Češi jsou zároveň největšími eurooptimisty i největšími euroskeptiky v EU. V otázce shody 500 milionů Evropanů jsme největšími eurooptimisty, zatímco v otázce fungování 50 tisíc eurokratů v Bruselu, jsme druhými největšími euroskeptiky. Zjevný paradox ukazuje, že proevropské inklinace voličů se nedaří propojit s reálným fungováním EU. Jedním z důvodů je i to, že nám chybí parádní eurodisciplína, ve které bychom hrdě hráli první ligu a aspirovali na neformální lídry EU.

Euroskeptičtí eurooptimisté

Podle posledního průzkumu Eurobarometru je u nás nejvyšší procento lidí, kteří jsou přesvědčeni, že všechny evropské státy mají stejné hodnoty. V celoevropskou shodu věří 71 procent Čechů, zatímco průměr všech ostatních je pouhých 52 procent. Více přesvědčených Evropanů, než u nás prostě jinde nenajdete. Avšak zeptají-li se sociologové na názor o Evropské unii, pak pozitivní odpověď nabídne jen 30 procent lidí. Skeptičtější jsou jen Řekové (23 procent), přičemž průměr je na 40 procentech.

Brusel je u nás vnímán jako místo, kde nemají čeští voliči zastání a kde horda byrokratů plýtvá penězi. Jedním z důvodů může být i to, že ve veřejné politice nemáme žádnou parádní disciplínu, kterou bychom přes Brusel mohli tlačit dále a být hrdi na úspěšné šíření českého nápadu do ostatních zemí. Chybí nám vychytávka, jakou mají Estonci v e-governmentu, Finové ve školství a Lucemburčané ve financích.

Davidové s obdivem Goliášů

V mezinárodních vztazích se pozornost nevyhnutelně soustředí na největší a nejmocnější státy. Menší státy se tak stejně nevyhnutelně potýkají s pocitem, že jsou hráči druhé kategorie. Mohou buďto rezignovat a bolestínsky brblat, že jim nikdo nevěnuje pozornost, nebo se soustředit na pár oblastí, kde mohou zaujmout. Díky specializaci a dobrým nápadům, pak mohou získat více pozornosti a vlivu, než by odpovídalo jejich velikosti.

Pozornost lze přitáhnout negativně, třeba sklouzávání k autoritářskému režimu jako v Maďarsku či v Polsku. Ovšem, negativní zprávy danou zemi dlouhodobě oslabují a těžko se stanou inspirací pro okolní země a zdrojem občanské hrdosti. Naopak zástupci ostatních zemí si rychle zvyknou na to, od kterých států se dají čekat spíše problémy než užitečná řešení. Ztracená reputace se pak mění dlouho a pomalu.

Získat si pozitivní pozornost je těžší. Vyžaduje to přijít s inovací, která ostatní zaujme, protože jim může s něčím smysluplným pomoci. Výhodou mezinárodní politiky v EU je, že už dávno neprobíhá jen na úrovni diplomatů, ale na všech úrovních od sportovních utkání přeshraničních vesnic, přes kraje, ministerstva až po šéfy vlád. Díky tomu si v EU vidíme do talíře a zajímavé nápady a postupy je snazší objevit. Víme, že pro zajímavé nápady o kombinaci jistot pro zaměstnance a flexibility pro zaměstnavatele se můžeme poučit v Dánsku, pro inspiraci o rozvíjení technologických firem je dobré zajet do Irska a o spolupráci průmyslu a univerzit se dá poučit třeba v Nizozemí.

Originální řešení v jakékoli oblasti veřejných politik jsou užitečná nejen pro zahraniční, ale i pro domácí publikum. Když u vás Německo, Francie či Británie sbírá inspiraci pro domácí reformy, pak je zřejmé, že něco děláte dobře. Navíc pak na úrovni EU automaticky předpokládají, že přijdete v dané věci s užitečným návrhem. Lepší důkaz toho, že i menší státy mohou hrát první evropskou ligu a být lídry asi najít nelze.

Nestačí se jen účastnit

Dobře to známe ze sportu. Kdyby výkony reprezentantů ve všech olympijských disciplínách odpovídaly postavení Česka v ekonomických a populačních tabulkách, tak by umístění v druhé či třetí desítce sledovalo s nadšením jen pár skalních fandů. Naštěstí na každé olympiádě je pár soutěží, kde jsou Češi ve světové špičce. Těm pak nadšeně fandí většina populace a medaile jsou zdrojem radosti i hrdosti pro všechny. Medaile jsou zároveň i důležitým důkazem, že i z Česka se dá konkurovat na nejvyšší úrovni a není důvod spokojit s druhořadou rolí.

I zkušenost české armády napovídá o významu specializace pro reputaci důležité společenské instituce. Jakkoli je armáda především byrokratická, podfinancovaná organizace s řadou skandálů, její reputaci zachraňují malé týmy chemiků, doktorů, pilotů či výsadkářů. Těm se za jejich schopnosti a výsledky v náročných misích dostává uznání od významných spojenců včetně USA. To je opět důkazem, že i od nás se dá dostat na špičku v NATO a zároveň zdrojem hrdosti, že to naši reprezentanti dokázali.

Poslední česká inovace ve veřejné politice s mezinárodní ozvěnou byla nejspíš kuponová privatizace, která však vešla do učebnic jako problematická metoda. Pozdější sametové rozdělení Československa sice také zaujalo, ale i to bylo spíše úspěšně zvládnutým neúspěchem než zdrojem inspirace. Posledního čtvrt století se však u nás nerozvinul žádný nápad, který by jezdili studovat akademici a politici z dalších zemí. Pár menších projektů by se dalo uvést, ale na parádní disciplínu srovnatelnou s výše zmíněnými příklady z jiných zemí to ještě není.

V Bruselu nám tak zůstává role účastníků, bez medailových ambicí. Chybí nám příležitosti k získání respektu ostatních a k hrdosti z úspěchů našich nápadů při řešení reálných problémů 500 milionů obyvatel EU. Stane-li se Brusel dějištěm českých vítezství ve věcných debatách, pak odpadne i jeho přehnaně negativní vnímání, protože převáží česká víra ve shodu všech států.