„Z lásky k vezdejšímu světu povstává hřích. A hmotné bohatství je nemoc“. Výroky připsané Ježíšovi nejsou biblické. Pocházejí ze spisu s arabským názvem „Kitáb az-Zuhd“ (Kniha odmítnutí), jejímž autorem je Ahmad ibn Hanbal.


Tradicionalistický právník a teolog, žijící v letech 780-855, a zakladatel právní školy, hanbalovského mazhabu, zůstává váženou autoritou sunnitského islámu. K jeho náboženské a morální přísnosti a k nedůvěře vůči všem novotám se v 18. století přihlásilo hnutí wahhábíja, dodnes názorově vlivné v Saúdské Arábii. Ibn Hanbal uvádí v citovaném díle ještě jednu zprávu o Kristově kritice bohatství. Za stranění chudobě si měl křesťanský spasitel vysloužit posměch od Hebrejců, na který reagoval slovy: „Bohatí vás pomátli. Viděli jste snad někdy někoho, kdo by se stranil bohatství a zároveň se protivil Bohu?“
Hanbalovské „odmítání“ hmotného bohatství není samoúčelné. Nechce více, než probudit a posílit u věřících milosrdenství s chudými a nemajetnými. V tomto ohledu se názor islámského tradicionalisty valně neliší od postojů ražených monoteismy staršími než islám.

Pro národ biblického Jóba je skutečným bohatstvím umět nakládat s penězi. Být bohatý není hřích. Hojnost je zárukou přežití. Jak se lze vícekrát v bibli poučit, není pro věřícícho Žida cílem zbohatnout kvůli rozkoši rozhazovat. Majetek má zabezpečovat spřízněné a má se z něho přispívat na chudé. Ve věřící židovské rodině je u večerního stolu vždy volná židle pro případ, že na dveře zaťuká někdo chudý a opuštěný.

A almužna je příkazem. Zpravidla se akt dobročinnosti v judaismu označuje slovem „cedaka“ s významen „spravedlnost“. Bohatství přináší povinnosti, zásady a náklady. Žádá si úsilí, tvořivou práci, slušnost a decentnost. Židé znají bohaté od Boha a bohaté od Ďábla. Kdo zbohatne náhodou a pouze nezaslouženou štěstěnou, vděčí za svůj stav peklu a nedojde požehnání.
Křesťanství spatřuje v bohatství zdroj špatnosti. Být bohatý není pro křesťany pohodlné. Odvěký paradox je stále aktuální. Katolická církev nebere ohledy na bohaté, přestože historicky vzato by měla být vděčná za štědrost králů a za krev a zlato, které v nemalé míře smíchali dobyvatelé cizích světů a kontinentů s křížem v ruce. Evangelia soudí přísně hrabivost a neomalenou touhu vlastnit.

Podle Lukáše „snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího královstí“. A také tu čteme stejně jako u Marka: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“. Podle Jeronýma je bohatý buď ničema nebo syn ničemy. Bohatý, který jedná špatně s chudým, uráží Boha. Jasné ponaučení o nebezpečí, které plyne z bohatství, nabízí příhoda o setkání Ježíše s bohatým mladíkem: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“. Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.

Islám jde ve vztahu k bohatství a sociální etice ještě dál než židovství a křesťanství. Leč střety ideálu a reality v jeho praxi nejsou o nic menší než u starších monoteismů. Egyptský vzdělanec a spisovatel Táhá Husajn pokládal Saúdovce za špatné bohatce, neboť nemají „vychování a úroveň“. Dodržují sice povinnost platit „zakát“, leč správně pochopené milosrdenství má základ v chování a jednání každého jedince. Na stěnách saúdovských paláců se nacházejí ve zlacených rámech koránská přikázání, kterým se oni samotní protiví: „Ohni pekelnému na konci časů unikne jen člověk zbožný, který rozdává své bohatství, aby se očistil. Neboť pozemská bohatství patří jedině Alláhovi a lidem se pouze propůjčují“.

Islám přikazuje dávat blízkým, chudým a pocestným to, co potřebují. Nerozumně přitom rozhazovat se ovšem nedoporučuje. Wahhábovští puritáni varují před snahou kupovat si odpuštění: „Marnotratníci jsou spřízněni s démony... Představa, že lze uplatit boží soud, může přijít na mysl jen těm, kteří víru nepochopili. Ani dvojnásobek pozemského bohatství nemůže změnit konečný soudní výrok. Neboť pozemské bohatství je na onom světě nepodstatné“.

Postavy Jóba, který nelpí na svých pozemských statcích a nevzpírá se utrpení, a Krésa, lýdského krále obklopeného nesmírnými poklady, ilustrují meze, v nichž oscilují představy o morální chování u tři monoteismů, stejně jako nastavují zrcadlo rozporného vztahu všech tří náboženství k pozemskému bohatství. Chudoba a odmítání pozemských statků se povyšují na stupeň nejvyšších ctností, ale materiální bohatství se zároveň chápe jako znamení boží přízně s výhradou, že výnosy z majetku jsou rovnoměrně a tudíž spravedlivě rozdělovány.

Setkáváme se tak s židovskou etikou, v níž vlastnění ospravedlňuje práce. A následně islámskou etikou vzájemné pomoci, okázalosti a nadbytku, v níž bohatství nabývá oprávněnosti milosrdným darem a také se jím očisťuje. Naopak katolicismus, který hlásá chudobu, nikdy zcela nedokázal nalézt jednoznačnou odpověď na dilema církve, váhající mezi setrváním v bohatství a ideou jeho opuštění.

Rozpor se pokusila řešit protestantská reforma. Šla na to z opačného konce. Namísto rozchodu s bohatstvím v pojetí cesty ke ctnosti spojila peníze se závazkem přiměřené a rozumné askeze. Podle hypotézy Maxe Webera na něčem takovém stojí kapitalismus. Protestanská reforma, inspirovaná biblickým textem a možná i první skutečně věcnou znalostí islámu, vede k ekonomické modernosti. Ruku v ruce s ní postupuje poznání, že nedobrovolné pozemské a materiální chudnutí lidí může přivodit nežádoucí politické převraty, zmatky a revoluce.

Kult rozkoše a marnivosti, ztělesňovaný v klasické latinské vzdělanosti postavou lýdského krále Krésa, dosahuje v moderní době svého vrcholu. Zlo přestává vycházet ze samotných pozemských statků a hmotné bohatství už není nemocí. Zlo se napříště odvíjí výhradně od člověka. Krésus může být bohatý marnivec, leč už v něm nemusí následkem toho bytovat zlo.

Rozchod s negativním pohledem na bohatství a bohaté jde ještě dál. Do budoucna nedává bohatství jedinci absolutní moc. Už přestalo být tezaurováno v žocích zlaťáků, na kterých sedí obtloustlý kapitalista s doutníkem v ústech. Bohatství se přelilo do neosobních bank, kterým dává tvář jen universální reklamní úsměv. Řídí je anonymní přízraky a počítače. A milosrdenství jako boží příkaz? I žebrák na pařížské ulici přijme dnes raději minci, než krajíc chleba či vlídné slovo s nabídkou odměny za odvedenou práci.

P.S.
V reakci na minulý text mne jeden čtenář napomenul slovy: „...než budete příště psát takové povrchní texty, přečtěte si prosím...“. Omluvám se dotyčnému a dalším za to, že jsem si možná i tentokrát nepřečetl to, co jsem si přečíst měl. Leč takovému požadavku, jak soudím, vyjít vstříc ani nelze. Ostatně, moje ctižádost spočívá v něčem jiném. Z četných besed, které jsem měl s českými občany u nás i v zahraničí v posledních letech, jsem nabyl dojmu, že znalost islámu ve vztahu k ostatním monoteismům není valná a že tudíž každý krok směřující k rozšíření všeobecné vzdělanosti u nás v tomto směru je krokem užitečným. Všem diskutujícím, kteří každý můj text dále rozšířují svými poznámkami a dovětky, děkuji. Nespokojené žádám o shovívavost. Na svoji omluvu mohu řici jen tolik: Snažím se psát tak, aby výsledný text, pokud možno, poučené neurazil a ti nepoučení, aby mu porozuměli.