„Nastává čas konečného světa“, napsal před více jak půl stoletím francouzský básník Paul Valéry. „Pocity lidí, kdysi nepřenosné z jednoho konce světa na druhý, dávají dnes o sobě vědět okamžitě, ať se projeví kdekoliv, dokonce i daleko od nás“. Dnes mají tato slova ještě větší platnost než v době, kdy byla vyslovena. Následky zrodu „konečného světa“ jsou dalekosáhlé.


Dopravní, komunikační a informační sítě přepravují osoby, zboží, slova i obrazy. Všechny národy světa jsou v kontaktu a vzájemně se ovlivňují. Co se odehraje kdekoliv na planetě nachází ozvěnu v celém světě. Někdejší samostatné kultury a civilizace se mění, pozbývají svoji soběstačnost a chtě nechtě jsou nuceny reagovat na utvářející se globální kulturu. Nemůže před tím utéci žádný kulturně civilizační celek, islám nevyjímaje.

Imperativ dneška je nelítostný: přispěj do světové civilizace nebo padni. Jakým zázrakem by se islám mohl tomuto příkazu doby vyhnout? Všechny křeče muslimského světa a muslimů ve světě, nezřídka s krvavými a tragickými dopady, které dnes sledujeme a registrujeme – jedni s pohoršením a odsudkem, druzí se snahou pochopit - tak či onak nějak souvisejí se ztrácející se kulturní nezávislostí a proměňující se jedinečností. Nostalgie a emoce, pokusy násilím zvrátit pohyb kola dějin, takové jsou zpravidla muslimské reakce na nezadržitelné prosakování modernity a globality do světa islámu.

Lze tvrdit, že všechny kultury ve světě procházejí obdobnou proměnou, prožívají nesnadno mizející identitu, pokoušejí se erozi zadržet, leč více méně chápou, že změna je nevyhnutelná. Islám dělá dojem, že se chce chovat jinak. Navzdory rozmanitosti svých forem trpí jako celek společným neduhem. Není schopen najít si místo v moderním světě a dramaticky zaostává za dějinami současné doby. Muslimové a muslimský svět ve své většině sice přebírají výdobytky moderní doby a zároveň předstírají a namlouvají si, že se nemění. Islám si nechce přiznat realitu této změny a uchyluje se do dávné představy o sobě samém.

Pěstovat si představu o sobě jako zcela soběstačné civilizaci platilo pro islám odjakživa. Do jisté míry to bylo oprávněné. „Civilizací“ se zpravidla nazývá směsice nebo spolek několika kultur, které více méně harmonicky sdílejí jeden společný celek. Francouzský etnolog Lévi-Strauss tvrdil, že civilizace se rodí „z koalice několika kultur, které jsou v tomto celku motivovány dojít vývojově dále, než by to dokázaly pouze svými vlastními prostředky“. Bráno z tohoto hlediska dá se o islámu tvrdit, že byl jednou z nejbohatších civilizací v dějinách. Integroval a spojil pod společný světonázor kulturu arabskou, perskou a indickou, později i tureckou, a sjednotil je shodným vyznáním a modelem chování a činy islámského proroka.

Současnost staví islám do nové a doposud nebývalé situace. Vtahuje ho do celku nějaké supercivilizace, které hodlá obejmout celou planetu. Odtud pramení protiakce islámu. Burcuje muslimskou hrdost, opřenou o dějiny jedné velké civilizace. Brání se přijmout realitu doby. Je oslepen suverenitou, kterou si v minulosti vydobyl a dlouho mu patřila. Král navyklý vládnout se nehodlá změnit ve vazala. Raději bude žít ve vzpomínkách na minulost a bránit se snahám přinutit ho pohřbít své panství. Bude si chovat víru, že ještě dokáže žít nezávisle a podle sebe jako dříve, kdy mu zbytek světa skládal poklony, měl z něho strach a zároveň ho obdivoval.

Muslimský svět a jeho intelektuální elity zatím nenašly odvahu nebo sílu prolomit bariéru bránící muslimům pochopit, že ve světě se něco zásadně změnilo. Uzavřen do logiky pochybné resistence plodí islám na jedné straně terorismus a džihád, a na straně druhé lpění většinové masy věřících na viditelných a kontrolovatelných příkazech, zákazech a na středověkých trestech. Muslimové, mezi nimiž i osvícení duchové dávají přednost hovořit o zachování „dědictví“ a „autenticitě“ než o novotách a adaptaci, si udržují představu, že dodržováním ramadánu a zahalováním žen přežijí stranou ostatních a udrží při životě svět vlastních morálních a spirituálních hodnot, po staletích nezměněných, jako je kupříkladu nepřípustnost odpadlictví či hrozba hrdelního trestu za rouhačství.

Nemůže to zůstat bez odezvy. Veřejnost ve světě reaguje na islám s rostoucím podrážděním, a muslimové vzbuzují podezření z jakéhosi spiklenectví, což dále podtrhuje malá ochota řady muslimských přistěhovalců, zejména v Evropě, se integrovat do hostitelských společností. Žije z toho animosita, vzájemné obviňování a bezúčelné soupeření kulturních identit ve smyslu kdo z koho. Je to jen živná půda pro nové a ještě větší překážky, stavěné do cesty globální lidské civilizaci.

Naděje na změnu jistě existuje. Nenaplní se ovšem snadno a rychle. Modernizace v muslimském světě postupuje. A pomalu mění mentality, způsoby života a instituce. Leč bez posunu ve vědomí u muslimské elity to půjde ještě pomaleji. Dokáže některý osvícený z řad muslimů dát patřičnému množství souvěrců impuls a zvrátit mínění, že islám je dostatečně soběstačný a nepotřebuje s ostatními kulturami spolupracovat na vytvoření společné světové civilizace? Podaří se zlomit civilizační hrdost, která nahrává představě, že islamizovat lidstvo, nebo alespoň Evropu, je věčným posláním muslimů ve světě? Islám se bude muset odnaučit definovat se ze sebe a začít uvažovat o svých principech otevřeně a spolu s ostatními myšlenkovými a spirituálními kulturami. Nikoliv, aby se jako doposud vždy dokazovala převaha islámu, nýbrž proto, aby se muslimové zapojili s ostatními světonázory - podle jejich tradičního uvažování méněcennými - do definování společných universálních hodnot jako rovný s rovnými.

Dobývání území mečem a války civilizací jsou minulostí. Anebo by minulostí zůstat měly. Všechny společnosti jsou napříště zvány, aby spolu komunikovaly a spolupracovaly. Aby žily nikoliv jako soupeři a protivníci různých kultur a vyznání, nýbrž jako lidé. Dokážeme zvládnout nostalgie ztracené suverenity? Závisí na tom budoucnost světa. I náš současník by si vzdor svému pragmatismu a modernosti, která ho nutí „nedělat si o světě iluze“, měl přiznat, že budoucnost bude buď lidská nebo nebude.