Zážitková mozaika při nalezení křišťálu stříbra, hroudy zlata či drahého kamene se jim nezadá s ničím. A největší kusy nebyly ještě nalezeny.

Kongsberg. Město v kovu ražené, kde bylo podle webu www.forskning.no během 300leté těžby z dohromady 139 dolů s tisíci kilometrů důlních chodeb a 300 šachtami vydolováno 1350 tun stříbra. Ovšem z někdejší slávy a lesku tu po zrušení a vyhlášení ochrany v r. 1958 zbyly jen ozvěny.

Kongsbergské doly jsou ale dodnes světově proslulé svým stříbrem ve tvaru nití, zahraničními odborníky označovaným za nejkrásnějším na světě a ne-li ještě dnes, tak alespoň donedávna mohli hledači pokladů a geologové-amatéři skandovat nadšením a shrábnout pomalu a po trochách nalezené stříbro i vzácné křišťály v přesvědčení, že je nikdo o nastřádané bohatství nepřipraví.

Jak opojné a poutavé to musely být zážitky. V duších je drásalo to, že nějaké to stříbro tam nejspíše zůstane navždy. Navíc se vykradači kolikrát nestihli pro lup vrátit a mezi sběrateli vysoce žádané stříbro z dolů bylo na zainteresovaných fórech temného Internetu prodáváno za milionové částky. O hodnotě rozhoduje krása vytěžených kusů. Svou nebezpečnou činností v dolech dávali vlastní životy všanc, aby kradli i na objednávku. V krajních případech se mohly dolní chodby vlivem neřízených výbuchů zřítit. Proniků do nalezišť stříbra bylo stále více, zvyšovalo se nájezdů s loupením a nahlášení policii přibývalo. Provalilo se, že za jeden provaz s vykradači dolů táhli i bývalí zaměstnanci kongsberského Muzea stříbra, jež vlastní největší sbírku stříbra ve tvaru nití na světě. Obsluhovali si, dolovat mohli v pokoji, do dalších hlubin se slaňovali a ve svém honu za cennostmi si pomáhali jak výbušninou, tak vrtačkou a odradilo je ani zablokování jednoho z vchodů do dolů balvanem, jak uvedl deník Dagbladet.

Ale ouha! Spadla klec a přišli nejen o všechnu svoji dnešní práci, nýbrž o všechno. Ti nejšikovnější zlatokopové s nejtěžšími kapsami vyhrávají, jenže nevěděli, kdy přestat a chamtivost a lačnost po větším pokladu je uklidila od zemského povrchu a vynesla jim trest. Samozřejmě, že své hledání zapírali. Někteří vytrvale popírali účast na loupežích. Další se podle deníku Verdens Gang dušoval, že prvoplánově byl odhodlán vše nakonec věnovat Muzeu stříbra, což byl také důvod, proč si veškeré nálezy pečlivě označil. Přesto hora prokopaná skrz naskrz nemohla nechat nikoho na pochybách.

Než byl zadržen jeden z vykradačů chráněných dolů, působil celých dvacet let a v některých případech i v dolech dokonce přespával. V hloubce 270 metrů byly nalezeny tři spací pytle. Odpadků po sobě zanechal dotyčný zloděj spolu s dalšími mnoho. Před svým zadržením byl členem představenstva důlní společnosti, uvedl web www.klikk.no.

V Norsku se ale najde více míst, kde ložisko nebylo vytěženo do posledního kamínku a kam ještě dnes dojíždějí mnozí, aby zkoušeli štěstí a odvezli si cenné kovy. Namísto toho ale mohlimnozí z nich skončit s tučnou pokutou. Jedním z těchto míst novodobé zlaté horečky, kam lidé proudí již delší dobu v naději, že si přijdou na poklady a zbohatnou, je Lykling, jež bylo zapsáno na seznam UNESCO. Nachází se na západě Norska v okrese Bømlo, jižně od Bergenu. Zrovna tam najdeme zbytky největších úlovků ryzího zlata vůbec ze zlatých dolů v Norsku. V období od r. 1882 do r. 1910 bylo z dolů v Lyklingu vydolováno dvě stě kilogramů zlata. Při dnešních cenách zlata by mělo takové množství hodnotu okolo 138 milionů norských korun, uvádí Bjarne Schieldrop, analytik surovin banky SEB prostřednictvím serveru www.nrk.no. Podle něj za zrušením dolů stála především extrémní náročnost, jak se ke zlatu dostat.

To ale nijak nebrání tomu, že je i dnes více těch, které láká představa rychlých zisků. Ony doly jsou totiž podle Brynjara Stautlanda, znalce místních poměrů, jež o dolech napsal knihu, známé pro své velké hrudky zlata. To, co po dolech zbylo je stále dost vidět, ovšem lokalita je chráněná a je zakázáno odtud vyvážet zlato. To se může nacházet klidně i ve velkých hromadách kamenů. Takhle si na kámen obsahující zlato v hodnotě pár tisíc korun přišel během školného výletu jistý žák. Nález se dnes nachází ve škole, do níž docházel. Před pár lety zmíněný Stautland vyrozuměl policii poté, co skupina zahraničních turistů v oblasti pobyla několik dní s účelem nalézt zlato. A poté, co získal Lykling, spolu s 61 dalšími lokalitami jen v západonorské oblasti Sunnhordland statusu tzv. geoparku pod záštitou UNESCO nejspíše přibude těch, co se do oněch míst podívají. Geoparky jsou v Norsku celkem čtyři a společné mají to, že se jedná o jedinečné hodnoty vázané na příznačné druhy krajin, vytvářené geologickými událostmi, dále specifické horniny reprezentující geologické dědictví mezinárodního významu. Také zprostředkují souvislost mezi geologií a kulturním a přírodním dědictvím. Pozoruhodné je, jak tvarování krajin, tak stopy po lidských činnostech po dobu 11 tisíc let. V oblasti se těžilo nejen zlato, nýbrž i jílovec a kámen dalších druhů na stavbu některých z nejznámějších kostelů v zemi.

Není všechno zlato, co se třpytí, ovšem řeka Gisna ve středním Norsku podle zmíněného serveru www.nrk.no k tomu nemá daleko. Jedinečnou je alespoň v rámci Severu. V ní byly nalezeny největší hrudky zlata, které byly kdy objeveny v norských řekách a vážily přes 19 gramů, přes 34 gramů, resp. přes 31 gramů. Může se to vám zdát málo, avšak mezi geology i hledači zlata se za velké bere všechno, co je těžší než gram. Řeka je v soukromém vlastnictví a chcete-li něco rýžovat, je nutné si až rok dopředu zarezervovat jedno z asi třicítky míst. Během čtvrt hodiny se místa zaplní. Rýžovat se v řece může dvakrát ročně po dobu čtyř dnů, a to za poplatek tisíc norských korun denně. Co si kdo najde, to si ponechá. Zatím nikdo nezbohatl, ovšem ten sen žije dále.

Norsko je nejen zemí vzácných kovů jako kobaltu, niobu, thoria a řady hornin, nýbrž i polodrahokamů. Jen neznalost místních brání většímu zájmu o hledání. Patnáctiletý Philip Aahjem je podle www.nrk.no jedním z těch, jež v honu za dokonalým polodrahokamem kope takřka denně. Najednou na něj vykoukne z písku tzv. peridot. Má půvabnou mechově zelenou barvu, a proto je vyčištěná část minerálu olivín oblíbená jako polodrahokam s názvem peridot. Třeba v osadě Åheim v severní části západního Norska se nachází velké množství olivínu, což je podle webu www.ngu.no hořečnato-železitý křemičitan, jenž pochází ze zemského pláště. Obecně je na zemském povrchu poměrně vzácný, ovšem v Norsku existují jedny z největších nalezišť olivínu na světě. Pro svůj vysoký bod tání se olivín používá v žáruvzdorných materiálech, například v kamnech a ve smaltovnách.

V Snillfjordu ve středním Norsku a v dalších lokalitách lze podle www.nrk.no narazit na růžový kámen zvaný thulit, jenž byl neoficiálně vyhlášen národním kamenem Norska. Aby hledači pokladů a geologové-amatéři nerušili během stavebních prací na nové silnici, tak je Statens Vegvesen, norská obdoba Ředitelství silnic a dálnic, pozvala, aby se přišli na stavbu i vytěžený thulit podívat a místo, aby ho nebezpečně hledali, si mohli rovnou odnést, co mohli.