např. „pozvednutí vědomostí“ a „vědomosti jsou novou ropou.“

Mnozí Norové jsou podezíraví, protože právě odstoupivší ředitelka Christine B. Meyerová, bývalá politička za pravicovou stranu Hoyre, prohlásila, že by šla demonstrovat za (větší) migraci, veřejně kritizovala Holmoyovy výpočty a také uvedla, že by neodsouhlasila takový přistěhovalecký účet, pokud by se bývala otázka dostala na její stůl tehdy, když byla ředitelkou poprvé atd. Meyerová musela nakonec odstoupit, jelikož ministryně financí k ní již neměla důvěru a obávala se o nezávislost a nestrannost úřadu.

Zmíněný Telle potvrzuje obavy mnohých, totiž to, že úřad se vyhýbá statistikám či rozborům, jež by potenciálně mohly stigmatizovat skupiny. V praxi úřad zachází se svým personálem tak, že zruší/resetují bývalá vyhodnocení kompetence svých zaměstnanců proto, že byli politicky nekorektní a dovolovali si zveřejňovat pravdu.

A tak zůstává podezření snad oprávněné, že cílem není osvěta a přispívání k vytváření lepší politiky, nýbrž dodržování zásad, ať to stojí cokoliv, a to i na úkor nepříjemných, byť nepopíratelných pravd.

Norové jsou zvyklí, že v otázce přistěhovalectví panuje v zemi jakýsi výjimečný stav. Nic moc se nezměnilo po Breivikových teroristických útocích, když nám tehdejší premiér Stoltenberg sliboval větší otevřenost a demokracii. I nadále se snaží pravdy, jež vzešly seriózním a soustavným výzkumem a jež rozporují tvrzení politiků o obohacení přistěhovalectvím obalovat, umlčovat, bagatelizovat a štvát ty, jež tvrdí něco jiného než oni politici sami. Lpí na vlastních postojích a snaží se prosadit strašením a ponižováním lidí z většiny. Je to prý rasismus naruby.

Erling Holmoy tvrdíval již před lety např. na serveru www.nettavisen.no, že není pravda, že se Norsko bez přistěhovalectví nepohne. Pokud by to byla pravda, jak mohlo Norsko přežít tolik staletí a proč se dávno nezastavilo třeba takové Finsko, jež je daleko sourodější?

Ignorance, naivita a snaha přesyceného obyvatelstva dokazovat, jak je dobré, to vše jej činí sebedestruktivním. To, co vlastně ozřejmuje statistický úřad je to, že Norsko vedou neschopní politici, jež se neodváží ke krokům, jež prospějí Norsku. Pro některé je cynické stanovovat rentabilitu a užitečnost pro společnost. Berete všemi deseti? Kde je hranice lákadel pomáhat a pudu sebezáchovy? Norská společnost se pod tíhou prohýbá.

Zejména tehdy, zůstane-li průměrné životospráva/chování migrantů nejen z nezápadních zemí stejné jako dnes, oslabí to možnosti dále financovat sociální stát bez značného navyšování daní a poplatků. Přistěhovalectví nemůže být trvalé řešení, generuje-li člověk více výdajů než příjmů. Ovšem hlavní média jako tradičně o výsledcích bádání v této oblasti neinformovala. Jenže statistický úřad nemá zájem o to, aby vypracovala tendenční zprávu. Jen popisuje skutečnost a ta se dá vyčíslovat.

“Kolik uprchlíků byste do svého příbytku přijali vy? A pokud žádné, tak mi, prosím, vysvětlete, proč to není rasistické.” Zhruba takhle by se dalo shrnout debatu o přílivu do Norska. Přistěhovalectví ukládá daňovým poplatníkům vysoké účty, aniž politici řeknou, odkud na ně budou brát peníze. Nikdo ani nevypracoval rozbor následků společensky i hodnotově.

Nikdy nebylo cílem pomáhat co nejvíce potřebným. Cílem se stala čísla, ať již 8000 či 13600 nebo jakákoliv další. Stejně by se mohlo mluvit o 20 000 či 50 000. Zcela bez rozborů či odhadů nákladů. Kalkulačka se pro dobro a dobrou vůli nepoužívá.

Doživotní náklady jen za uprchlíky jsou norským statistickým úřadem odhadnuty na sedm milionů norských korun na osobu, celkem 95,2 miliard korun za všechny. A podle téhož úřadů je počet Syřanů podílejících se na výdělečné činnosti 26,4 %, což je nejméně ze všech 136 zemí statistiky. Stále v mých uších zní omílaná tvrzení politiků o tom, nakolik je budeme potřebovat, že jsou naše jakoby jedinou záchranou před vymřením atd.

Většina si přála pomáhat stále více lidem v tísni přímo v Norsku, zatímco menšina si přála pomáhat daleko více lidem přímo v prostředích blízkých těm, jež jsou v tísni. 95,2 miliard je tak ohromně moc peněz, že by se za ně dalo pomáhat všem 60 milionům běžencům na světě, ovšem pokud by se pomáhalo v prostředích blízkých těm, jež jsou v tísni. Místo toho se volí brát sem 8000, tam třeba 13600 utečenců do našeho malého státu blahobytu-sociálního ráje.

Nepoukazuje se na to, odkud se má brát oněch 95 miliard. Nezmiňují se o systémech, v nichž se bude škrtat ani o tom, jaké mají být zvýšeny daně a poplatky. Stále je dost těch, jež nechápou souvislosti mezi náklady za uprchlíky a škrty a lakotou ve veřejném sektoru. Někteří spíše jen berou, zatímco jiní spíše jen dávají, zatímco je jim omezován blahobyt, zdravotní a starobní péče, ruší se školy, spoje a mnoho dalšího. Na to schází 2-300 milionů, jenže druhý den je utráceno pár miliard na slučování rodin migrantů. V migrační politice se takové otázky nekladou. Prostředky se mají shánět jakoby mávnutím kouzelné hůlky. Odpověď a rovnice jsou jasné. Něco takového se ani časem nezmírní. Až studnice s penězi vyschne, třeba se rozsvítí dokonce i těm zatvrzelejším zastáncům dosavadní politiky nejen v této oblasti.