Ekonomická analýza politických stran

Kdyby byl homo economicus skutečným tvorem, jeho mozek by byl slepencem primitivní plazích reflexů, s vyspělým lidským neokortexem. Od lidí by si vypůjčil víru ve vzájemně výhodnou, dobrovolnou směnu, zatímco od plazů reflex velící k úprku hnedle jak to na dohodu nevypadá. Ovšem některé ekonomické teorie počítají i s komplexnějším chováním a mají zajímavé důsledky pro debatu o reformě politický stran.

Hlasování nohama

Racionální ekonomické modely přikládájí úprku zásadní význam. Nechutná ti? Běž do jiné hospody. Moc to žere? Kup si jiné auto. Učitelé tě nudí? Běž na jinou školu. Nesouhlasíš s vládou? Odstěhuj se jinam. Hlasování nohama má v ekonomii zásadní význam, neboť vytváří hrozbu bankrotu a tím motivuje producenty všeho druhu, aby se starali o své zákazníky k jejich spokojenosti.

Ekonomové vynakládají spoustu intelektuální energie k tomu, aby vytvořili realistickou možnost úprku a tím i motivaci starat se o zákazníka. V řadě situací to jde snadno. Nechutná-li vám pivo na pražském Žižkově, stačí popojít pár metrů, a to samé platí i pro autosalony. Horší je to s plynárnama, bankama či školama. V těchto případech museli ekonomové vymyslet řadu originálních řešení, aby úprk za lepším fungoval. Díky jejich nápadům lze leckde změnit plynárnu, aniž bychom museli připojit nové trubky či změnit banku aniž by se měnila čísla účtů. Ke stálicím ekonomické debaty platí poukazy na školné, které by rodiče uplatnili v nejlepších školách v okolí.

Ovšem přes veškerou nápaditost je spousta situací, kdy je úprk nesmyslnou motivační strategií. Pokud je na vesnici jediná škola širokodaleko, pak poukazy na školné lze uplatnit jen tam a hrozba, že nebude na výplaty, když nebudou rodiče spokojeni je veškerá žádná. Podobně nesmyslný je i argument, že vyhraje-li tento zkorumpovaný starosta či prezident, tak odcházím za kopečky. Rodiče žáků i voliči musí mít i jinou možnost jak motivouvat producenty, učitele i politiky k pečování o jejich zájmy.

Hlas a loajalita

Pořekadlo "líná huba, holé neštěstí" našlo cestu do ekonomické teorie, když Albert Hirschman zformuloval alternativní teorii k motivaci úprkem. Argumentoval, že když nejde o směnu jednoduchých statků jako pivo či auto, pak je efektivnějším způsobem projevení zpětné vazby, když se rodiče žáků či voliči prostě ozvou a snaží se vyjednat lepší řešení. Neosobní hlasování nohama, tak i v ekonomické teorii může nahradit osobní, demokratická debata. Ta často vyžaduje i míru loajality, kdy nespokojený "zákazník" dá řediteli čas na zavedení změn či nespokojený volič respektuje demokratické rozhodnutí většiny a drží basu až do další kampaně.

Tato čtyřicet let stará teorie stojí před nadcházejícími volbami za připomenutí. Volba politických stran je jednou z těch situací, kde úprk jako způsob motivace funguje jen chabě. Volič toužící po změně a domítající zkorumpovaný establishment, dostane další příležitost prchnou do náruče nové partaje. Bude moci prchnout k novým stranám tak jako onehdá k Unii svobody, Zeleným či Veverkám.

Strany se zárukou

Strany narychlo spíchnuté pár měsíců před volbami dohodou několika členů vedení a mocichtivých mecenášů, postrádají hlas a loajalitu členské základny. Bez lidí ochotných demokraticky rozhodovat a ochotných stát za společnými rozhodnutími postrádají vnitřní stabilitu potřebnou k tomu, aby mohly prosadit cokoli z reformího programu. V souladu s očekáváním, se pak rozpadnou se při prvním střetu mezi (řadovými) členy, kteří nepostrádají idealistickou motivaci k účasti v politice, a mecenášem s kariérními pragmatiky po boku. Pak následuje útěk voličů i členů.

Hlas a loajalita je v kontextu "politických trhů" daleko hodnotnějším způsobem zpětné vazby. Prchající volič neříká, co a proč je špatně, takže hlasování nohama postrádá informační hodnotu. Člen strany, který se ozve a je ochoten vést otevřenou debatu je daleko cennějším zdrojem informací potřebných pro úspěšnou politiku strany. Z toho zase vyplývá, že velikost členské základny a doba existence politické strany, jsou významnými indikátory její kvality a stability, které by volič neměl ignorovat.

Strana, která dokázala zastavit úprk členů a udržet jejich hlas i loajalitu v krušných časech, je solidní firmou. Její šance, že bude stále existovat až se volby s volbami sejdou, jsou o poznání větší, než u rychlokvašených stran, které nemají žádné členské jádro. Jinými slovy, ČSSD, která odolá prezidentskému štěpení, ODS, která neimploduje pod vahou vlastních skandálů, ale i zelení či lidovci, kteří se nerozprchli při paběrkování mimo parlament, jsou strany alespoň s nějakou zárukou stability. Avšak ANO či SPOZ, jsou firmy bližší šmejdům z místního kulturáku - nabubřelý marketing, ale dlouhodobá záruka hodnoty zvoleného zboží je veškerá žádná.

Psáno pro Respekt.