Žena dělá těžkou hlavu teologům všech tří monoteistických náboženství. Rádi by ji nějak obešli nebo dělali, že ji nevidí. Leč žena je tady a tak nezbývá, než si položit otázku a řešit, jak a kam toto stvoření ve světě víry zařadit.

Věroučné texty mnoho nepomohou. Nic tam není příliš jasné. Například v Genezi najdeme hned dvě verze o tom, jak přišla žena na svět. V první kapitole se píše: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil“.
Leč od následující kapitoly se odvíjí jiný příběh. V ráji se nenašla pro člověka „pomoc jemu rovná“. Muž, jediná zatím stvořená lidská bytost, se v ráji nudil. Společnost zvířat mu nestačila. A tak Bůh „utvořil... ženu a přivedl ji k člověku, k muži“.
Eva, stvořená následně po muži a pro muže, „kost z mnoha kostí“, se tak stává stvořením druhořadým, určeným sloužit muži. Pokračování příběhu vyvolává vážné komplikace. Svedena hadem vnáší Eva do ráje prvotní hřích. Pokušitelka popichuje muže, aby okusil zakázané ovoce. A strhává ho ssebou do hříchu, neštěstí a smrti.

Boží trest se zdá být nestranný a rovnocenný. Eva bude rodit v bolesti a muž musí napříště v potu tváře obdělávat půdu, dokud se oba dva neobrátí znovu v pouhý prach. Z daně, která se má platit za ztracený ráj, připadne větší díl na druhé pohlaví. Ženy vykročily do světa špatně a budou sankcionovány nadlouho. Židovky, křesťanky, muslimky. V založení jejich údělu velké odlišnosti nejsou.

Kolik žen, tolik čarodějek

Židovskou tradice prostupují oba protichůdné příběhy a z nich plynoucí rozdílné vyklady. Jedna verze, která vycházela z první kapitoly Geneze, sepsané v 6. století př.n.l., rozvíjí názor nakloněný ženám. Eva je pro Adama „tělo z jeho těla“, vyrovná se mu a má mu přinášet nikoliv „pomoc“, nýbrž stát se „jedním tělem s ním“, jeho životním útočištěm, bez něhož nemůže přežít.

Leč následující kapitoly Geneze, vzniklé o pět století později, původní stanovisko mění a objevuje se zaujatost vůči ženám. Chápou se toho teologové a následně akcentují provinění u žen obecně a pramáti Evy zvláště. „Když Eva byla stvořena, Satan byl stvořen s ní“, konstatuje midraš. „Ženou počíná hřích a kvůli ní my všichni zemřeme“, říká Levitik. „Kolik žen, tolik čarodějek“, dodává rabín Hillel.

Není proto nijak překvapivé, že židovské právo (halacha) uvádí záhy ženu pod dohled manžela. Ten pak při ranní modlitbě děkuje Hospodinu, že ho „stvořil mužem a nikoliv ženou“. Stvoření nečistá, neschopná svědčit, studovat, vládnout, jimž se zakazuje volný čas, bytostí trvale nedospělé. V raném židovském prostředí je existence žen ospravedlnitelná pouze tím, že přinášejí potěšení partnerům, jež je ovšem legální jen ve svazku manželském, a že rodí děti.

Je křesťanství v pohledu na ženy liberálnější? Na první pohled ano. Ježíš je obklopen ženami, navštěvuje je, chválí je, pomáhá jim a nikdy s nimi nezachází jako s bytostmi podřadnými. Dokonce je chrání, když zadrží ruce těch, kteří hodlají kamenovat cizoložnou ženu. „Ať hodí kamenem ten, kdo nehřeší!“ Další ženě odpouští. „Jdi a dál nehřeš!“ Je to Máří Magdaléna, nevěstka, která Ježíšovi na jeho cestě s křížem otírá nohy svými dlouhými vlasy. Něco takového se považovalo tehdy za skandální a vyděsilo i apoštoly. Leč i když Ježíš označil manželský svazek, chránící ženy před svévolným zapuzením, nelze v něm hledat prvního feministu.

Rovnost jen před Bohem

Křesťanství dává ve skutečnosti větší váhu celibátu. Doporučuje ho mužům (Ježíš se nikdy neoženil), stejně jako ženám. Křesťanská panna nabývá vrchu nad židovskou matkou. Souzeno z toho, co si lze přečíst v Evangeliích, Ježíš se jen zřídkakdy obrací na svoji matku Marii. A také ji nezatěžuje žádným zvláštním poselstvím a úlohou s ním spojenou. Pokud se Marie stává následně obdivovanou bytostí a vytváří se kolem ní kult, děje se tak proto, že je boží matkou a ještě více proto, že zůstala a zůstává pannou. Dogma o neposkvrněném početí z roku 1854 jde ještě dál. Nejen že Marie je navěky pannou, ale navíc je zrozena bez znamení prvotního hříchu. Kruh se uzavírá. Marie je protiváhou Evy a skrze ní je žena rehabilitována. Ovšem za cenu, že se zříká svého pohlaví, zdroje všech špatností.

Naznačenou cestou se vydali záhy i církevní otcové. Pranýřují tělesnou lásku. Těhotenství je „ohyzdné“, říká Jeroným, aby ještě důrazněji podtrhl, jak odsuzuje „tělesný hřích“. Pavel hřímá: „Ať ženy na shromážděních mlčí, není jim dovoleno mluvit“. Podobných příkladů by se našla celá řada. Jako kdyby se zapomnělo na Kristova slova: „Milujte se navzájem“. Po mnoho století se tolerovala a udržovala představa, že žena je „podřadná, poběhlice, pekelnice a navíc hloupá“. Někteří francouzští faráři ještě počátkem 20. století doporučovali ženám oblékat „manželskou košili“, dlouhou, z hrubé látky a se štěrbinou na místech, která jsou potřeba „pro udělání křesťana“.

V islámu se žena alespoň zpočátku jeví v lepším světle. Za časů proroka Muhammada je tělo zdroje radosti. On sám přece tvrdil: „Miloval jsem ženy a parfémy. A útěchu mé duši přinášela modlitba“. Svědčí pro to celý prorokův život, zachycený už jeho prvními životopisci. Miloval Chadídžu, bohatou a o mnoho let starší vdovu, a zůstal jí věrným manželem po dobu dvacet pět let až do její smrti. Následně se oženil s mladičkou Ajšou, s níž se pojí počátky prorocké dráhy Muhammada a ona sama sehrává nemalou politickou úlohu při šíření islámu. Komentátoři se shodují na tom, že prorok islámu se snažil zlidštit tvrdé beduínské zvyklosti panující v předislámské Arábii. Bylo tehdy běžné zabíjet přespočetná nemluvňata ženského pohlaví. Prorok vnášel spravedlivější pravidla do manželství, upravoval dědická práva a civilizoval mravy. Princip nadřazenosti muže nad ženou ovšem zachoval a trval na tom, že muž a žena jsou si rovni pouze před Alláhem.

Konec odvěkého strachu z žen?

Nový zákon, šaría, představoval oproti předchozím zvyklostem beduínské společnosti „feministický“ posun vpřed. Leč korán, šaríu prohlásil za nezměnitelnou, zmrazil ji a zablokoval proti jakémukoliv vývoji. Velmi záhy se v islámu, jako u ostatních monoteismů, začal posvátný text vykládat velice zúženě a postavení žen se zhoršilo. Omezování jejich pohybu, nutnost se zahalovat, kamenování jako trest za cizoložství, zapuzování, vyžadování panenství. Všechny tyto závazky, povinnosti a tresty staví ženy do pozice věčných viníků. „A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!“, praví se v koránské súře Ženy. Z těchto řádků táhne těžko snesitelná machistická arogance a mrazí z nich. Přesto jsou nedotknutelné, neboť jde o „boží slovo“. Lze tvrdit, že odtud pocházejí všechny potíže muslimských žen, s nimiž se dnes setkáváme.

Bylo by ovšem omylem si myslet, že ženy přijímají zákony zavazující je k pokorné poslušnosti, aniž by hnuly brvou. Z židovské mythologie známe rebelku Lilit. První Adamova žena, stvořená společně s ním, dychtivá po tělesné lásce, leč zároveň „neposlušná“, se muže vzdala a byla vymazána z biblické dějepravy. Ze starých textů je známa svůdkyně Bilkís, královna ze Sáby, která snad inspirovala autora Písně písní. Prorocké sklony prokazovaly Judita, zachránkyně Betulie před Asyřany, která svedla a pak utětím hlavy usmrtila jejich generála Holoferna, či Debora, který vedla poslední válku proti Kananejcům. Nebo Ester, zachraňující svůj národ před vyhlazením.

Křesťanství staví do popředí světice, často mladé mučednice, jako byla kupříkladu Agáta, která při mučení přišla o svá ňadra či Apoléna vržená do plamenů. Jsou i svaté ženy, silné osobnosti, jako třeba Tereza z Ávily, která zamotala hlavu biskupům pohoršeným její mystickou horlivostí. Islámská tradice zachovává v hadísech vyprávění o žárlivých scénách Ajšy, prorokovy ženy, a o tom, jak lála z velbloudího sedla vojákům v bitvě u Badru. První Muhammadova žena Chadídža dodala prorokovi odvahu uvěřit, že jeho první vidění nejsou pouhými halucinacemi. Opomenout nelze ani současnice z muslimského prostředí, které vzdorovaly a vzdorují násilí a ústrkům jako třeba Taslíma Nasrínová či Aján Hirsí Alíová.

Jaký závěr udělat? Byl a chce snad Bůh zůstat misogynem? Boží podoba je v moci lidí. Po několik tisícovek let se přepisovali a překrucovali staré texty bible, evangelií a koránu. Jen proto, aby se ospravedlnila údajná nadřazenost muže nad ženou. Zaháněl se odvěký strach ze ženy, svůdnice, manipulátorky, hříšnice, a nezřídka k tomu sloužilo zatemňování záhad spojených se zrozením, životem a smrtí. V moderním světě už pro něco podobného nemůže být místa. Mužské snahy snižovat ve jménu Boha vážnost ženské poloviny lidstva a zbavovat ji respektu nezůstaly bez odezvy. Ženy samy se pustily do zápasu, který je zbavuje pečeti podřadnosti, povinnosti poslušně snášet rozličná příkoří a který je osvobozuje od věčné a nepřiměřeně násobené daně za ztracený ráj.