Věděli jste, že norská veřejnoprávní televize v r. 2014 schválila slovník přijatelných výrazů pro multikulturní společnost? A budete-li sledovat norská a švédská média, tak zajisté uznáte, že zprávy, reportáže, rozhovory, články atd. jsou hodně o volbě slov. Způsob, jakým je podávají, výběr námětů, hostů atd. má jasný účel - vychovávat, usměrňovat a pokud možno citově ovlivňovat pro určité politické cíle.

Kritici, a hlavně ti, jež se nedostávají ke slovu, míní, že masmédia neplní své poslání. Ze sledování norských zpráv vám naskočí husí kůže, jak propastný je rozdíl, když je srovnáte s českými zprávami. Alespoň tehdy, víte-li, na co se zaměřovat. Politická korektnost je čím dál více autoritativnější. Tráva není zelená a sníh není bílý, to co vidí všichni, není tak, jak se zdá, dokud to neuzná a neprohlásí někdo politicky korektní. Panuje zájem udržovat status quo. Pro tato tvrzení si dovoluji se opírat zejména o několik knih zabývajících se migrací, které vycházejí v posledních letech, třeba Fremmed i eget land, v překladu Cizí ve vlastní zemi, od Halvora Fosliho nebo Det internasjonale gjennombruddet, čili Mezinárodní průlom od Terjeho Tvedta, případně několik knih o Islámu a o muslimech od Hege Storhaugové.

Norská a švédská média údajně papouškují, jsou ozvěnami sebe navzájem, a zatímco brojí proti těm, kteří házejí všechny do jednoho pytle, pokrytecky házejí všechny kritiky muslimů a Islámu do stejného pytle s Breivikem. Z toho je bojiště, kde jednu stranu kolem dokolečka zajímá jen to, že „máme problém s rasismem“. Násilné zkracování, či vynechávání celých odstavců může znetvořit dopisy čtenářů, či komentáře na síti. Řada médií ale již znemožnila svým čtenářům příspěvky vůbec psát.

Politicky korektní jedinci jsou prý proti štvaní, a přitom pořádali největší hon na političku Sylvi Listhaugovou, která je patrně nejvíce odsuzovanou a spornou a zároveň jednou z nejoblíbenějších napříč politickým spektrem. Snažila se o odbourávání předsudků vůči kritikům migrace. Je to běh na dlouhou trať. Drtivá většina politiků a médií nepochopila, že to nejsou politicky korektní pohledy, které potřebují ochranu. Jsou to nepohodlné, provokativní výroky. Z principu se lpí na umělé a rádoby shodě postojů. Podle některých je svoboda projevu v Norsku a Švédsku natolik omezená, že pozbyla svých základních demokratických hodnot. A pak se divte, že se vám nikdo neodváží říct proti.

Názor, že lidé jsou oběťmi bez vlastní vůle, které je třeba chránit proti jakémukoliv výroku, který by jim mohl ublížit, vylučovat lidi, či rozdělovat společnost, údajně působí nejen na severu Evropy dlouho a zhoubně. A ventilovat ublížení jménem někoho jiného je na severu kategorie sama pro sebe. Mnozí si proto myslí, že nelze důvěřovat médiím a ve Švédsku jsou alternativní média přinejmenším stejně vyhledávána jako ta státní.

A radikálněji: Ze Švédska se etničtí Švédové stěhují i proto, že je podle nich v jejich zemi příliš přistěhovalců. Cítí se ve vlastní zemi nesví, cizí. Mnohým záleží na tom, jakou zemi předáváme budoucím generacím a míní, že nelze napravovat staré chyby tak, že děláme další. Neslyší je ve společnosti, kde „všichni“ chtějí být sociální liberálové a dušují se, že země je liberální demokracií, tzv. otevřenou společností, ovšem podíváte-li se blíže a proniknete-li hlouběji, není tak otevřenou názorům tiché opozice, která v některých otázkách tvoří většinu, a tak se společnost nejspíše již dávno stala diktaturou té hlasité většiny. Volby a referenda na tom nic nemění. Skutečná liberální demokracie by si vyžadovala nezávislá média, jež nejlépe brání a posilují současnou rádoby demokracii tím, že se se pokusí dohánět ten propastní rozdíl v tom, jaké potlačované nálady, hrozby, postoje, názory, požadavky atd. dostávají patřičný prostor.

Bez opozičních sil se liberalismus stává nesnášenlivým. Idealisté jsou pro jakoukoliv rozmanitost, kromě názorové plurality. Zapírají to, že četné krize evropského kontinentu jsou znamením hlubších problémů, přitom se povznášejí jako „vyvolení“ s jedinečnou kompetencí k spravování systému a snaží se přesvědčovat veřejnost, že jiné alternativy neexistují.

Představte si, že vaše země má 5 milionů obyvatel a počet obyvatel roste o město větší než je Jihlava, tedy bezmála o 60000 osob ročně a že se veškerý tento růst děje kvůli přistěhovalcům. Norsko každý rok od r. 2004 roste takovým tempem, že přistěhovalců je zatím přes 18 procent. Norsko i Švédsko bývávali až do 70. let dvě z nejsourodějších zemí Evropy. Nyní jsou to dvě z nejnesourodějších zemí s více než 18 procenty migrantů. Podle kritiků nastal čas dát země zpět těm, pro něž byly určeny. A čím více migrantů, tím méně se musí snažit začlenit nebo učit se místnímu jazyku, místo toho vytvářejí své státy v státě. Co takhle kdyby vznikl rasismus naruby?
Uvádí se, že kritici migrace rozdělují Norsko či Švédsko, přitom migranti rozdělují zemi tím, že se ubytovávají ve čtvrtích, kde již žije mnoho migrantů. Vyhledávají lidi ze stejné nebo podobných kultur, jelikož je jim jasné, že toho nemáme moc společného a proč se navíc učit místnímu jazyku (přitom se to považuje za vstupenku pro lepší a rychlejší začlenění a větší porozumění většinové společnosti) a těm z nás, jimž to ještě nedošlo by to také mohlo dojít. Když si lidé téhož národa tolikrát nerozumí, třeba zastánci a přisluhovači multikulturní společnosti na jednu stranu a vesměs tiší odpůrci na druhou stranu, tak co teprve lidé z kultur nám tolik vzdálených, kterým většinou bylo úplně jednou, v které zemi se ocitnou, stejně se o ni moc nezajímají, hlavně, že shrábnou co největší podporu pro sebe a svou rodinu?

Norsko je nezávislou zemí teprve odnedávna, od r. 1905, přesto se v 70. letech vydal směrem k postupnému vzdávání se toho, o co usilovali naší předci. Jako kdyby bylo jejich úsilí zbytečné. Norové vydobyli své území, které nazvali svou zemí, jenže o několik málo desetiletí později se týž národ zbavuje jedné oblasti za druhou, ve které se osamostatnil. Děje se tak přesto, že přes polovina Norů má vůči přistěhovalectví výhrady (a Norové se i kvůli tomu dvakrát vyslovili proti členství v EU), přesto, že více než polovina Norů si myslí, že norská kultura je nadřazena ostatním kulturám, přesto že přes polovina Norů se staví negativně k přistěhovalectví i k Islámu a muslimům... a tak by se dalo pokračovat.

A tak se za každého cizince, který se usadí v Norsku se Norsko stává o něco méně norským. Věřím, že by se jejich protagonisté neuspokojili ani s 90% podílem přistěhovalců v zemi. Někdo by je měl chránit před sebou samými, přestože si musí velmi dobře uvědomovat to, co dělají. Lze položit hypotetickou otázku, kde budou mít Norové svou zemi, nebudou-li ji mít na území dnešního Norska.

Zdá se, že v sousedním Švédsku dozrává čas vyúčtování. Podle průzkumů to vypadá, že vládnoucí Sociální demokraté získají o volbách 9. září nejméně hlasů za celou svou historii. Přitom byla skoro sto let, od r. 1917 do r. 2014 ve všech volbách největší. Část voličské základny je rozzuřená a míní, že Sociální demokraté ničí Švédsko. Doteď se švédské opoziční strany nechtěly strany Švédští demokraté dotýkat ani pohrabáčem a chovali se k nim jako k malomocným. Odmítali se s nimi bavit, snažili se je zneviditelňovat. Až se stali nepřehlédnutelnými a aby jim konkurovali, se část pravice pokouší přizpůsobovat k obrazu svému, což paradoxně spolu s démonizací straně Švédští demokraté zdánlivě jen zvyšuje podporu. Avšak norská média raději nevyjmenovává problémy s migrací jako důvod úspěchu této strany. Že by se bála podobného rozmachu protestů v Norsku?

Budete-li své spoluobčany, sousedy, kolegy, voliče atd. dostatečně dlouho přehlížet, diskreditovat, snažit se jim odepřít lidskou důstojnost a poroučet jim, pak se nedivte, jakých se dočkáte reakcí. Je zarážející kolik Seveřanů až slepě věří tvrzením o globálním oteplování a klimatických změnách v důsledku lidské činnosti, ke kterému existují sporné důkazy, zatímco následky migrace jsou takové, že kdo chce, tak je může vnímat každý den.

Odváží se i Norové k tomu, aby se proti sjednoceným mudrlantům z médií a elitám vzbouřili a jasně dali najevo, že migrace již bylo přespříliš? Dokud budou lidé, kteří si dobře pamatují a mohou srovnávat společnost dříve a nyní, tak existuje naděje, že se ostatní proberou. Jinak nemůže nastat normalizace diskusí a diskusního prostředí.