Jestli je v Evropě země, kde by mělo být místa více než dost, tak je to Norsko se svými rozlehlými, roztroušenými městy zabírajícími na jednoho obyvatele velké plochy a častými výhledy z měst na velkolepé okolí, které mizí daleko za obzorem.

V současné době tlačí někteří politici, architekti a developeři mermomocí na využívání každého metru čtverečního v městských centrech. Zacelují se historické průhledy, čímž mizí spojnice s okolní přírodou zvyšující kvalitu života. Nutkání stavět bez konceptu stále výše a rozmísťovat výškové budovy bez rozmyslu mění tvář země.

Po válce byla Němci vybombardovaná norská města postavena znovu. Jenže místo spletí často nepravidelných uliček a nápaditě nesouměrně tvarovaných dřevěných budov četných estetických kvalit kontrastujících s dnešním stavem, vč. věžiček a různých dřevořezeb, např. zdobných dračích hlav (podobně jako na světoznámých tzv. sloupových kostelech v jižním Norsku) si pro urychlení výstavby zvolili povětšinou jednoduché nezáživné a statické „kostky“ mnohdy z betonu se sedlovými střechami. Část poválečné zástavby, mimo jiné hotové stavby věnované Švédskem jako sousedská výpomoc, byla dokonce pro svou úlohu v novodobých dějinách památkově chráněna.

Jako nesmírně těžký oříšek se v tomto světle jeví snaha zachránit těch málo budov, jež ještě nebyly zbourány ani nevzaly za své. Především kvůli mocným developerům a neznalým a lhostejným politikům, na něž funguje jen řeč peněz. Nezřídka bourání jediné vily zkazilo několik čtvrtí zástavby, jež přežila válku.

Postupem času kvůli tlaku na zahušťování všude, kde se to jen trochu dá, vzniká navzdory rozptýlené zástavbě mnoha norských měst sanacemi v centru jedna vysoká budova za druhou a již téměř není možné spatřit moře. Pojmy jako průhledy a průhledové koridory jsou tady klíčové. Jde o dlouho vznikající mezery, „průrvy“ mezi budovami, jež umožňují z různých míst zevnitř města, jako třeba z náměstí, vidět moře, přilehlé ostrovy, hory a ostatní přírodu.

Takových mezer je stále méně. Říká se, že průhledy i výhled jsou postupně privatizovány v prospěch těch, kteří buď pracují někde s výhledem na moře, anebo mohou platit za to, aby tam pobývali, což není v dosahu každého ani v Norsku. Průhledy a výhledy se tak stávají nedostatkovým zbožím v zemi, kde vzhledem k malé velikosti průměrného města by mohlo být dostatek obojího.

Lidé jsou obestavěni ve vlastním městě a přicházejí o světlo a výhled, které jsou tak příznačné pro charakter města. V budoucnosti bude těžké poznat, že se jedná o pobřežní/přístavní města. Vznikají města méně otevřená než bývávala a také méně přitažlivá pro mnoho z vlastních obyvatel.

Kompaktní šestipatrová budova může lidi okrádat o stejně tolik výhledu jako štíhlá třináctipatrová stavba. K tomu je třeba připočítat vznik velkých okolních prostor, jež se ocitají ve stínu, a větší turbulence vzduchu blízko země okolo věžáků. Jestli něco nepotřebují v městech, kde je stínů a větru dost, tak je to tohle. A to jsem ještě nezmínil problémy, které obvykle nastávají při evakuaci výškových budov, zejména, pokud jde o osoby se sníženou schopností pohybu a orientace.

Diskuse se také točí okolo toho, kde se může stavět vysoko a kde ne. To vše se obchází třeba pouhým střídáním vlastníků pozemků, kdy se těm novým povolí vyšší stavby než jejich předchůdcům. Jak to, že se v zemi bez korupce některým žadatelům přitakává a kývne se jim pohotověji než ostatním? Nehledě na to, co říká plán areálu města třeba o povoleném počtu pater v dané lokalitě? Nebo je to vše jen otázkou politických kontaktů?

Ve výsledku se útulná a i tak dost kompaktní centra měst ničí. Jakým metropolím se snaží konkurovat? Chtějí se snad stát dalším newyorským Manhattanem? Věže byly ve středověku znamením bohatství četných evropských měst. Málokde je to vidět tak jasně jako v Toskánsku v Itálii, kde v tom soupeřily celé rodiny, a věže stojí hustě vedle sebe. Jenže Norsko se o tyto části dějin stejně jako o řadu dalších s kontinentální Evropou nedělí. Místo toho by mohla zdejší na evropské poměry malá města sázet na rozvoj vlastní identity.

Problémem mnoha norských měst je prý to, že nejkrásnější prostranství jsou mnohdy mimo města. Novodobá městská jádra jsou šedá, jedna budova se podobá druhé jako vejce vejci nejen v rámci téhož města, ale mohla by stát v kterémkoliv městě. Nic neříkajícím, o ničem nesvědčícím, jen o spěchu při rekonstrukci, snaze o rovnostářství ve všem a liknavosti vůči duchu a puncu svébytnosti toho kterého, vlastně každého města.

Identita a svébytnost vychází zevnitř, přitom při rozvoji měst mnoho prvků přichází zvenčí, z ciziny. Hlavním cílem se zdá být stavět na odiv bohatství investorů na úkor kulturních vazeb a kontinuity měst a země jako takové. Novostavby tak berou více než dávají.

Podle některých je to, co města potřebují, aby se staly zajímavými a příjemnými místy k procházkám, otázkou detailů. Jedná se například o hezčí pouliční lampy, dlaždice, vizuálně strategické barvení staveb, aby odpoutaly pozornost od obřích bloků budov.

O úloze aut ve městech a o tom, zda jsou k oživení center měst potřebná, se rozvířila samostatná debata. Město bez aut je podle mnohých mrtvé město a mělo by vznikat více míst na parkování v podzemí, žádají.

O zásadách tvarování a rozvoje toho kterého města prý rozhoduje tzv. rådmann, čili v češtině „vrchní radní“ tím, jak formuluje zásady pro politiky. Mnohým připadá, že je to právě „vrchní radní“, kdo si tyto zásady vytváří a tak ovládá i politiku. Formulace stavebního zákona o dobré architektonické kvalitě projektu je nanejvýš vágní. K tomu politici nemají obecné, natož vytříbené znalosti a mínění a nepřítomností úvah o tom, co je to dobře a vizuálně kvalitně vytvarovaná budova přizpůsobená místu, do kterého je nasazena, politici vylučují, aby měli vliv na plánech a záměrech investorů a architektů na dlouhé cestě k rozhodnutím. Současnému stavu nepřispívá ani to, že řadě obyvatel je celá problematika zcela lhostejná. A to i přesto, že jde o spoluurčování si podmínek a spolurozhodování o podmínkách, za kterých a se kterými budou muset desítky i více let žít.