Arabské revoluce neplní sliby, jejichž jménem vypukly. Ostranily diktátory, ale požadovanou sociální spravedlnost nenastolují, ani s k něčemu podobnému nepříblížily. Dnes si převraty konané ve jménu spravedlnosti a demokracie přivlastňují extrémisté. A rozhodování o spravedlnosti pozemská se přepouští různým nositelům spravedlnosti v rouše islámském.


Teroristická operace zajetí rukojmí, k níž došlo v In Amenas, významném těžebním komplexu zemního plynu ve východním Alžírsku, vyvolala obavy z oživení globálního džihádu. Obnovuje se v nové podobě al-Káida, extrémistické jádro soudobého džihádismu, navzdory loňské likvidaci její ikony Usámy ibn Ládina?

Soudě podle vývoje v posledním desetiletí lze tvrdit, že Usámova „Základna“ propásla příležitost, která se jí nabízela v Iráku. Neproměnila ho v arabský Vietnam. Její sunnitská salafistická orientace, jiným slovy ideologický fanatismus, ji nutil zabíjet spíše šíitské konkurenty než „západní křižáky“. Většinoví šíité nakonec zvítězili a u moci je dnes v Iráku vláda, která má blízko k Íránu. Ten je nejen soupeřem přívrženců sunnitského islámu, ale i nesmiřitelným odpůrcem Spojených států. Jaká ironie vzhledem k původnímu záměru americké invaze proměnit Irák v ohnisko nové a demokratické přestavby Blízkého a Středního východu !

Ibn Ládinova smrt dovršila proces rozpadu původní organizace. Jeji složky ovšem nezanikly. Přešly k jiné taktice a přesunuly se od někdejší výstavby podvratných buněk, výcviku kádrů, jejich rozmísťování, komunikace postaru na aktuální formy mobilizace po sociálních sítích. Mohamed Merah, vrah z Toulouse, je typickým představitelem nové generace al-Káidy. Jejím soudobým guru se stal Abú Músab as-Súrí, usazený nyní v severní Sýrii. Podle instrukcí tohoto džihádisty mají radikálové jednat na vlastní pěst a to tak, aby za sebou nechávali co nejvíce škody a krve na straně nepřátel. Klíčový je přitom obrazový záznam ničivých aktů, který pak přenesený do internetové videosféry má sloužit k náboru nových nositelů džihádu. Merahův případ velmi jasně prokázal, že muslimská mládež francouzských předměstí je připravena vidět v tomto zabijákovi svůj vzor, aniž by o něm cokoliv věděla. Stačilo, že zabíjel nepřátele muslimů a Židy.

Simplifikace se tedy projevuje nejen v používaných nástrojích, snadno dostupných a běžně rozšířených prostředcích komunikace, nýbrž i ve vnímání světa a jeho problémů. Teprve osobní setkání s matkou jedné z obětí toulouského vraha, francouzského vojáka muslimského původu, probudilo u reprezentantů této mládeže jistou empatii a postavilo jim komplexněji otázku, kdo je vlastně hrdina.

Džihádistický salafismus

Paralelně s procesem přerodu teroristické sítě se vyvíjí pozice arabských států Perského zálivu. Nezůstávají nikterak netečné ke stávající fázi rozmachu buněk al-Káidy. Džihádistická hnutí jsou nadále financována soukromými dárci z arabského poloostrova, kteří jsou i nejsou napojeni na vládnoucí kruhy. Cílem přitom nemusí být nutně podpora rozvratného terorismu. Ve hře je rovněž snaha přispět k přeměně revolt v arabském světě v sunnitsko-šíitský konflikt. Připomeňme si, že pro většinu arabských ropných monarchií je Írán nebezpečnější soupeř než samotný Izrael.

Z jedné strany jde o to usměrnit arabská povstání tak, aby se změnila v protišíitské vzpoury, viz příkladně snahy zbavit syrské povstání jeho protidespotického rázu přesunem do polohy sunnitského vzdoru vůči menšinové nadvládě šíitské sekty alawitů. Ze strany druhé je patrný záměr ovládnout revoluce a využít vlny vzdoru pro vlastní cíle. V tomto směru se nejvýrazněji profiluje Katar, hlavní sponzor arabských revolucí a jeho mediální nástroj televizní stanice al-Džazíra.

Džihádismus vyrůstá jako extrémní odnož ze salafismu, arabsky salafíje, staronově oživovaného konzervativní tradicionalismu, jenž se upíná na vzor nejstarších „předků“ (arab. salaf), žijících v 7. století v bezprostředním kontaktu s chováním a jednáním proroka islámu v Medíně a s koránským textem braným bez diskuse. Salafismus žije a parazituje na arabských revolucích.

Krédem „arabského jara“ bylo volání po větší svobodě a sociální spravedlnosti. Diktátoři byli odstraněni, s výjimkou Sýrie, leč dva roky po té, co se hnutí rozhořelo, je společenská bilance revolucí katastrofální. Následkem propadu turistického ruchu a oslabení investic se životní úroveň protestujících dále zhrošila. Revolta byla uvězněna salafistickými směry, kterým se nyní daří mezi mládeží chudinských vrstev. Salafisté se staví do pozice kritiků a odpůrců vlažných Muslimských bratří, kteří dnes reprezentují sice zbožné, ale váhavé střední třídy.

Druhá fáze arabských revolucí se odbývá ve znamení fundamentalistických křečí. Prohlubuje se kulturní propast mezi zastánci demokracie, k níž se hlásí i Muslimské bratrstvo, a nesmiřitelnými radikály. Džihádistický salafismus těží také z toho, že represivní složky státu přestaly fungovat. Nové vlády se obávají používat bezpečnostní složky přetrvávající z předchozích režimů, aby nebyly obviňovány z kolaborace, a zároveň nedisponují vlastními revolučními milicemi.

Do noty tomuto vývoji hrají zbraně a střelivo z libyjských arzenálů. Přecházejí do rukou džihádistů od Sýrie až po Mali a s nimi i těžko odhadnutelné počty zbraní těžšího kalibru, raketové střely nevyjímaje. Na scéně se objevují skupiny silně indoktrinované džihádismem a radikálním islamismem a to za situace, kdy tradiční, převážně kulturní a nikoliv politický islám, ztrácí váhu a je dokonce likvidován. Viz ničení mauzoleí murábitů od Sidi abú Saíd v Túnisku až po Tombuktu v Mali. Džihádistický salafismus horuje pro kult mučedníka, je mobilní a jakoby všudypřítomný. Jeho aktéři těží z postupného rozpadu sociální a bezpečnostní funkce států, kterému arabské revoluce neumějí čelit.

Sahelistán – hrozba pro Afriku i Evropu

V 90. letech minulého století se vytvářelo v návaznosti na hnutí Tálibán ohnisko džihádistického salafismu v oblasti Afghánistánu a Pákistánu. Dnes se džihádistická nákaza rozšířila na západ a sní o zrodu nové africké základny, „Sahelistánu“, na jižním okraji Sahary. Jedná se o oblast značně rozlehlou, podstatně méně obydlenou než je Afghánistán, s mnoha nalezišti pro Západ důležitých surovin, obklopenou dnes oslabenými státy. Sahel je také podstatně blíže k Evropě než Afghánistán. Prochází tudy globální ilegální obchod s drogami směřující na Starý kontinent. Drogy z jihoamerických výroben jsou doprovovány letecky na provizorní letiště na jižní Sahaře. Odtud jdou síti kontrolovanou islamogangstery do severní Afriky a následně pak do Evropy.

Právě malá geografická vzdálenost od Evropy přiměla Francii v této zóně, nazývané kdysi „francouzský Súdán“ intervenovat. V úvaze nemůže chybět otázka, jakou reakci tato akce vzbudí u maliské komunity ve Francii, která čítá asi 100 tisíc lidí. Znalci tvrdí, že většina z této populace pochází z jižní části země, kde islámský radikalismus nemá zázemí. Leč část těch nejméně urbanizovaných a sociálně nejslabších, mezi nimiž je rozšířena polygamie a panuje v ní dětská bezprizornost, není zcela chráněna před vlivem salafistických imámů fungujících polotajně na předměstích francouzských velkoměst.

Maliská krize se po francouzském zásahu zdá být na dobré cestě k zastavení džihádizace Sahelu. Obavy přesto trvají. Co nyní podniknou radikální islamisté, kteří se stáhli do hornaté části maliského severu? A jaké je riziko, že krize prosákne do okolních zemí, především do Alžírska? Nelze vyloučit, že při teroristické akci v In Amenas neměli pachatelé alžírské pomocníky. V alžírském tisku, v němž se mohou ozvat i názory vojenské rozvědky, se objevovala kritika vlády za to, že povolila přelety francouzských vojenských letadel směřujících do Mali přes alžírské území. Selhala alžírská bezpečnost při ochraně těžebního komplexu v In Amenas, která nepochybně hlídá tento strategicky důležitý objekt nedaleko hranic s Libyí? Anebo byl v těchto složkách někdo uplacen? O tom všem lze zatím jen spekulovat. Jisté je jen to, že za celou alžírskou občanskou válku s radikálními islamisty v 90.letech nebylo napadeno jediné těžební centrum v zemi.

Křehká stabilita

Ve Francii panuje obecná shoda o tom, že je třeba Alžírska pro vedení maliské operace. Proto se z této strany neozvala jediná kritická výtka na adresu způsobu, jakým Alžírsko provedlo protiteroristický zásah v obsazeném těžebním centru v In Amenas. Naopak všechny země, na které Alžírsko spoléhá tehdy, když chce vyjádřit nesouhlas s Francií, jako jsou USA, Japonsko a severní Evropa, tedy velcí odběratelé alžírské ropy a zemního plynu, ostře kritizovaly alžírskou stranu za to, že nedokázala osvobodit jejich občany vzaté jako rukojmí. Případ útoku na těžební studny na Sahaře nemusí být poslední. Leč pro Alžírsko je to zásadní věc. Pokud by bylo zasaženo srdce alžírské těžby, celý systém moci alžírské armády se zhroutí. Spočívá na rentě z prodeje surovin a jejím přerozdělování.

Alžírska se zatím vyhnul revoluční vzmach arabského světa. Berberská povstání v roce 2011 byla záhy potlačena. Režim spoléhá na ropnou rentu, s jejíž pomocí si vykupuje dočasný klid. Podobně jako se to děje v Saúdské Arábii, kde po vypuknutí revolt v Túnisku a Egyptě dal král k dispozici 130 miliard dolarů, aby se zažehnalo revoluční pokušení. Leč v Alžírsku lze nalézt veškerá negativa, která vyprovokovala exploze v jiných arabských zemích. Stabilita režimu je tedy velmi křehká.

Nyní velice záleží na vývoji v Mali. Politické vyřešení krize bude komplikovnější než vyhnání radikálů z několika center. V Libyi nebyla francouzská intervence doprovázena konsolidačním mechanismem, který by dovolil nahradít Kadháfího stát státem jiným. Následoval nekontrolovatelný pohyb zbraní. Politické řešení v Mali bude zásadní. Kdo ho však podpoří a povede? Francie nemůže být na takovou práci sama. ECOWAS (Hospodářské společenství států západní Afriky) existuje jen na papíře a Evropská unie, která by měla mít o věc zájem, nedodala zatím ani jednoho vojáka, ani jedno euro na podporu zásahu.

Francouzská intervence zabránila tomu, aby Bamako padlo do rukou radikálních islamistů. Je pravděpodobné, že by to vedlo ke vzniku Sahelistánu, základny islamogangsterství, na dosah Evropy. Následky by byly nejen dramatické, ale i finančně náročné. Maliská krize je dílem především selhání místní politické elity. Její neschopnost najít praktické a nikoliv dogmatické a zištné řešení otázky politické emancipace pouštních Tuarégů přispěla ke vzniku okolnosti, které se chopili radikální islamisté. Své sehrála i demoralizace a téměř faktický rozpad maliské armády.

V celé severní Africe se intenzivně přikládá po kotel, v němž se do varu dostává islamismus. Africké státy to nemohou ignorovat a otálet. Čas hraje proti nim. V Mali se ukáže, zda jsou schopny se zmobilizovat. Vezmou pozemskou spravedlnost do svých rukou anebo zbaběle prchnou před nositeli „spravedlnosti“ od Alláha?