Švýcarsko je bájná země euroskeptiků i nadšenců pro přímou demokracii. V jejich představách naplňuje sny, že je možné udržet plnou suverenitu a nezávislost a zároveň využívat všech výhod ekonomické integrace s EU. Bližší pohled však ukazuje, že nic takového neexistuje a Švýcarsko také hraje podle bruselských not. Výhody EU jsou i pro většinu Švýcarů příliš atraktivní na to, aby se jich vzdali. Jak dnes zjišťuje i britská vláda, na dvou židlích zároveň se prostě sedět nedá.

Švýcarsko si vždy zakládalo na své neutralitě, která mu dobře posloužila zvláště v posledním století. Avšak s vidinou, že po rozšíření EU bude úplně obklopeno členskými státy EU a jejich společným trhem, v roce 1992 požádalo o členství v ekonomické části EU - Evropském hospodářském prostoru (EHP) a následně podalo i přihlášku do EU. Referendum však členství v EHP odmítlo v poměru 50.3% k 49.7% a tím padla i přihláška do EU, kterou však švýcarská vláda stáhla až v roce 2016.

Mimo EU a pod gilotinou

Místo členství, tak Švýcaři s EU uzavírali bilaterální dohody, kterých je dnes přes 120. V zásadě pokrývají to samé jako členství v EHP a navíc ještě i zemědělství a volný pohyb v Schengenu, včetně spolupráce v azylové a bezpečnostní politice. Dohody zahrnují i platby do rozpočtu EU. Postavení Švýcarska se tak od standardního členství v EHP liší v tom, že dohody nejsou automaticky aktualizovány podle změn pravidel EU, Komise nedohlíží nad jejich dodržováním a Evropský soud nerozhoduje o případných konfliktech.

Euroskeptici mohou oslavovat, že existuje alespoň jedna země, která má přístup na trh, ale nepodléhá “diktátu” bruselských eurokratů (kteří sice podléhají diktátu národních politiků a poslanců, ale to už se v těchto debatách pomíjí). Na první pohled to vypadá, že Švýcaři si mohou vždy vybrat, co od EU převezmou a co nikoli. Realita je však taková, že ani oni nemohou ekonomická pravidla EU jednostranně odmítnout.

Bilaterální dohody obsahují i paragraf, přezdívaný gilotina, z něhož vyplývá, že bude-li kterákoli z klíčových dohod odmítnuta, pak přestávají okamžitě platit všechny. Tato hrozba vede k tomu, že i helvétská federace přejímá pravidla EU a v bilaterálních smlouvách si nemůže vybírat co se jí líbí a co ne. Tím, že si voliči si vybrali židli mimo EU se vzdali možnosti přímo o pravidlech spolurozhodovat, neboť to přísluší jen členským státům EU.

Referendum o gastarbeiterech z Německa

Švýcarsko je neobyčejně tolerantní a otevřená země. Do té míry, že celá jedna čtvrtina obyvatelstva se v něm nenarodila. Pomáhá tomu i to, že v relativním vyjádření zde každý rok dostane občanství více přistěhovalců než v Německu či USA. V nejdůležitějších exportních odvětvích, jako je farmakologický průmysl, je každý druhý zaměstnanec z ciziny, nejčastěji z Německa.

Konzervativnějším lidem taková otevřenost není úplně po chuti, takže populisté cítí příležitost. Jejich strategie spoléhá na další švýcarské specifikum - rozhodování v referendech, jímž jsou vyčleněny čtyři hlasovací neděle v roce. Hlas lidu se tak může dostat do konfliktu s pravidly EU.

K zatím největšímu střetu došlo v únoru 2014, kdy těsná většina 50.3% schválila návrh na zavedení imigračních kvót i pro občany EU. Kvóty jsou však v přímém rozporu se základní svobodou pohybu osob, která je ukotvena v klíčových bilaterálních smlouvách, jejichž porušení hlídá zmíněný paragraf s gilotinou.

Jako po každém referendu, měla vláda tři roky na to, aby rozhodnutí zavedla do praxe. EU čekala, jak se problém vyřeší, a zároveň pozastavila přijímání dalších bilaterálních dohod. To Švýcarsko připravilo třeba o přístup k výzkumným grantům EU, kde byly místní univerzity tradičně velmi úspěšné.

Parlament se však nakonec přiklonil k řešení, které respektuje závazky vůči EU. Kvóty zavedeny nebyly, místo nich vznikla jen povinnost firem preferovat místní rezidenty v sektorech, kde vládne nadprůměrná nezaměstnanost. Švýcarský vlk kvót pro mísní se nažral a evropská koza svobodného pohybu zůstala celá.

Poučení ze helvétského vývoje

Zkušenost Švýcarů ukazuje, jak je pro malý stát, úzce provázaný se sousedy v EU, prakticky nemožné uhájit národní suverenitu v oblastech, které se týkají jednotného trhu. Byť se bilaterální dohody formálně vyjednávají, v praxi to končí tak, že pravidla EU jsou přejímána přímo do federální legislativy. I přes nevstoupení do EHP, je tak Švýcarsko ve stejné pozici jako třeba Norsko - přejímá rozhodnutí členů EU, která nemůže přímo ovlivnit, a za přístup na trhy EU platí financováním dotací pro ČR a další nové členy. Jinými slovy, sdílí svou národní suverenitu s ostatními evropskými státy.

Za daných ekonomických a geopolitických okolností, je zřejmě výhodnější být v EU, než mimo něj. Platí to dokonce i v přímém střetu referenda se základní svobodou EU, kdy ani švýcarská vláda nedokázala vymyslet nic lepšího než symbolické změny v přístupu lidí z EU na místní trh práce. Aktuálně se britská vláda se sice stále pokouší o hlubší změny, ale pokud jednání zůstanou racionální, i Brexit skončí podobným řešením. Anglický vlk nažere a evropská koza zůstane prakticky vzato celá.

Výsledky Brexitu zároveň ovlivní i debatu v alpském státě. Místní nativisté z lidové strany nejsou se symbolickým řešením spokojeni a prosazují další referendum, které by jasně řeklo, že migrace z EU bude omezena, i kdyby to spustilo paragraf s gilotinou. Spokojeny ovšem nejsou ani sousední státy z EU, které Švýcarům vytýkají, že využívají mezer v bilaterálních smlouvách k zavádění diskriminačních opatřeních vůči firmám a zaměstnancům z EU, zvláště v některých kantonech.

Evropská komise proto podmiňuje další dohody, například o trvalém uznání švýcarské burzy či o přístupu na energetický trh, dojednáním nové rámcové dohody. Ta by měla odstranit rozpory mezi jednotlivými bilaterálními dohodami a zavést i nový mechanismus řešení sporů. Tím by se Švýcarsko ještě více přiblížilo postavení Norska a de facto členství v EHP. Řadě voličů se to líbit nebude, ale pokud si Británie odchodem výrazně pohorší, nejspíš převáží pragmatismus a systematičtější spolupráce s EU.