1200 let kombinují Norové Velikonoce křesťanské a místní pohanské zvyky a dnes se jeden do druhého pouští proto, že to dotyčenému kvůli odjinud vnucovanému vývoji a závratnému přerodu společnosti, její identity a jejích priorit hýbe žlučí.

Při veškeré úctě jsou podle Norů norským tradičním svátkem Velikonoce a nikoliv ramadán. Proto to na sociálních sítích touhle dobou pokaždé vře: obecný význam Velikonoc pro mnoho Norů, včetně věřících, příkře kontrastuje s vynášením Islámu na nebesa ve veřejnoprávní televizi NRK zrovna v den, kdy začíná nejsvětější svátek křesťanů. To si zvolí NRK ignorovat a místo toho si ukrajuje mnoho minut z časově našlapané hlavní zpravodajské relace chválou ramadánu. Diváci jsou seznámeni s mladými muslimy, jež jsou vzorně hrdí na to, že jsou muslimové. NRK sekunduje zaučování diváků do muslimských obyčejů řešením roucha, jež nosí, a mytí nohou. Ani slovo o zkušenostech světa s islámem v praxi. Státní kanál, podobně jako další hlavní masmédia, s absencí liberálních hodnot svobody, zrovnoprávnění, demokracie a pluralismu nikoho nekonfrontuje, ani s utlačováním žen, donucováním, nesnášenlivostí a nelidskými pravidly a tresty a tmářstvím a pověrou, jaké jsme donedávna nezažili, resp. dávno opustili. Norská televize to celé předvádí, jako kdyby žil „norský islám“ naprosto odděleně od islámu po celém světě. Vše je jen procházka nepopsatelnou idylkou.

Masmédia nám jinak automaticky připomínají zločiny jménem křesťanského Boha a na běžícím páse odkazují na ně, ať jde o mravnostní delikty duchovních, zločiny inkvizice a dalších pronásledovatelů, války vedené jménem křesťanské víry atd. Bude snad islám lepší proto, že byly křesťanské církve v průběhu dějin často zlé? Aby masmédia nastavovala své mikrofony někomu, kdo o křesťanské víře pojednává kladně, to se jen tak nestává. Oslava ramadánu je stejně tolik politikou, jako to je manifestací pokojné lásky k bohu. Masmédia křesťanství a hodnoty etnických obyvatel zesměšňují, a ne a ne rozumět, pro ně mají vyšší hodnotu islám a muslimská menšina, a to dokonce vyšší hodnotou, než další náboženství, jež jsou v Norsku zastoupená, ta jsou vidět a znát zanedbatelnou měrou. To se odráží i v procesech najímání nových zaměstnanců: jinak je veškeré upřednostňování na etnickém základě trestné, ovšem NRK výslovně žádají o migranty. Kdyby to bylo obrácené, rozvzteklilo by to národ jako rasistické. Dále má mít podle webu www.m24.no jeden z tří nových zaměstnanců NRK „multikulturní kompetence“. Mnozí jsou rádi, že se na taková masmédia nedívají/neposlouchají/nečtou a vyhrazují si právo za zpravodajství toho typu jako neplatit, ač jsou ze zákona povinní. Nebylo by snad lepší, kdyby byla rozdělena na dvě oddělení, jedno muslimské a druhé nemuslimské? Alternativně, aby se nevěnovala žádným projevům víry? Další volají jako již tradičně po jejím zrušení, či privatizaci.

Ramadán je pokrytecký, zdraví škodlivý a nebezpečný: z diskuse vyplývá, že muslimové během půstu jí až dvakrát tolik co během ostatních měsíců roku. Někteří jsou kvůli přejídání následovně léčeni a lidé trpící cukrovkou kvůli nedostatečnému přijmu vody, potravy a léků umírají, či jsou hospitalizováni. Řada osob si ze strachu z ukřivdění Alláha neodváží polykat vlastní sliny. V období ramadánu stoupá kvůli hladu, žízni a nedostatku cigaret objem násilí v domácnostech, počet dopravních nehod a úmrtnost při nich. Trestáni bývají ti, jež jsou přistižení v okamžiku, kdy během ramadánu přijímají potravu.

Proč raději místo, aby dávali přednost „vysvětlování“ ramadánu a povyšovali islám, nepouštěli do éteru proč existují Velikonoce, jaké je za tím křesťanské poselství? Kulturní dědictví založené na křesťanství a posléze luteránství znamenalo svou přítomností a svým rozvojem pro Norsko i mnoho dalších zemí kladný vývoj humanistickým směrem s úctou k člověku. V jinak hektickém každodenním životě jsou tradice jako ty velikonoční a jejich význam pro každého – a především pro Nory podstatné. I proto si nejdelší velikonoční dovolené světa dokážou náležitě naplňovat, ať již zbožnými, či světskými činnostmi.

Země, jež se od své kultury dostatečně oddálí, přijdou o svou identitu. Disproporčnost prostoru, času a úsilí věnovaného krytí témat souvisejících s islámem/muslimy vs. křesťanstvím/křesťany v masmédiích je v Norsku dlouhodobě provokující. Je zvláštní, že jedním z předních úkolů masmédií se stal popularizovat společný odpor k národním kulturám i západní kultuře, Izraeli, křesťanským církvím atd. Jen aby ti, jež nyní objímají islám a muslimy a mezi jimiž je řada ateistů a feministek s rostoucí úlohou islámu/muslimů nepřišli o hlavu. Proto je pro některé hluboce tragické, že je islám v Norsku vůbec povolen. Podle nich je snášet nesnášenlivost stejně nesnášenlivé jako nesnášenlivost sama o sobě. Zneužívá-li někdo svobodu víry, aby omezoval a znemožňoval další svobody, tak by se měla tato svoboda zakázat alespoň do té doby, než bude zreformovaná a v souladu s národními zákony a lidskými právy OSN.

Ovšem jsou mezi zpolitizovanými duchovními výjimky, jež připomínají, že sázíme na ty nesprávné hodnoty. Jako třeba sem tam některý biskup prostřednictvím listu Vårt Land. V jiném čísle téhož listu se dozvíme, že více mateřských škol v rozporu s osnovou vynechává křesťanský příběh o Ježíši v prospěch slavení barev, hlavně té žluté, sázení vodnice a zpěvu velikonočnímu zajíci kladoucímu vajíčka za účelem co nejštědřejší odměny v podobě sladkostí. Do pozadí ustupují vyprávění (nikoliv obrácení na víru) za účelem předávání vědomostí o tom, proč se slaví Velikonoce, stejně jako o původu všech stránek norské kultury a kořenů a zázemí Norů. Kvůli neznalosti historie, nesnášenlivosti a arogance mnohdy neznalých jsou i tací, jež míní, že by se každý, kdo je proti předávání vědomostí, a přesto díky naším tradicím, vč. těch křesťanských, požívá výhody, jako třeba dovolené, měl zříkat těchto výhod. Je totiž mnohým paradoxem, že ti, jež jsou tolik proti, že je dětem i dospělým o svátcích cokoliv zprostředkováváno o křesťanství, akceptují to, že ostatní rodiče nemají na výběr. Vnucovat ostatním vyprázdněné pojmy, symboly a konzumní životní styl je pro ně v naprostém pořádku. Stejně jako nedávat chátrající norské kostely v pořádku, což by si podle deníku Dagen vyžádalo deset miliard norských korun. Na druhou stranu se najdou křesťanské obce s pedagogy, jež pro děti mateřských a základních škol organizují dramatizace smrti a zmrtvýchvstání Krista. Někde celé školy celý rok cvičí na velikonoční muzikál představen v kostele rodičům. Probírají přitom křesťanský příběh Velikonoc a děti si z toho odnesou poučení.

Zvyky přicházejí a odcházejí. Své o tom vypráví kniha „Påskefeiring i Norge“, či „Slavení Velikonoc v Norsku“ Ørnulfa Hodneho. Sotva si někdo ještě do levé boty vkládá o Zeleném čtvrtku minci, aby se mu/jí zdálo o té/tom, s níž/nímž se ožení/za koho se vdá. Anebo se v týž den vyhýbá předmětům jako sekerám, nožům a pletacím jehlicím, podobajícím těm, s nimiž měl být mučen Ježíš. Či v ten den vynese koště, aby prolétající čarodějnice ze statku neunesli koně, krávu, či kozu. Nápodobně je již málo těch, jež si Dlouhý pátek na večeři vědomě na památku Ježíšovy muky dávají ubohé jídlo, či z téhož důvodu švihají lidi i hospodářská zvířata větvemi z břízy. Také již pominul zvyk „okrádat“ dívkám o sukně a jejich věšení na stromy. Dívky se proto musely schovávat. Rovněž si dívky připravené na vdávání se neumístí mezi ňadra vajíčka a hoši se je jim měli pokoušet sebrat.

Oproti tomu Norsko dnes má, kromě četných stereotypů o tom, jak se v této zemi slaví Velikonoce a k tomu dalších tradic, o něž se vesměs dělí se zbytkem křesťanského světa, mimo jiné své vlněné velikonoční svetry s pestrými speciálními vzory (dejme tomu na Instagramu) ladícími s okolními štíty hor, či oblíbených velikonočních cílů Norů od 50. let minulého století.