Vyplývá na povrch to, že je prý pošetilost na vysoké úrovni – čili aspekty životního prostředí ve službách šílenství.

V r. 2013 dostala tehdejší vláda prý výborný nápad: nahradit stávající trajekty na naftu plynovými. Vše pro záchranu klimatu, jinak podle mnohých řízeného Sluncem. Třeba na spojení mezi městem Bodø, vsí Moskenes a ostrovy Røst a Værøy nasadili dva trajekty na plyn. Další dva nasadili jinde v téže oblasti. Geniálním způsobem vyřešili dodávky plynu, a to tím, že čtyři kamiony nepřetržitě a po celý rok tuto pohonnou hmotu přepravují až z dalekého Hammerfestu do 910 km vzdáleného Bodø, resp. do 922 km vzdáleného Moskenesu a do 705 km vzdáleného Lødingenu, což s sebou nese samozřejmě výraznou spotřebu nafty.

Staré naftové trajekty nebyly rozdrceny, nýbrž lacině prodány do ciziny, mimo jiné do Černé Hory a ostrovů v Karibiku, takže tím Norové skutečně zachránili celosvětové klima, neboť oné trajekty se staly šetrnými k životnímu prostředí, jakmile se ocitly mimo Norsko a již nebyly problémy Norska a vypadají v statistikách lépe. Hlavně, aby to nebylo v Norsku. Znečišťovat někde daleko od Norska je vlastně mnohem méně nebezpečné a závadné. Sejde z očí, sejde z mysli. Jako kdyby byl vzduch nad Norskem jen Norů. Obdobně byl vyměněn trajekt ze Sandefjordu do švédského Strömstadu za hybridní a starý byl prodán do Itálie a tak bylo klima zachráněno alespoň místně.

A městské autobusy na naftu byly prodány třeba z Trondheimu nebo Osla do Dánska. Podobně jako že se odpadky kamiony vyváží na recyklaci do ciziny, jako třeba plast do takového Německa, odtud je jeho další osud podle deníku Aftenposten nejistý, poněvadž navzdory tučným platbám Norska mnohdy skončí na smetišti či v mořích…

Nové plynové trajekty jsou z polských loděnic, jenže od začátků cestující postihuje kvůli různým technickým vadám množství zrušených plaveb. Aby měly trajekty elektřiny dost na nástroje, osvětlení, vytápění a řídící systém, tak musí mít na palubě naftový agregát navíc, jelikož motor na plynový pohon má více než dost co dělat, aby poháněl trajekt. V případě trajektu z Bognesu do Lødingenu nemá motor na to, aby v případě síly větru nad 18 metrů na vteřinu doplul k přístavu. Někdy se dokonce musí najmout naftové trajekty odjinud, kolik to nemusí stát?

Jenže klídek, neboť nyní někoho napadlo něco ještě lepšího: vyměnit se mají i ty současné trajekty. (a také autobusy). Za trajekty na elektrický pohon. S bateriemi. I za dvoj až trojnásobek ceny trajektu na naftu, či plyn. Musel se snížit počet odjezdů kvůli času, jenž zabírá dobíjení, ovšem po dobití opravdu plují, zato jsou drahé a opět se mají vyvážet emise CO2. Ani výroba, ani přeprava baterií na elektrické trajekty ani auta není k životnímu prostředí šetrná. Tyto baterie váží v průměru 17 tun, jsou plné jedů a hořlavých plynů (již došlo kvůli bateriím k požáru na trajektu i v parkovacím domě, kde vyhořelo okolo 300 aut). Co naplat. Podle plánu se má stát Norsko světovou jedničkou v nepouživatelných trajektech, o něž nikdo další nestojí. Mj. z tohoto vývozu totiž budeme v budoucnosti žít.

Jinde v Norsku se mají trajekty na naftu vyměnit za vodíkové, jelikož panují obavy, že baterie budou příliš těžké. A vodík se má vozit kamiony z Francie. A jednou časem se zajisté bude masově vracet k naftovým trajektům, aby se kruh uzavřel.

Co se někde ušetří, to musí jinde vydávat, ovšem proč by to dělalo nějaký rozdíl, hlavně, aby si někdo prosadil své. Kryjí se za tím, že brzy bude vše lehce dostupné. Jsou snad zaslepení do vlastní nadřazenosti: co znamenají následky? Následky politiky symbolických gest.

Dalším následkem jsou extrémně vysoké ceny jízdenek, kvůli nimž se bouří uživatelé, a to nejvíce ti, jež dojíždějí do práce a také místní firmy. Nařízení o plynových trajektech přišlo od vlády, ta ovšem nepřiložila žádné peníze, a tak byly náklady k tíži krajů jakožto největších provozovatelů trajektů) a někdy i soukromých přepravních firem provozujících trajekty, jež pak byly přeneseny na cestující. Ceny určují kraje, nikoliv stát či vláda.

Třeba kraj Møre og Romsdal se prostřednictvím serveru www.e24.no dušuje, že mají tak hluboko do kapsy, že byli donuceni jízdné navýšit, přitom ještě loni zaznamenal čistý zisk ve výši přes 300 milionů. Krajští politici se hájí tím, že utrácejí na trajekty prostředky, jež měly být utráceny na kulturu, školy, silnice, péče o zuby atd. Proto se volá po ustanovení maximálních cen a aby převzal stát více náklady spojené s přechodem na plynové, či elektrické trajekty.

Porušuje to norskou tradici, že nemáte být trestáni za to, že žijete v řídce osídlených oblastech, z nich se skládá většina Norska. Nyní to mají být ti, jež musí jezdit přes fjord nebo z ostrova na pevninu a zpět, jež mají financovat „zelenou proměnu“, též nazývanou „pozvednutí klimatu“. Tady jde o stamiliony, zato norští politici opět a zas potvrzují, že nejsou skoupí, pokud jde o věnování miliard na nejrůznější mimonorské účely. Přitom prý „nezvedáme ceny jízdného na trajekty lehkým srdcem“. Malost, či neomalenost? Lidé se ptají, proč nejsou stejnou měrou jako elektromobily dotovány i trajekty. Dokud za „přechod na zelenou“ platí stát, tak je více těch, jež jsou pro. Třeba v takovém Švédsku jsou trajekty vnímány jako součást sítě veřejných komunikací /jejich prodloužením/ a tedy bezplatnými.

Někteří platí více za jízdy trajektem než za hypotéku. Lidé zvažují, zda si mají pořídit auto, či se přestěhovat, aby jim stačili peníze. Jestli jste jako pár dal loni takových 80000 norských korun za trajekty ročně, dáte podle toho, co uvádí list Verdens Gang letos 130000. To je takřka polovina čistého ročního průměrného platu v Norsku. Někdo je závislý třeba na dvou trajektech, aby se dostával do práce a na volnočasové aktivity a některé dvojice musí jezdit každý svým autem, jinak jim to kvůli odlišné pracovní době a potřebám svým i dětí časově nevychází.

Vozidla se do trajektů mnohdy nevejdou, jelikož jsou plné a nejezdí dost často. Zavádí se platba přes systém, jenž je nazýván AutoPass a každý motorista má mít krabičku s čipem přilepenou k čelnímu sklu, prostřednictvím které jsou zaznamenáváni předplatitelé. Cestující kromě motoristů jezdí bezplatně. O to více to naskočí motoristům. Systém umožňuje slevy, ovšem jen oproti vysokým zálohám.

Nejde o první případ, kdy bylo v parlamentu něco prosazeno, na co kraje, či okresy neměly, aniž jim byly na oné účely věnovány peníze, a tak musely škrtit jinde. V posledních letech se tak děje kvůli tzv. investicím zohledňujících klima častěji. Mlžením se kolísá od hájení a doporučování po hledání výmluv pro sebe a své lidi a ujišťování, že spolu povedou dialog.