Demokracie není lidskou přirozeností a zjevně není ani přirozeností islámu. Leč vyplývá z toho, že se jedno a druhé musejí navzájem vylučovat? Znalost arabských a islámských dějin může absenci demokracie v arabském světě jen osvětlovat, nikoliv z ní činit fatalitu.

„Demokratická alternativa se nikde nerýsuje, arabské země k ní nejsou uzpůsobeny, demokracie v této části světa není autentická – a kde vlastně je? Vždyť demokratický model společenského uspořádání je historicky vyzkoušen pouze v několika málo zemích západní Evropy a „výspách“ anglosaské kultury – ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii. Všude jinde se jedná přinejlepším o pokusy tento model aplikovat, napodobit nebo k němu směřovat“.

Názor jednoho odborníka na demokratické vyhlídky „arabského jara“. Jak mu rozumět? Je arabská demokracie nesmyslem a pouhým zbožným přáním Západu? Anebo kdo má islám, demokracii nepotřebuje?

Obecně vzato je demokracie prostředkem, která vynáší na světlo konflikty mezi lidmi a umožňuje jejich řešení bez násilí. Někdy je dokáže odstranit, jindy je zmírňuje. Nabízí se jako nástroj užitečný, prospěšný, ve srovnání se svým protějškem, s despocií. Ta přináší lidem mnohem více starostí a utrpení. Demokracie nepotřebuje žádnou doktrínu či ideologii k tomu, aby fungovala.
Proč by něco takového nemělo lákat rovněž muslimy? A je pro arabský svět opravdu nezměnitelně osudové, že touha po identitě, po vlastní specifické přirozenosti a po „autenticitě“ nakonec vždy převládne nad touhou po svobodě? Demokracie je přece také cesta ke svobodě a pokud vychází ze Západu, neznamená, že je jeho výhradním vlastnictvím. Naopak, je to zkušenost všelidská, určená všem národům světa.

Není snad nutné nějak zdůrazňovat banální pravdu, že demokracie nejsou jen volební konzultace, byť svobodné volby k demokracii samozřejmě patří. Mechanismy, zákonodárství, základní občanská práva, to jsou, jak prohlašuje polský filosof Leszek Kolakowski, tři pilíře demokracie. Mechanismy umožňují vyjadřovat a přenášet společenskou podporu na politické elity a vymezovat těmto elitám míru vlivu na život společnosti podle stupně přízně, jaké se ve společnosti těší.

Základy demokracie a její soupeři

Zákonodárství a právní řád jsou nezávislé na výkonné moci. Zajišťují stabilní prostředí jak s ohledem na výkon a vynucování práva, tak ve smyslu právního vědomí lidí o tom, co je dovolené a co zakázané a jakými pravidly je třeba se řídit. Právní řád a první podmínka demokracie, tedy fungující politické mechanismy, jsou sice svébytné, leč v praxi těsně spojené. Bez příslušného právního uspořádání, při chaotickém vymáhání zákonů a nejistotě veřejnosti ohledně konání vládnoucích elit se samotný výběr těchto elit může zhroutit. Může se rovněž stát fraškou, pokud zákony nevládnou a politické elity se neřídí zákony.

Uznávání a dodržování základních občanských práv představuje vrcholovou složku demokratického trojúhelníku. Jedná se především o právo veřejně projevovat vlastní názor, právo svobody pohybu, právo na vlastnictví a ochranu před svévolnou konfiskací vlastněného, právo ochrany před násilím, právo vyznávat či nevyznávat tu či onu víru, právo na vlastní soukromí, včetně sexuální aktivity nespojené s násilím či ohrožováním dětí, apod. Svoboda projevu je přitom nejdůležitější podmínkou pro fungování politickým mechanismů demokracie.

Stranou demokracie, ba dokonce proti ní, existují dvě formy lidské přirozenosti. Je to etnické bytí jako národ nebo národnost a je to náboženství. Jak národ, tak náboženství demokracii ohrožují. A obojí vidí v demokracii ohrožení pro sebe a proto se tomuto ohrožení brání. Národ je obdařen sebezáchovným pudem, chce si uchovat svou existenci a být silný. Náboženství a víra jsou projevem lidské důvěry v život a jsou vyjádřením pocitu, že svět a existence v něm mají smysl.

Demokracie je systémem, který rozlišuje lidi podle věku, neboť teprve zletilostí nabýváme určitá práva. Nerozlišuje lidi ovšem ani podle etnické či náboženské příslušnosti. Takové rozlišování je demokracii lhostejné. Demokracie organizuje stát, ale národ by raději viděl, že stát vykonává jeho vůli. Leč demokratický stát není nástrojem národa, nýbrž občanské společnosti.
Také náboženství může spatřovat v demokracii soupeře. I když jako přirozená lidská potřeba nemusí mít obavu, že zanikne, brání víru proti přílišnému přílivu demokratické racionality. Nezřídka tak náboženství činilo a dosud činí, byť dnes v menší míře, formou barbarských a agresivních projevů. Hledání duchovní bezpečnosti se pak může měnit v krvavé divadlo.

Národ není nutně nepřítelem všech ostatních národů, i když dějiny Evropy, nemluvě o Asii a Africe, plné vzájemných konfliktů a válek. Leč jaksi podvědomě mu příliš nesedí národy, které jako menšinové obývají území, které národ pokládá za vlastní. Ani tyto menšiny demokracii nijak valně nezajímají, ovšem jen do té doby, než se národ a menšiny z přemíry své horlivosti dostanou do sporů a z menšin se stává velký problém.

Národ proti svobodě

Národ si představuje, že má území pocházející od Boha nebo přírody. Ti ostatní na tomto území žijí, jak si národ představuje, jen z jeho milosti. Národ se také domnívá, že menšiny žijí na jeho úkor. Mnohdy se těší různými výhodami, které jim vlastně nepřísluší, neboť všechny výhody mají patřit přece vůdčímu národu. Cítí se ohrožen demokracií, která prosazuje občanskou rovnost a svobodu slova. A slovo, jak známo, lze používat, jak se nezřídka také stává, k zesměšňování národa a jeho sebedůvěry. Nadto je slovo do značné míry doménou vzdělaných lidí, kteří se jako vzdělanci mnohem více dostávají do kontaktu s kulturami jiných národů a pak snáze podléhají kosmopolitním náladám.

A tak se národ dožaduje cenzury. Brání se demokracii, protože ta ho oslabuje a to je národu proti srsti. Někdy se zdá, že se národ obejde bez ideologie a že mu stačí pouhé bytí. Když však ideologii potřebuje, snadno a rychle si ji vytvoří.
Ano, souhlasím, že toto vše zní dosti schématicky. Z dějin je přece známo, že nemálo národů dokázalo žít na společném území vedle sebe bez pogromů a válek. Mnoho lidí se rovněž cítí být skutečnými vlastenci a nejsou kvůli tomu zavilými nepřáteli národů jiných a ještě méně pak demokracie. Nelze nepřipomenout „jaro národů“ v roku 1848, kdy princip národnostní a demokratický působily současně a navzájem se podporovaly.

Je to vše samozřejmě pravda, leč spokojit se závěrem, že jednou je to tak, a jindy onak, nestačí. Navzdory všem výhradám je nutné opakovat, že demokracie ohrožuje národ a národ ohrožuje demokracii. Národ a demokracie se dokáží spojit jen tehdy, když je národ zotročen cizí mocí nebo když jeho vlastní aspirace nemají možnost se projevovat.

Nejnovějším příkladem takového spojení národního sebepotvrzení s budováním demokratického systému jsou revoluce „arabského jara“. Despotické vlády domácích satrapů ustavené v zemích, které se zbavily koloniálního jha, dokazují, že násilné formy zotročení národa mohou vznikat a přetrvávat i v suverenním státě. A volání po demokracii je pak prostředkem k osvobození národních aspirací. Lze pak z toho odvodit, že arabské demokratické aspirace jsou vlastně jen dočasným prostředkem, snad i jen záminkou, k dovršení procesu národního sebeurčení, jehož vrcholným projevem se stane obnova platnosti islámského práva jako výrazu arabské přirozenosti a „autenticity“?

Na tomto a dalších příkladech lze ilustrovat, jak ambivalentní je otázka národního sebeurčení v 21. století a jak dlouhá léta života v despotickém režimu mohou z práva na suverenitu udělat frašku. Odpověď na otázku, na které straně je tedy pravda, zda na straně demokracie či na straně přirozenosti, by měla znít asi takto. Obvykle je pravda na straně demokracie, jde-li o zájem většiny. Leč přichází-li demokracie po dlouhodobé despocii, může být pravdivý národní princip, nikoliv zásady demokracie.

Nepohrdat hlasovacími cedulkami

Podstatu problému tedy nevidím v tom, zda je nebo není národ přizpůsoben k demokracii či zda je národní aspirace jako projev přirozené existence národa zásadnější než demokracie, které je svou povahou nepřirozená. Otázka dokonce nestojí ani tak, zda národ nebo demokracie. Obojí má právo na existenci. Národ jako přirozený útvar, stejně jako demokracie hájící svobodu a práva všech jednotlivců bez rozdílu a to jen proto, že existují.

Když se národ cítí ohrožen, vytváří obranné látky, které mohou negativně a zhoubně působit na demokratický systém. Neplyne z toho ovšem závěr, že je něco špatného v samotné existenci národa a že by bylo nejlepší, kdyby demokratické síly zlikvidovaly iracionální národní síly. Není třeba naříkat nad tím, že principy, které fungují v životě společnosti jsou si navzájem protikladné a že tyto protiklady jsou příčinou nebezpečí, s nímž nic nesvedeme. Je třeba sledovat signály ze strany těch, kteří jsou ovládáni nacionalistickými vášněmi, stejně jako vyvíjet úsilí ve směru, jak tyto vášně udržet na uzdě prostřednictvím demokratických institucí.

Vraťme se z obecné roviny výkladu o demokracii k názoru, že Arabové, ovlivněni islámem a s ním spojeným historickým procesem utvoření společnosti, o demokracii vlastně nestojí, protože pro ně není „autentická“. Má to znamenat, že se dříve nebo později nakonec ukáže, že pro arabský svět je to docela přirozené a tudíž pochopitelné? Anebo si snad máme myslet, že z islámu vycházející forma společenské organizace, které je bližší solidarita kmenová, popřípadě etnicko-národní, než solidarita občanská, stejně jako islámské podoby vztahu k politické moci, představují něco přirozenějšího než je to, co nabízí moderní demokracie?
Ve hře by mohl být ještě třetí výklad. Hodnoty, které podepírají onu islámskou formu organizace společnosti a vycházející vstříc přirozenosti, jsou zvyklostem arabského života utvářeným po staletí lépe přizpůsobeny než demokracie s jejími hodnotami. Odtud tedy, z této údajné větší „přirozenosti“, možná vyvěrá důvěra v trvalost islámských hodnot anebo pocit, že společenský koncensu nad těmito hodnotami je silnější než by mohl být koncensus demokratický.

Domnívám se, že všechna uvedená shrnutí trpí tím, že se na demokracii a její perspektivu v arabském a islámském prostředí dívají staticky. I svět této kultury je v pohybu a nemůže uniknout vlivům „globalizace“, tedy vzájemnému ovlivňování, napodobání, přebírání a výměnám materiálních a ideálních lidských výtvorů, k nímž nepochybně patří i demokracie. Pochybuji, že by ona zmíněná „autenticita“ příslušné kultury a jejích hodnot či dokonce větší blízkost či propojenost této kultury s lidskou přirozeností představovaly jakousi věčnou zábranu pro pohyb arabských společností směrem k demokracii. A ještě rozhodněji pochybuji o tom, že by jakási arabská „specifika“ měla být fatalitou stojící proti demokracii a znemožňující zrod arabské demokracie.

Je užitečné znát dějiny, minulost, tradice cizích kultur. Znalost minulého vysvětlí nemálo ze současnosti. Nelze z ní však věštit budoucnost, která čeká světy a kultury dnes tápající mezi přirozeností a demokracií. Je smutné, že diskuse o možnostech demokracie ve světě vyplavuje na povrch pochybnosti o její „autenticitě“.

Demokracie je lidský výtvor, možná nedokonalý nástroj, leč zároveň také ideál. A je nejen smutné, ale i zarážející, když na tyto pochybností navazuje pohrdání. V českém prostředí je to o to křiklavější, že máme v naší tradici hlasy, které se už před více jak půldruhým stoletím k demokracii přihlásili. „Člověčenstvo začalo sporem, tak jako stvoření všehomíra směsicí všech živlů. Jakkoliv ale jest patrno, že člověčenstvo začalo válkou, nelze přece upřít, že jeho cílem je pokoj. Přijde čas, že kule a pumy ustoupí hlasovacím cedulkám“, napsal Karel Havlíček Borovský v reakci na „jaro národů“ roku 1848.