Řeklo by se, že něco takového patří do středověku. A přece rouhačství, zhanobení a dotčení se posvátného ve víře a u Boha, vstupuje do současných společností.

Divadelní představení, filmy, obrazy vyvolávají polemiky, protože pohoršují věřící křesťany. Karikatury proroka islámu pobuřují muslimy. A moderní sekularizovaná společnost je skándály okolo rouhačství zaskočena.

Na podzim minulého roku protestovaly skupiny tradicionalisticky smýšlejících katolíků před dvěma pařížskými divadly. Měla v reportoáru hry uvádějící na scénu Krista a nejednalo se o žádné zbožné pašije. Francouzský satirický týdeník okomentoval úspěch islamistických stran ve volbách následujících „arabské jaro“ karikaturou proroka Muhammada na titulní straně. Odpovědí byla zápalná láhev vržená do redakce časopisu. Po řadu let se muslimské státy snaží v rámci Komise OSN pro lidská práva prosadit zákaz „hanobit náboženství“, jinými slovy to, co ony samy nazývají „rouháním“. Přály by si, aby jako u nich doma platil na takové počínání trestný postih všeobecně.

Náboženství stavěná nechtěně a bezdečně před množící se dopady globalizace, před často každodenní viditelnou přítomnost jiných věrouk z odlišných kulturních oblastí, před náboženskou lhostejnost a ateismus moderní společnosti, mohou reagovat křečovitou a přepjatou obranou. Vymezují se proti agresivnímu vnějšku, potvrzují a staví na odiv svoji identitu, na úkor svobody vyjadřování. Součástí obranné gestikulace je boj proti rouhačství uvnitř náboženských komunit i mimo jejich rámec.

Leč obviňovat nevěřícího nebo věřícího jiného náboženství z rouhačství postrádá logiku. Něco takového má smysl jen ve společenství věřících, kteří zásadu nedotknutelnosti posvátného ve víře společně sdílejí. Pro většinu součastníků, zejména v západním sekulárním světě, kteří nevěří nebo už pozbyli potřebu mít nějaké „posvátné“ zacílení, ztrácí obviňování z rouhačství rozumové zdůvodnění.

V minulosti se rouhačství chápalo jako selhání nebo nedostatečnost věřícího ve víře. Dnešní člověk bere daleko více v úvahu obsah sdělení. Samotný posel, který zprávu přináší, ho až tolik nezajímá. Ve společnostech západního typu, kde dochází k setkávání lidí rozdílných kultur a zároveň jsou to společnosti občanské a sekulární, by se snad dalo shodnout na posvátnosti čili nedotknutelnosti lidského života, leč sotva tam lze počítat se shodou na „posvátnosti“ pro všechny v náboženském smyslu.

Universalizovat nelze

Modernismus navíc už dávno „posvátnost“ náboženskou „znesvětil“ tam, kde ji zesvětštil. Pro ilustraci, obraz ukřižování Krista visící v umělecké galerii se mění v něco jiného než je to, co mají navozovat obrazy křižové cesty v kostele. Termín rouhačství ztrácí někdejší kontext, neboť kultura náboženská a kultura světská se rozcházejí.

Rouhačství není něco universálního. Po staletí se k němu uchylovaly autority náboženské i světské z různých důvodů. Proto nelze tento typ „hříchu“ nebo provinění přesně a jednoznačně definovat. Mimoto všechny lidské civilizace nemají potřebu vysmívat se svým bohům. Hanobení, pomlouvání a rouhačské řeči na adresu místních bohů je omezeno na oblast Středomoří a vychází z antického Řecka. Něco podobného nenajdeme ve starověké Indii, v Číně či v Japonsku.

V helénské kultuře se rouháčství týká každé zlé věštby, každého slova, které může ublížit člověku nebo bohu. Leč teprve s judaismem a křesťanstvím se rouhání dostává základního vymezení. „Neber nadarmo jméno boží!“, stanoví desatero. A Starý zákon určuje také sankce. Zatracovat Boha zasluhuje smrt.

V judaismu, který zakazuje jak zobrazovat Boha, tak vyslovovat jeho jméno, je rouhačství limitované. Snáze se vylučuje ten, kdo pomlouvá komunitu, než ten, kdo pomlouvá Boha. Židy také urážejí daleko více antisemitské karikatury než karikování čistě náboženské. „Pokud karikatura není rasistická nebo antisemitská, věřící si toho nevšímá“, tvrdí rabín Mendel Samama z výboru pro náboženské otázky v Evropské radě.

Pro muslimy už jen pouhé vyobrazení Boha a proroka Muhammada je rouhačské. Islám je náboženství přísně jednobožské, což se projevuje právě jasným zákazem přidávat k Alláhovi něco, co by snad chtělo Boha napodobit, ať je to socha nebo obraz. I když korán o zobrazování Alláha neříká nic, přesto se vyobrazování Alláha a jeho posla Muhammada nepřipouští a dokonce se pokládá za rouhání.

Původ to nepochybně má už v samotném základu islámu a jeho pojetí Boha. Alláh je „dokonalý“, „vševědoucí“, má celkem 99 „atributů“, které ho jasně odlišují od člověka. Už sama myšlenka, že by mohl uvažovat jako člověk je rouhačská. Na rozdíl od Boha bible není v Alláhovi koránu nic lidského, byť je „milosrdný“. Připouští-li bible, že by Bůh mohl jednat jako člověk, korán takovou představu zakazuje jako rouhání. Pokud nám, odchovancům starozákonní tradice, může přijít na mysl představa „mstivého“ Boha, neboť trestá, muslim nesmí „pomstu“ čili to, co zná ze světě lidského, spojovat s Alláhem. V představě muslima Alláh netrestá ze msty, nýbrž proto, že je „spravedlivý“. Není jistě náhodou, proč je ve slovníku muslimů tak frekventované slovo „spravedlnost“.

Křesťanství má v dějinách rouhačství zvláštní postavení. Je v něm výrazně přítomna postava Krista a zobrazování není omezováno. Samo od sebe tak přitahuje možnost být za to očerňováno a hanobeno. Bůh se stal člověkem a křesťané souhlasí s tím, aby takto do člověka vtělený Bůh byl zobrazován, byť z rizikem, že boží obraz bude pokřiven. Následkem toho je křesťanství náboženstvím, které svádí k rouhání nejvyššího stupně, neboť pobožštěním člověka se mu dává právo na kritiku.

Po staletí se v křesťanství spojovalo rouhačství s „nepravostmi“ vůči Bohu, s napadáním Boha v podobě klení, proklínání, kacířství nebo svatokrádeží. Na každé takové provinění platily patřičné sankce. V 6. století hrozil křesťanskému rouhači „hrdelní trest“. Ve 13. století stanovil dekret francouzských králů trest pro rouhače v podobě vypáleného znamení na čele a při opětném provinění perforaci jazyka a rtu. Ve stejné době se papežský stolec spokojoval s trestem pro rouhače v podobě zákazu vstupovat do kostela a přijímat svátost oltářní.

Náboženská konformita

Rozdílný pohled světského a církevního práva na akty rouhačství se dá vysvětlit tím, že světská, rozuměj královská, moc vycházela z názoru, že napadání Boha může mít citelné a hmatatelné nepříznivé následky. Bůh přestane chránit stát před morem, neúrodou, pohromami. Rouhač tedy představoval nebezpečí pro stabilitu státu. Zasluhoval proto náležité potrestání.
Obviňování z rouhačství bylo ovšem také zneužíváno k likvidaci nepohodlných protivníků a pomocí okázalé zbožnosti se stabilizovala světská moc. Odhalování a trestání rouhačů, stejně jako inscenování čarodějnických pocesů, praktikovaných po jistou dobu katolickou církví, to vše vnášelo do lidských myslí vědomí, že víra spočívá na předpisech, normách, žádá si konformitu a určuje právo vládnout.

V 16. a 17. století vdechla reformace spolu s náboženskými válkami novou chuť zápasit s rouhačstvím, zejména pak ve formě stíhání „kacířů“. Na konci 18. století se ve Francii odehrál jeden z nejslavnějších hrdelních procesu „pro výstrahu“ a zároveň historicky poslední tohoto druhu. Rytíř de la Barre byl souzen za to, že v roce 1766 nepoklekl před procházejícím procesím. Za trest mu bylo uťato zápěstí a vytržen jazyk, poté byl sťat a jeho tělo spáleno.

Francouzská revoluce přečin rouhačství zrušila. Ten se však znovu vrací do občanského zákoníku v letech obnovy monarchie. Úkol chránit před hanobením náboženství byl svěřen orgánům státní správy, prefekturám. Šlo přitom o to udržet veřejný pořádek spíše než chránit národ před mravním úpadkem. Konec paktu o „nenapadání náboženství“ přináší rok 1870. Na celý zbytek 19. století a první léta 20. století se pak stává Paříž centrem protiklerikální karikatury, často velmi drsné, k níž mají protináboženská karikaturistická dílka současnosti hodně daleko.

Podle pozorovatelů signalizuje citlivost na rouhačství snahu po stvrzení identity, příslušnosti k nějakému nábožensko-společenské „rodině“, k tradici, ke kulturním kořenům. Jedná se i o nesouhlas nebo přímo odmítnutí modernosti vyzařující ze sekularizované, k náboženství lhostejné společnosti. Doposud do sebe uzavřené nebo navzájem izolované, oddělené skupiny lidí jsou náhle stavěny tváří v tvář globalizačním jevům. Musejí čelit vlivu a působení jiných forem víry a životních stylů, těžko se brání pokušení rozhořčovat se nad nezájmem o náboženství a pobuřuje je šířící se nevíra a ateismus. Náboženství na to reagují zvýšeným úsilím semknout své řady, obrnit se proti tomu, co cítí a prožívají jako napadání či dokonce agrese.

Trojský kůň náboženských válek

Dovolávat se trestu za prohřešek, přečin nebo zločin rouhání znamená rozněcovat náboženské spory. Jedná se o přístup, který nutně vede k rozdělování společenského celku na oni a my. Oživování tématiky náboženského rouhání neotvírá nijak pozitivní perspektivy. Dráždí společnost, zvyšuje napětí, nutí k nepřiměřeným kompromisům jdoucím na úkor kritiky a svádí k cenzuře. Obviňování z rouhačství je „trojským koněm“ náboženských válek.

Návrat pojmu rouhání na veřejnou scénu souvisí možná i s tím, že současný svět se rád uchyluje k významovým zkratkám. Přikládá velký význam vizuálním symbolům, novodobým „ikonám“. Svoboda slova a vyjadřování, zejména ve svých radikálních podobách, pak naráží na postoje těch, kteří nesnášejí, když se jejich „vizuální prezentace“ zpochybňuje. V této nesnášenlivosti je navíc nepřímo obsaženo i odmítnutí rozdílností v přístupech. Vzhledem k současným možnostem rychlého přenosu obrazových sdělení z jednoho konce světa na druhý se dá případům „zhanobení“ náboženství udělit snadno globální rozměr a vyvolávat tím následnou globální hysterií.

Pokud islámské právo má možnost opřít se o „boží zákon“ při vymezování „rouhačství“, západní demokratické státy pokusům o uzákonění trestů za „hanobení náboženství“ zatím vzdorují. Přesto je znám případ Irska, které v roce 2010 rouhání znovu vymezilo zákonem. „Hrubé útoky a napadání toho, co to které náboženství pokládá za posvátné a co rovněž šokuje výraznou většinu věřících tohoto náboženství“ může být podle dotyčného irského zákona potrestáno pokutou až 25 tisíc eur. Ve alsaských oblastech Francie, kde se udržela výjimka ze zákona o odluce státu a církve, nebyl dosud zrušen místní zákon dovolují udělit trest tři let vězení za „veřejné rouhání se Bohu formou urážek“. Příslušné zákonné opatření, byť prakticky od roku 1954 nefunkční, platí dodnes, i když je v rozporu s francouzskou ústavou zaručující svobodu slova.

Mluva pocitů nezavazuje

„Státu nepřísluší určovat, co je a co není rouhání, stát není teolog“, tvrdí Francois Boesflug , dominikánský mnich a historik, v knize Myšlení obrazů. Schůzky s Bohem v umění. „Rouhání se vymyká právu, neboť jde o termín antropologický, tedy spojený s lidskými pocity a prožitky. Stejně tak by nebylo k ničemu tvrdit, že něco takového neexistuje. Lidské pocity nelze přece nějakou úřední cestou vymezovat a zakazovat“. Shodnout se na prohřešku rouhání je ovšem téměř nemožné. Něco takového by snad připadalo v úvahu, kdyby rozličná náboženství měla neměnná dogmata a rituály, nedotknutelná časem a prostředím. Taková podmínka však splněna není. A tak nutně povstává otázka, kdo ze soudců může jasně prohlásit: Toto je rouhání!

Rouhání a rouhačství jako trestuhodný delikt je ospravedlnitelný jen v rámci archaického práva a v soudobých podmínkách ho nelze opřít o žádný legální základ. Advokát Thierry Massis obhajoval stranu žádající zákaz zveřejňování reklamního plakátu jedné oděvní firmy. Po vzoru Poslední večeře Páně, obrazu Leonarda da Vinciho, na něm ztělesňují Ježíše a apoštoly ženské postavy, manekýnky. Obhajoba se odvolávala na francouzský zákon o tiskové svobodě z roku 1881. Ohledy na náboženské vyznání se dají odvodit z prováděcích nařízení tohoto zákona, které se mimo jiné dotýkají pomluvání a hanobení náboženství. Leč i podle Massise se může něco takového týkat jen velkých náboženských osobností, v konkrétním případě Krista a apoštolů, jejichž význam a autoritu stvrzují věhlasné texty a mají dostatečnou přesvědčivost i pro nestranného soudce.

V demokratických zemích, kde je zaručená svoboda projevu, soudy zpravidla odsuzují pomlouvání a přímé osobní útoky proti skupině osob z důvodu jejich náboženské příslušnosti. Postihují rovněž činy spojené s podněcování rasové a náboženské nenávisti. Poměrně často řeší případy pomluv na adresu konkrétních osob. Leč světská justice téměř systematicky zamítá žaloby ze strany náboženských skupin, které ve spojení s obranou svého náboženství vznášejí výhrady na adresu svobody projevu. Někteří věřící nechtějí připustit, že existuje rozdíl mezi lidskými právy a tím, co si jako právo stanoví a určuje náboženské vyznání.