Byť již nějaký ten pátek trvají protesty v mnoha městech světa proti nechvalně proslulému norskému Barnevernetu (což v překladu znamená „ochrana dětí“), ze samotného úřadu přímo nereagoval nikdo.

Od toho jsou jiní. Norská velvyslanectví se pro zmírnění stupňujících se konfliktů údajně snaží o obecnou osvětu zprostředkující zásady, podle kterých úřad pracuje a o to, aby v jednotlivých zemích skrze prohlášení uvedla konkrétní případy na pravou míru. Solveig Horneová, bývalá norská ministryně pro děti a rovnoprávnost prostřednictvím zpravodajského serveru www.abcnyheter.no zároveň podotkla, že je těžké vyvracet přehnaná tvrzení a nepravdy, když s ohledem na povinnost mlčenlivosti není povoleno uvádět podrobnosti k jednotlivým případům.

Kritici Barnevernetu, kteří v Norsku téměř nejsou slyšet ani vidět, nicméně soudí, že se úřad za tuto povinnost mlčenlivosti zbaběle schovává a nepostaví se ke kritice čelem, což má za následek zhoršující se vztahy mezi Norskem a několika zeměmi. Jan Storø, norský badatel v oblasti ochrany dětí, se do ministerstva pro děti a zrovnoprávnění a širšího politického vedení Norska na zmíněném serveru obul tvrzením, že případy tvrdé kritiky ze zahraničí ignorují, což ale zmíněná Horneová rázně odmítla.

Dochází k politickým, ale možná ještě závažněji, k mezilidským újmám na úrovně rodin ale, také částí národů, stavěných proti sobě, a to nezávisle na dalšímu průběhu, případných přezkumech a dopadech případů. Nedělá ani žádnou dobrotu, že se tyto případy tolik vlečou.

Stávající a budoucí mezinárodní akce sotva mohou přimět odpovědná místa, aby se začala situací zabývat. Proč by také měla? Vždyť úřad není jen tak ledajaký a těší se podpoře napříč politickým spektrem, a tak nelze čekat, že podlehne nátlaku, dojde k zásadnímu obratu a bude se v jednotlivých případech rozhodovat transparentněji, lidštěji a v prospěch rodičů.

I tak se ale poměry v úřadu nezmění. Ani nápad. Nad činností úřadu, splňováním jeho úkolů podle zákona, pěstounskou péčí a ústavy pro péči o děti a mládež má dohlížet v každém kraji útvar, který do určité míry odpovídají českému hejtmanskému úřadu. Tato instituce je zároveň tou, na kterou se lze obrátit se stížností a námitkami vůči posouzení či usnesení Barnevernetu či vůči poměrům v pěstounských rodinách či ústavech. Jenže k čemu to je, pokud je, jak se říká, jednou rukou s Barnevernetem a zpravidla jen stvrzuje jeho usnesení?

Jaká odborná kritéria vlastně musí zaměstnanci Barnevernetu splňovat? Podle jeho vlastního vznešeného kodexu mimo jiné odpovídající vzdělání a schopnost posuzovat, zda rodiče v jednotlivých případech umí o své děti pečovat. Dále by měli schopni zpracovat historii péče o dotyčné děti, potřeby těchto dětí, pouta a souhru mezi rodiči a dětmi, okolnosti a zázemí ve vztahu k rozvoji dětí, dále opatření ke zlepšení poměrů. Jenže terčem kritiky bývá právě nedostatečné vzdělání zaměstnanců úřadů, míra subjektivního rozhodování a chabé znalosti cizích kultur, kde je praktikována jiná výchova a kde se s dětmi jinak zachází. Připomínám, že nebývale sílí přistěhovalectví také do Norska a také počet partnerství Norů s cizinci.

Zprávy o sporných případech s vratkými důvody pro vynucená a nedozírně bolestná řešení se objevují již dlouho, jenže zcela okrajově, občas, nesoustavně a zřídka v těch průkazných médiích, nýbrž spíše v těch menších a na některých blogách. Je ohromná a nepřeklenutelná propast mezi tím vším, co se o těch případech uvádí v českých i jiných zahraničních médiích a těmi kusými a snadno přehlédnutelnými zprávami, ke kterým se dostávají Norové (pokud tedy nemají zvláštní zájem a podnět k tomu, aby vyhledávali další informace).

Povědomí o dění v Barnevernetu je u samotných Norů rozvětvené, nicméně se k problematice staví rozpolceně a můžeme je dělit na ty, kteří úřadu bezvýhradně věří a myslí si, že je lepší, když zasahuje příliš často a tvrdě, než když se na některé děti nedostane, a proto chtějí ještě více odebraných dětí na jednu stranu a ostatní na druhou stranu. Zatímco někteří hájí úřad a brání ho zuby nehty, zkušenosti ostatních se dost často liší od tvrzení ministryň a úředníků. Hlavně v místních norských médiích nejsou až tak vzácné smutné příběhy o úřadu, jeho velké moci a prohřeškách a též zpovědi dospělých, kteří tomuto úřadu nedůvěřují, nemají pocit, že dělá dobru práci a myslí si, že více škodí než pomáhá.

Do podvědomí Norů se spíše zapsal příběh z předminulého Silvestra, kdy zemřela 13letá údajně šikanovaná a podvyživená dívka s tím, že obviněnou je její matka, jež se (aniž to bylo nějak překvapivé) nakonec snad vyhne trestu. Řadí se po bok několika nedávných podobných případů. Byla prověřena škola, kam chodila a úřad na ochranu dětí, který se dívkou zabýval ve dvou okresech, kde žila. Vyvstávají otázky typu: Čekal úřad příliš dlouho, než zasáhl? Nezanedbal někdo něco? A pokud ano: Nese za to někdo osobní zodpovědnost?

Někteří Norové upozorňují na to, že pokaždé, kdy se něco takového stane, uslyšíme od politiků a úředníků zhruba totéž. Nyní v kostce shrnuji jejich kolem dokola opakující se komentáře: Musíme být ke kritice pokorní a jestli se přijde na něco odsouzeníhodného, tak se budeme kát a poučovat. Kritici Barnevernetu si myslí, že jsou to jen prázdná slova a prázdné sliby. O nějaké nápravě nemůže být řeč, na to je úřad příliš zpyšnělý a nadřazený. V tzv. kultuře omluv se potřeba reforem zdánlivě zastaví u těch omluv. Na nic dalšího není místo. Nedotknutelný úřad na ochranu dětí tak bude i nadále státem ve státě a systémové chyby se ale budou páchat i nadále, protože nikdo není ochotný pokoušet se o nějaké zásadní změny.

Z oficiálních míst jistě zdaleka ne. S nepřizpůsobovými přistěhovalci, kteří tvoří zatím přibližně 18 procent obyvatel Norska, je dost více práce, až tolik, že úředníci údajně nestíhají. Děti a mládež cizího původu anebo narozené v Norsku matkám z řad cizinek, kteří měli co do činění s úřadem na ochranu dětí, jsou v poměru k jejich počtu v statistikách častěji zastoupeny než norské děti. Přibližně jedna čtvrtina těch dětí a mladých, se kterými úřad zahájí řízení, je cizího původu. Uvádí to norský list Vårt Land.

Kvůli vlnám kritiky ze zahraničí svěřil norský úřad pro děti, mládež a rodiny v r. 2013 norskému statistickému úřadu úkol, který spočíval v analýze podílu dětí jiného než norského původu, kterých se ujal úřad na ochranu děti. Statistický úřad zjistil, že méně dětí než norským rodičům bylo odebráno rodičům ze zemí jako Česká republika, Polsko, Litva a Rumunsko, odkud norskému úřadu v posledních letech přicházelo a stále přichází nejvíce kritiky, než rodičům ze zemí jako Somálsko, Irán, Irák atd., uzavírá zmíněný deník.

Jedna vlaštovka jaro nepřinese. Jsou-li děti občas vráceny biologickým rodičům, tak jsou to výjimky a nikoli pravidlo. Barnevernet si ale již dávno mohl vydechnout: Jemu totiž pranic nehrozí. Naopak se cítí nepřemožitelný, nenahraditelný a hlavně neomylný. A pokaždé, když se zdá, že upadl do pozvolného zapomenutí, vytáhne jej z něj teprve další a další medializace. Je to ale k ničemu. Hroší kůží nic nepronikne. A tak vše může krásně zůstat při starém.