Dlouhodobé ekonomické koncepce u nás umíme formulovat, nikoli však naplňovat. Kdokoli je ochoten prohrabat se českým internetem, zjisti, že koncepční materiály nám nechybí. NERV, ministerstva, odbory, zaměstnavatelé i armáda konzultantů placených z peněz EU jich produkují dostatek. Dokonce většina z nich má solidní analytickou úroveň a obsahuje netriviální nápady. Bohužel je nikdo ani nečte, natož aby o nich debatoval či je snad i realizoval.

Česko postrádá politickou infrastrukturu pro dlouhodobý rozvoj. Klíčová rozhodnutí se rodí v uzavřeném propletenci politiků a lobbistů, přičemž se mění každých pár týdnů či měsíců, podle toho kdo s kým zrovna peče či nepeče. I kdyby nakrásně vzešel z diskuse mezi úředníky, zaměstnavateli, odboráři a občanskými inciativami nějaký koncensus, tak nic nebrání tomu, aby jej pražské klubko mocných prostě ignorovalo. Chybí nám zákon o státní správě, který by dal úředníkům šanci oponovat zkorumpované či imbecilní improvizace. Chybí nám zákon o trafikách, který by umožnil koncepční chování státních organizací. Chybí nám i zákon o financování politických stran, který by jim dal finanční stabilitu bez závislosti na kmotrech, a tím i schopnost rozvíjet a prosazovat dlouhodobý program. A chybí nám i seriózní sociální dialog mezi vládou, zaměstnavateli a odbory. Jinými slovy, česká politika postrádá jakýkoli mechanismus, který by do ní vnášel dlouhodobý rozměr.

Podstatnou otázkou tedy není zda sepsat Národní investiční plán, ale zda nás jeho sepsání může přiblížit stavu, kdy podobné dokumenty budou mít jakýkoli postřehnutelný dopad. Pokud by povolební levicová vláda udělala z plánu vlajkovou loď své hospodářské politiky a pokud by jeho první návrhy dostatečně vyděsily zaměstnavatele a zahraniční investory, mohl by jejich střet vyprovokovat seriózní debatu a možná i tlak na lepší institucionální ukotvení plánu, aby vznikla nějaká záruka, že bude realizován. Pak by mohl mít plán smysl.

Je ovšem o mnoho snazší zůstat skeptikem a předpokládat, že vznikne-li nějaký plán tak si jej přečte 13 autorů, 50 připomínkujících úředníků, 6 novinářů a 4 akademici a pes, který po něm ani neštěkne.

Psáno pro Macháčkovu výměnu.