Řecko opět stojí na vlastních nohách. Téměř deset let záchranných programů skončilo, ale následky krize se budou řešit dalšího půl století. Stále není realistické, aby byly všechny dluhy splaceny, přesto nebudou odpuštěny, nýbrž pomalu užmoulány inflací do bezvýznamnosti. Přes všechny výhrady je konec řecké anabáze důkazem, že když dojde na lámání chleba Eurozóna dokáže držet při sobě a udělat nezbytné kroky k politické unii.


Rekonvalescence jen začíná

Řecká ekonomika byla propuštěna ve stabilizovaném, ale zbídačeném stavu. Nezaměstnanost je na 20 procentech. Dlužníci stále nejsou schopni pravidelně splácet téměř polovinu všech půjček, hypoték a úvěrů. HDP je stále o čtvrtinu nižší než v roce 2007 ačkoli za poslední tři roku vzrostl o 3.5 procenta. Investice jsou stále nižší o drtivých 70 procent a ceny nemovitostí ve městech o 42 procent. Řecko je čtvrtou nejchudší zemí EU po Bulharsku, Chorvatsku a Rumunsku, takže krize téměř smazala třicetiletý náskok, který země získala před ostatními na Balkáně, když se vymanila z totality a vstoupila do EU v roce 1981.

Rekonvalescence bude o to těžší, že mnoho mladých a vzdělaných lidí odešlo do stabilnějších zemí EU, včetně Česka. Populace se během deseti let smrskla z 11.2 na 10.7 miliónu. Volný pohyb po EU umožnil emigrantům přestát krizi a podporovat rodiny doma, ale kolik se jich vrátí není jisté. Znamená to, že stávající dluhy bude nejspíš splácet méně lidí, s menším vzděláním, a tedy i menším příjmovým potenciálem.

Neúprosná matematika

Základní aritmetika dluhových splátek zůstává nerealistická. Program financovaný z Evropským stabilizačním mechanismem (ESM) sice garantuje, že dlužných 86 miliard euro bude spláceno mezi lety 2034 a 2060, ale jen pokud řecká vláda splní podmínky. Ty předpokládají, že v příštích pěti letech vybere na daních o 3.5 procenta HDP více, než utratí, aby pak až do roku 2060 každý rok vytvořila přebytek rozpočtu ve výši 2 procent HDP.

Takové předpoklady budou nejspíš fungovat jen na papíře, neboť splnit je ve světe plném ekonomických a politických překvapení nebude snadné. Makroekonomické sumy se dají přepočítat na jednotlivé pracující. Těch jsou v Řecku necelé 4 miliony, takže až za deset let začnou splátky, znamenalo by to každý z nich bude každoročně až do roku 2060 platit asi 670 euro - kolem 15 procent ročních příjmů v běžných profesích - jen na splátkách ESM.

Ať ekonomové mezinárodního měnového fondu přepočítávají splátky tak či onak, stále jim vychází, že stárnoucí daňoví poplatníci v ne příliš produktivních odvětvích je nemohou splatit. Ukončení stabilizačních programů je tak stále jen dalším, nikoli však konečným, krokem k ekonomické udržitelnosti řeckých dluhů. Přesto to bude nejspíš stačit.

Zázrak složeného úroku

Existuje rozdíl mezi intuitivním a ekonomickým chápáním výše dluhu, které je velmi užitečné v politických debatách. Odklad splátek o deset let má velkou finanční hodnotu, takže v ekonomickém vidění světa se jedná o oddlužení. Avšak v intuitivním vidění se o odepsání dluhu mluví pouze tehdy, sníží-li se nominální částka dluhu. Nominální výše dluhů garantovaných ostatními státy Eurozóny však snížena nebyla, což umožňuje politikům v Německu tvrdit, že zatím Řecku neodpustili ani cent, jen odložili splátky. Naopak řečtí politici mohou zdůrazňovat ekonomické kalkulace, které ukazují že už jim byly odepsány miliardy eur.

Nejednoznačnost ekonomického a intuitivního vnímáním je užitečná, protože obě tvrzení jsou vlastně pravdivá – nic nebylo odpuštěno a zároveň bylo relativně hodně odpuštěno. Dohody z letošního června, které umožnily záchranný program ukončit, tak určitě nebudou poslední, které tento politický trik využijí.

Plíživé oddlužení

Řecké dluhy nezmizí škrtem pera, ale budou nakonec užmoulány inflací. Ta se konečně vrátila ke 2 procentům, kde ji chce Evropská centrální banka držet. Inflace snižuje reálnou hodnotu dluhů, první rok na 98 procent, druhý na 96, ale po 15 letech bude dluh reálně o čtvrtinu nižší a po 35 na polovině i aniž by jej Řecko splácelo.

Dluhy vůči ESM mají průměrné úročení 1.62 procenta, které znehodnocení inflací brání. Ovšem až za deset let splácení začne, státy Eurozóny, které ESM vlastní, jistě zváží zda úrok neodpustit úplně. Nejeden volič bude souhlasí, že vydělávat na řeckém neštěstí je podivné, zvláště pokud budou tamní vlády plnit domluvéné podmínky. Až ESM za pár let zase oznámí odpuštění úroků či další odložení splátek, tak se na předních stranách německého bulváru se už zpráva řešit nebude, přestože to bude další oddlužení.

Investoři si zvyknou, že ESM na rycyhlé splácení netlačí. Nebudou bát dalšího bankrotu a v Řecku budou investovat i nakupovat dluhopisy jako by žádný nesplatitelný dluh nebyl. Dluhy z dávné krize už nebudou nikoho zajímat, takže inflace je bude moci obrušovat a růst v Řecku zase usnadňovat jejich splacení.

Po pár dekádách Řecko dluh ESM splatí. Bez fanfár, jako když latinskoamerické státy po 30 letech splatily Bradyho dluhopisy z krize na počátku osmdesátých let nebo když Německo v roce 2010 doplatilo dluhy vzniklé z reparací po první světové válce. Všimlo si toho jen pár analytiků a ekonomických historiků.

Politické předpoklady

Ačkoli je plíživé oddlužení Řecka realistickou strategií pro tamní vládu i její věřitele v Eurozóně, úspěch předpokládá, že Řecko udrží ekonomickou disciplínu. Zároveň musí Eurozóna ukočírovat politické vášně mezi členskými vládami, i v okamžicích, kdy dojde k nečekaným ekonomickým šokům, či nástupu extrémistů v té či oné zemi.

Řecká vláda se bude vždy snažit změkčit podmínky a druhá strana bude trvat na jejich dodržování alespoň v prvních letech. Ke konfliktu, který by strategii plíživého oddlužený vykolejil může dojít. Nicméně, permanentní vyjednávání bude posilovat tendenci k posílení politické unie v rámci Eurozóny. Nakonec, to že jednotná měna potřebuje další unie - bankovní, fiskální i politickou - je jednou z hlavních lekcí Euro krize, takže řecká anabáze přinese i pozitivní výsledky.