Byl to zvláštní začátek školního roku: oproti tradici rodiče v den vítání prvňáčků nesměli do tříd a ředitelé a učitelé se zdravili lokty a nohami.

Podle výsledků průzkumu zveřejněného v několika denících má šest z deseti žáků ve věku 13 až 19 let za to, že se při dálkové výuce z domova během koronavirového období naučilo méně. Sotva polovina byla spokojena s pomocí, které se jim dostalo od učitelů, ovšem každý čtvrtý žák byl s výukou nespokojen. Lépe než ti z nižších společenských vrstev či děti migrantů vyšli z dálkové výuky žáci z vyšších vrstev. Badatelé stojící za průzkumem se prostřednictvím několika masmédií domnívají, že digitální výuka nemůže nahradit přímý styk s učiteli.

Podle dalšího průzkumu mezi středoškolskými učiteli jich 85 % odpovědělo, že žáci zvládali úkoly hůře a že slábla spolupráce mezi učiteli a žáky o předměty. Devět z deseti učitelů má za to, že žáci měli z digitální výuky méně. Tentýž počet učitelů má o pokračování zranitelných a rizikových žáků starost. Pro osm z deseti učitelů znamenala dálková výuka větší zátěž, a podle 85 % zvládali práci z domova hůře. Prý se zhoršily příležitosti odborně-pedagogické a kolegiální spolupráce.

Třída a fyzické scházení se chyběla leckomu, je přece snazší číst jazyk těla ostatních a vytvářet hravou a neformální atmosféru ve fyzickém prostoru, avšak někteří učitelé jazyků sdělili, že bylo při dálkové výuce snazší pozorovat jazykové kompetence žáků a že získali pestřejší východisko pro hodnocení, než byli zvyklí. Uvádí se to v učitelském časopise Utdanning.

Poté, co školy znovu otevřely, chtějí badatelé více digitální výuky, delší časové úseky výuky, delší přestávky a méně předmětů. Tradičním rozvrhům prý odzvonilo. I v teoretických předmětech učitelé zadávali při dálkové výuce svým žákům více kreativních a praktických úkolů.

Pravidla ochrany před nákazou přiměla žáky i učitele, aby hledali nové možnosti – např. školy v přírodě. Podle žáků se venku lépe přemýšlí a děti mohou venku spolupracovat jinak, zvyšuje se radost z práce, jelikož se cítí lépe a pamatuje se lépe. Podle učitelů se s žáky venku více sblíží a dokážou jich i více zaujmout. Někteří žáci ukazují se venku projevují zcela jinak a odhalují jiné své stránky. Venku se snáze pracuje na vztazích. Výuka může být mimo školní budovu praktičtější, konkrétnější a aktivnější a v neposlední řadě se žákům dostane trochu tělesné výuky navíce.

Co to s těmi dětmi dělá, to se zatím moc neví, poněvadž je výzkum teprve v plenkách: Zneklidnění rodiče píšou na web norské veřejnoprávní televize, že jejich děti jsou vystavovány digitálnímu pokusu, jehož dopady neznáme.

Již ve věku pět až šest let jsou norské děti totiž vedeny k tomu, že jediným správným způsobem, jak čelit světu, je pomoci digitálních jednotek - tabletů, mají klikat a konzumovat, což je společensky problematické, přičemž rodiče s většími lidskými zdroji a možnostmi uhlídají, že se dětem dostává něco jiného doma, než ve škole, a že se tedy nebudou celý den jeden rok za druhým pouze a jen dívat na obrazovku a snaží se postarat o to, aby měly děti také volnočasové činnosti jako sport, skautský oddíl, či hudbu.

Jaké vědomosti máme o účincích na samotném učení se? Co se ví o tom, jak to ovlivní prostředí ve třídách? A jaký výzkum existuje o účincích toho, že jsou děti nuceny k ještě více hodinám před digitální obrazovkou?

Každodenně tráví osm z deseti norských žáků druhého stupně základní školy mimo školu tři hodiny zíráním do obrazovek. Někteří psychologové jsou vývojem velice znepokojení: v horším případě zkazíme cenou generaci. To, co se děje, když děti užívají tablety od tak útlého věku a po tak dlouhou dobu jednu hodinu za druhou je to, že se nenaučí dovednosti, jež potřebují, aby uspěli v digitálním světě. Jsou-li děti trvale vystavování přehnanému množství dopaminu, tak je to na úkor oněch dovedností: síly vůle a schopnosti soustřeďovat se a odkládat odměňování si.

Mnozí rodiče vedou nekonečné diskuse s dětmi ohledně toho, kolik času smí trávit před obrazovkami. Školy jdou zaváděním tabletů do výuky od 1. třídy špatným příkladem tím, že vysílají signály do společnosti o tom, že tablet je „pohodový“ nástroj na užívání, užívají-li ho dokonce školy.

Podle kritiků těchto postojů údajně mají jít do sebe rodiče, jež jsou znepokojení tím, že se tablety užívají na základní škole. Veliká proměna v užívání technologií se dělo u rodičů. Největší zavádění technologií se odehrává v domácnostech. Rodiče sami tráví příliš času na mobilním telefonu, či tabletu, což děti odpozorují a z čeho se naučí. Kromě toho mnozí rodiče užívají Ipad jako chůvičku. Navíc rodiče sami mnohdy nemají dostatek digitálních kompetencí, aby pomáhali svým dětem s domácími úkoly.

Největší výhodou se zaváděním tabletu prý spočívá v tom, že se upustí od toho, veškeré informace podávat dětem, naopak si musí zvykat je sami vyhledávat po internetu. Mohou se učit být kritickými ke zdrojům a přemýšlet uvážlivě o tom, co si přečtou na internetu, aby rozpoznali, že vše nejsou pravdivé údaje.

Přestože učivo se lépe ukládá v paměti čím více smyslů žák/student zapojí, ve škole se píše čím dále méně. Prý až čas ukáže, zda se u žáků jednotlivých tříd, kde se žáci napřed učili psaní rukou bez použití tabletu, popř. se učili v obráceném pořadí, eventuelně se učili obojím současně, projeví značné rozdíly v dovednostech číst a psát. Aby toho nebylo málo, tak se v některých předmětech neužívá učebnic, nýbrž pouze internetových materiálů. Slabší žáci si ani nepodtrhávají, nic s těmi texty neudělají, což se na nich podepíše.

Od tohoto sotva započatého školního roku se mají vyučovat tři nové předměty, jejichž obsah jde napříč vícero předměty: demokracii a jak být dobrým spoluobčanem, udržitelný rozvoj a národní zdraví a zvládání života. Někteří badatelé míní prostřednictvím Psykologtidsskriftet, časopisu psychologů, že předmět zvládání života připraví žákům, jež mají nízké sebevědomí a již delší dobu zápasí, další porážky. Jsou možné dopady předmětu dostatečně promyšleny? Podle psychologů je zavedení předmětu výrazem toho, že se společnost zvyšující se měrou věnuje pozornost mentálním zdravotním problémům mezi dětmi a mládeží a ustanovuje příčinnou souvislost mezi těmito problémy a nedostatečným zvládáním života. Řešením je nabízet nástroje dětem a mladým, aby se lépe vypořádaly s každodenním životem. Bohužel je to doprovázeno velkou měrou individuální zodpovědnosti, a tak škola zároveň individualizuje zodpovědnost žáků za vlastní životní projekt a vlastní psychiku (představuje individuální řešení na složité společenské problémy). Zavedení předmětu je prý krokem pryč od kolektivistického uvažování, na němž bylo školství založeno.

„Vše dopadne dobře“ s nakreslenou duhou zdobí nejednu základní školu v Norsku s narážkou na koronavirus. Ovšem není snad lepší, aby se děti dozvěděly pravdu o tom, že to může dopadnout zcela jinak než dobře a hlavně, že to nemusí být jasné ihned?