Je to lítý svár. Tož se, spoluobčané, tužme!

Ze zápasení o budoucnost nejen norské ekonomiky, resp. klimatu, spatřují někteří kritici kulturní válku a ta prý nahrává zastáncům ropy a plynu. Tento zápas, jež v posledních týdnech nabírá na síle, sleduji velice bedlivě. Tyto dva tábory si moc nerozumí.

V sázce je důvěra mezi Nory, což bývá označováno za největší kapitál země. Vyhrožováním předčasným ukončením sektoru moralizováním tím, že Norsko musí jít příkladem a nadáváním všem, jež jsou pro jeho zachovávání, do klimatických ignorantů se vytváří nepřeklenutelná propast. Odpůrcům těžby se onen přechod neuskutečňuje dostatečně rychle.

Křičící klimatičtí hysterikové nevěří, že tržní prostředí zachrání klima a nečekají, že by lidé jakožto spotřebitelé zcela sami od sebe činili podle nich ta „správná“ rozhodnutí, kdepak, dokud se svorně nepokoříme, je to třeba vnucovat, aby byli lidé poslušné loutky větší hry.

Aby se dostali na kolena, musí se každý cítit jako spoluviník při ničení Zeměkoule a budoucnosti dětí. Našla se optimální zbraň na buzeraci a ovládání lidí – „vždyť jste znečišťovatelé.“ Máme je v hrsti. A ani se neopovažujte oponovat, jinak jste podlý a odepsaný, jelikož šikanujete děti.

Podle šetření provedeného pro list Klassekampen odpovědělo 59 % dotázaných, že Norsko by mělo i nadále hledat další naleziště ropy a plynu, zato 34 % je proti tomu. Odpor odráží míru vázanosti regionu: je nejsilnější v Oslu, v regionu, jenž nejméně vyrábí pro tuzemské potřeby, tak pro vývoz, a nejslabší v západní části země, kde nejvíce lidí přímo i nepřímo z těžby žije.

Norsko je teprve na půli cesty v ropné a plynárenské „pohádce“, jež začala na ropném poli Ekofisku v r. 1969, ovšem nyní jedna politická strana za druhou přitvrzuje, mj. požadavkem na ještě větší daňovou zátěž, aby bylo méně výnosné hledat další naleziště. Přičemž již nejvíce zdaňován v Norsku je ropní a plynárenský průmysl. Oproti běžné firemní dani ve výši 22 % platí ropné firmy 78 %.

Zahraniční investory zastrašují diskuse o podmínkách těžby, možném konci investování ropného fondu do ropy a omezených oblastech, kde se smí hledat nová naleziště a případném zastavení těžby v Norsku a obávají se budoucnosti těžebního průmyslu, což oslabuje růst norského hospodářství a norskou korunu jako měnu. Přitom zahraniční investoři mnohdy neznají politickou situaci v Norsku s velikou nejistotou ohledně posunu názorů stran.

Nepředvídatelnost podmínek prosazovaných norskými stranami může znamenat to, že se bude investovat do nové těžby v jiných zemích. Stejně se budoucí ropná a plynová pole budou nacházet na daleko méně dostupných místech než již vytěžená ropa a plyn.

Nicméně panuje podle norské ropné společnosti Equinor politická shoda v tom, že se 50 let bude těžit z ropného pole Johana Sverdrupa, což je zatím pátým největším norským nalezištěm a možná i posledním opravdu velikým ropným polem. Státní pokladně přiteče 900 miliard norských korun. Provozní náklady činí ani ne dva dolary za barel, což je v celosvětovém měřítku velmi málo. Ropa se tam začne těžit na konci stávajícího roku a za 24 hodin má vygenerovat 223 milionů norských korun čistého zisku. K druhé fázi těžby se přistoupí asi v r. 2022 a těžit se bude pravděpodobně závratných 660 000 barelů za den, což by bylo 25 % veškeré norské těžby ropy.

V r. 2023 se objem vytěžené ropy bude blížit rekordnímu z roku 2004. Podle statistického úřadu se má na norském šelfu příští rok proinvestovat 165 miliard norských korun, což je o 16 % více než bylo odhadnuto loni. Celkem 20 naležišť se připravuje na těžbu. Náklady se sekají tak, aby byly firmy připraveny na poklesy cen ropy a plynu. Paradoxně stále méně mladých Norů chce studovat obory, jež kvalifikují pro práci s ropou a plynem. Někdo kvůli namlouvané klimatické krizi, proč také ne, je-li jim vštěpováno, že oni jsou tím důvodem, proč shoří Zeměkoule, ovšem důvodů je daleko více.

Kolik ropy ještě zbývá? Nejčastěji se uvádí polovina, někdo si ale myslí, že takových 70 %. Pål Eitrheim, ředitel sekce Equinoru, bývalého Statoilu, pro investice do obnovitelných zdrojů energie, řekl zpravodajskému serveru Nettavisen, že ropný a plynárenský průmysl je opatřen nějakým „Spotřebujte do“ a ač je delší, než si mnozí myslí, tak je důležité si toho uvědomovat. Do r. 2030 má jít 20 % investic firmy zejména do plošin zakotvených do dna moří a větrných elektráren plovoucích po mořích. Vývoj je poháněn dražbami, proto se tomu Equinor musí podřizovat.

Podle firmy Shell a prostřednictvím norského časopisu Teknisk ukeblad může být benzinu a naftě mezi lety 2050 až 2060 konec s tím, že budou nahrazovány elektřinou a vodíkem, ovšem ani podle scénáře firmy Shell ani podle norských badatelů není dosažitelné snížení emisí přispívajících k změnám klimatu o 85 % do r. 2050, aby globální oteplování nepřekročilo 2 °C. Největší výzvou bude přechod nákladních vozidel na pohonné hmoty šetrnější k životnímu prostředí.

I tak bude svět v nadcházejících letech potřebovat více energie a norská ropa a plyn méně znečišťují, než uhlí. Norská těžba patří k nejčistší na světě a mnoho zemí je připraveno ji nahrazovat, ač bude špinavější. Byť emise i nadále mírně stoupají, tak Norsko se v Pařížské úmluvě zavázalo k snížení emisí z průmyslu, rybolovu, chovu ryb a zemědělství o polovinu do r. 2030. Mimo jiné Norsko a další země zavedly, na rozdíl od třeba Saúdské Arábie, přísnější pravidla pro pohonné hmoty lodí, jež smí oproti dnešním 3,5 % od příštího roku obsahovat pouze 0,5 % síry.

Již Norsko vede v zelené lodní přepravě, vč. trajektů, samo vyvíjí lodě poháněné vodíkem, bezemisní a energeticky soběstačné farmářské budovy, vede i v nejčistší výrobě hliníku aj. Mnoho z toho, co se dělá, nesníží emise zítra, nýbrž pokládá základ pro významné snížení několik let dopředu. Norský průmysl od r. 1990 snížil emise o takřka 40 % a přitom téměř zdvojnásobil výrobu.

Avšak zastaví-li Norsko těžbu dříve, než začne klesat poptávka, tak se spotřeba stejně nesníží, jen se trh a moc postoupí dále zemím s pochybnou historií, pokud jde o lidská práva a demokracie, jaké jsou Rusko, Venezuela a Saúdská Arábie. Někdo dokonce hovoří o přímé podpoře diktátorů. Ne, že by Norsko samotné bylo v těchto ohledech nějaký vzor, kdepak, ovšem nikoho nepopravuje a nedemokratičnost a demokratické nedostatky se projevují jinak, potichu a méně násilně.

David Boyd, zvláštní zpravodajce OSN pro lidská práva a životní prostředí, překvapivě prostřednictvím deníku Dagbladet uvádí, že Norsko katastrofálním ovlivňováním klimatických změn globálně přispívá k porušování lidských práv. Podle něj země, jež svá hospodářství budovaly na neobnovitelných zdrojích energie, k tomu přispívaly více než jiné. Podle Boyda a Michelle Bacheletové, vysoké komisařky pro lidská práva, nesou země velkého bohatství jako je Norsko, velikou zodpovědnost, aby toho dělaly více, aby vyřešily tuto globální krizi. Boyd se diví „norskému paradoxu“, že Norsko prý globálně vede v oblasti lidských práv a životního prostředí a zároveň i nadále rozšiřuje svůj těžební průmysl.

To jsou argumenty, na něž mnozí Norové rádi slyší. Nyní zbývá jen sledovat, nakolik rychle také uposlechnou.