Kulturní reislamizace přistěhovalců z muslimských zemí neprospívá společenské soudržnosti Francie. Sociolog islámu hledá příčiny a navrhuje, jak francouzské muslimy smířit s republikou a přivést k integraci.



Dvacet pět let po zveřejnění průzkumu o zrodu islámu ve Francii v knize „Předměstí islámu“ zamířil autor této studie Gilles Kepel, sociolog a islamolog, doprovázen pěti dalšími spolupracovníky do lidových čtvrtí v severní partii pařížských předměstí. Vydali se tam s otázkou, proč je tato část pařížské oblasti krizová a jak zabránit tomu, aby časovaná puma, sociální a demografická, nevybuchla.

V říjnu 2005 vyprovokovala smrt dvou teenagerů několik týdnů trvající nepokoje v Clichy-sous-Bois a Montfermeil, dvou městských částech departamentu Seine-Saint Denis. Kepelův tým se nyní pokusil zjistit, co se tam od té doby změnilo a jaké nálady tam dnes panují. Popíjeli čaj v rodinách a poslouchali, doprovázeli maminky ke školám na konci vyučování a pozorovali, setkávali se s podnikateli, učiteli, starosty a volenými zástupci a hovořili s nimi. Vzešla z toho sonda, vyprávějící podrobně a se zaujetím o této „předsíni francouzské republiky“.

Z provedených šetření Kepel vyextrahoval zásadní tezi: Místní lidé, většinou přistěhovalci ze severní a subsaharské Afriky, se cítí být republikou přehlíženi a stavěni na společenský okraj. Reagují na to zmnožováním a násobením náboženských praktik. Projevy této „intenzifikace“ islámu jsou rozmanité. Počet pravidelných návštěvníků mešit roste. Ve dvou sledovaných satelitních městech, kde žije na 60 tisíc obyvatel, funguje dvanáct mešit. Orientací se navzájem značně odlišují a dohromady mohou pojmout až 12 tisíc modlících se muslimů. Drtivá většina mužů dodržuje zásady předepsané islámem pro postní měsíc ramadán.
Pojem „halál“ proniká všude a do myslí většiny. Stanoví morální hranici mezi tím, co je zakázáno a co je dovoleno. Jedná se o zlomovou linie, sestupující z čistě duchovní oblasti do nejběžnější gest každodennosti. Sahá od veřejných stravovacích a hygienických pravidel až po nejintimnější záležitosti, včetně manželských postelí.

Badatelé se zaměřili kupříkladu na otázku, proč se snižuje návštěvnost dětí ve školních jídelna. Jedna odpověď může znít, že je to pro nejchudší rodiny drahé. Leč nejsilnějším důvodem je respektování toho, co je „halál“. Uplatňování této stravovací zásady se proměňuje. První generace přistěhovalců posílala své děti do školní jídelny poté, co je poučili, aby nejedli vepřové. Když se však tyto děti samy staly rodiči, raději své vlastní potomky do školních jídelen nezapisují. Důvod? Najdou tam sice jídlo bez vepřového, ale nikoliv prokazatelnou stravu „halál“.

Gilles Kepel považuje takové chování za faktor, jehož působením eroduje společenská soudržnost. Ta se řadí k základním principům francouzského republikánského vědomí: "Učit se jíst společně u stolu ve škole, to je jeden ze způsobu, jak se naučit chovat u společného stolu republiky v dospělosti“.

Zjitřená islámská zbožnost

„Kulturní reislamizace“ narůstá do viditelnosti v severní části pařížského předměstského prstence nějakých 15 let. Rámec a příznivé podmínky jí vytvořily tři jevy: 1) společenský rozvrat vyvolaný obchodováním s tvrdými drogami; 2) zhroucení městských správ, vedených komunisty, organizujících akce proti šíření neobčanskosti, hrubosti a násilí; 3) působení misionářů zbožného islámského hnutí Tablígh.

„Tablíghisté“ nabídli během 90. let na předměstích tamnímu společenství jako první pomocnou ruku. Reagovali na abdikaci městských správ na udržování pořádku a na selhání police v boji proti heroinu. Aktivní účast v boji proti tvrdým drogám, nahrazeným z části obchodováním s konopím, dává islámu „společenskou, duchovní a spasitelskou legitimitu“.

Leč silnější by měla být jiná skutečnost. Kepel na ni klade důraz především: Islám „kompenzuje“ pocit společenské, politické a ekonomické potupy. „Zjitřená islámská zbožnost" je příznakem a nikoliv příčinou krize předměstských čtvrtí. Islám na předměstích sílí nikoliv proto, že muslimové odmítají republiku, nýbrž proto, že odtud republika vytratila. Islám nabízí své hodnoty, aby zaplnil prázdnotu vzniklou tím, že odtud republikánské hodnoty odešly. Lze tam vůbec ještě věřit ve spravedlnost, svobodu a snášenlivost republiky?

Kepelova studie je tak spíše než výzkumem islámu ponorem do trhlin a vad politiky veřejné správy citlivých a problémových čtvrtí. Zjištěná bilance je bídná. Jak dokládá epidemie tuberkulózy z posledních týdnů v jednom sektoru Clichy-sous-Bois, trpí toto území dlouhodobou zanedbaností. Jedná se o ghetto chudých a přistěhovalců, před nímž úřady bezmocně přešlapují. Je to místo proslulé velmi vysokou mírou nezaměstnanosti, bezkonkurenční úrovní chudoby v regionu Ile-de-France a masivní neúspěšností dětí ve škole.

V Clichy-sous-Bois a Montfermeil se utváří labilní společnost, která je roztříštěna a které nemá základy a pevnou strukturu. Nechybí tam příběhy úspěšných jednotlivců, občas vynikajících, a ojedinělé příklady sociálního vzestupu hodné následování. Ale daleko více se tam najde selhávání ve škole a nedokončené základní vzdělání, po kterém následuje doporučení přejít do učňovské odborné přípravy. Škola, která by měla být nositelkou bezbřehých snů a nadějí, se tu často mění v terč nejhlubší zášti. Podle svědectví sociologů nenávidí většina místní mládeže výchovné poradce pro další životní orientaci na konci základní školy. Dokonce více než policii. Proč? Protože k řetězci neúspěchů, které vedou k chabým školním výsledkům, přidávají poslední článek, kterým se život mladého člověka natrvalo uzavírá do bludného kruhu celoživotní mizérie.

Nestačí stavět, je třeba vzdělávat

Přesto nelze veřejné správě upřít, že vyvíjí nemalé úsilí něco s předměstími udělat. Stovky milionů eur se už investovalo do městské obnovy, při níž se likvidují nejstarší věžové obytné stavby a provádí se rekonstrukce celých čtvrtí. Už dva roky je vidět v problémových čtvrtích množství jeřábů a množí se nová staveniště. Tato snaha změnit tvář předměstí bere vítr z plachet kritikům, kteří pranýřují stát za to, že na předměstích rezignoval a vzdává se. Tady vyrostla nová škola, tam se zdevastovaný dům změnil v přívětivou rezidenci. Nová je budova policejního komisařství, jejíž stavbu si občané odsouhlasili, neboť s ní spojili naději ve zlepšení místní bezpečnosti.

Potíž je ovšem v tom, jak uvádí Kepel, že stát stavitel nestačí. Část nevzhledného bydlení sice zmizela, neboť se bourá a renovuje, ale sociální stát samotný je ve sledovaném prostoru nadále nedostatečně přítomen. Politice zaměstnanosti chybí soustavnost a systém, který by umožnil zapojit do ekonomického vlaku předměstský vagón přeplněný nezaměstnanými. Místní veřejná doprava je stále žalostně chabá, což brání mladým z Clichy-sous-Bois a Montfermeil nalézt svou příležitost v hospodářské dynamice ostatních částí départamentu Seine-Saint-Denis. Péče o novorozence a nejmladší děti nebere v úvahu odlišnosti v rodinách, zejména těch, které pocházejí ze subsaharské Afriky Afriky a jsou vychovány kulturou značně vzdálenou od západních zvyklostí. Je to první zdroj nedorozumění, na něž navazují resentimenty a pak další a další články spirály věčných nedorozumění.

Co tedy dělat?, ptají se badatele. 1) Přesměrovat školskou politiku v prvé řadě na nejmladší generaci, s jasně definovanou perspektivou integrovat mladé hospodářsky a společensky; 2) nebát se dát důvěru místní elitě rozličného původu a vtahovat ji do odpovědných funkcí; 3) v budoucnosti by mohli z tohoto prostředí vzejít starostové, poslanci a vysocí úředníci, kteří budou sice muslimové, leč oddaní republice.

Vzdor většinou chmurnému obrazu, který současná islámská předměstí francouzské republiky nabízejí, spatřují badatelé v čele s Gillesem Kepelem v tomto prostředí záblesky naděje. Skrývají se za probouzením střední třídy podnikatelů, absolventů škol, komunitních aktivistů, kteří touží po uznání a vážnosti ve veřejném životě a kteří si přejí smířit svoji muslimskou identity s příslušností k francouzskému republikánství.

„Co dělat, aby tato populace, především mládež, vstoupila plnýma nohama do světa moderní práce?“, ptá se v nedávném rozhovoru pro list Le Monde Gilles Kepel: „Vzdělávat. Od nejútlejšího dětství, kdy se z největší části rozhoduje o úspěchu nebo selhání. Zejména v rodinách nových přistěhovalců, v těch nejzranitelnějších, v nichž matky pracují a děti jsou ponechány samy sobě nebo svěřeny své starší sestře. Pokud stát přestane mít vliv na vzdělávání, vše velkolepé, co postaví, nebude sloužit k ničemu. Situace je obtížná, ale naše předměstí skrývají velmi značný potenciál pro naši budoucnost. Je to výzva pro příštího prezidenta republiky“.

Nechme bohy stranou

Závěry Kepelova týmu jsou výsledkem výzkumu v oboru sociologie islámu. Ta se zajímá především o dopady víry na společenské jednání a chování muslimů, nikoliv o jejich náboženské názory. Takové odlišení názorů a reálné situace je zásadní. Pokud připustíme, že je v tom rozdíl, budeme schopni pochopit, co mají sociologové na mysli, když tvrdí, že islám francouzských předměstí je pro většinu tamních muslimů jakousi berličkou či náhražkou za něco, co se jim v životě nedostává. Z pohledu sociální psychologie by se dalo mluvit o odcizení, které ve víře, v islámu, nachází konkrétní kolektivní výraz.

Pochopíme navíc také to, proč tentokrát projevy islámské akulturace zůstaly stranou, aniž by to znamenalo, že jsou ve všemvšudy tolerovatelné. Padla zmínka o „halál“, o ramadánu. Přidat by se mohly oděvní zvyklosti, ženské zahalování. Ve Francii existuje od roku 2004 zákon proti ostentativním náboženským symbolům ve veřejných školách, který odtud vyhnal islámský šátek. Od letošního roku platí zákon zakazující integrální zahalování žen na veřejnosti pod trestem pokuty a to tam, kde z toho plyne ohrožení bezpečnosti.

Od poloviny letošního září je v Paříži zakázáno kolektivního modlení v ulicích, zvyklost, která se v posledních letech objevila ve dvou pařížských okrscích. Situace, vyvolaná nedostatkem míst v existujících modlitebnách, byla vyřešena dohodou se dvěma muslimskými komunitami, které spravovaly modlitebny, v jejichž okolí docházelo k narušování veřejného prostoru. Město jim nabídlo ke kultovním účelům dočasný pronájem prostor v opuštěných hasičských kasáren. Důvod k pohoršení z muslimského modlení v ulicích velkoměsta tak zmizel.

Laickost, zásada republikánské identity Francie předpisující nenáboženskost veřejného a politického života, krotí snahy náboženských přesvědčení přesahovat ze soukromé sféry do veřejného prostoru. Brání náboženství vnucovat občanskému prostředí, jehož sekulárnost a nebožskost je zárukou společenské rovnosti lidí, soupeření o to, kdo zná nejlépe boží pravdu. Laický princip připouští reprezi extrémů, ale ve své podstatě by měl smiřovat podle pravidla: názorově se lišíme nebo lišit můžeme, ale jako lidé a občané jsme si rovni. Je to náboženská tolerance k individuálnímu mínění, a zároveň příkaz respektovat soudržnost společenského celku republiky, která soukromé názory a náboženská vyznání přesahuje a je jim nadřazena.

V zemi, jejíž historie překypuje krutostmi náboženských válek, je taková axiologie vzešlá z dějinné zkušenosti velmi srozumitelná a pochopitelná. Ostatně, Konfucius, který o demokracii nevěděl nic, kdysi reagoval na otázku svého žáka, jak dobře sloužit bohům: „Učme se sloužit co nejlépe lidem a bohy nechme stranou“.