Pád režimu Saddáma Husajna před deseti lety otevřel oči mladé generaci. Konec autoritářství v arabském světě přestává být neuskutečnitelnou utopií. Leč převraty s sebou nesou riziko rozpadu stávajících států.


Nechuť či dokonce odpor k Američany vedené invazi do Iráku v roce 2003 má za následek, že se nedoceňuje spojitost sledu arabských revolt v roce 20011 s koncem autokratické moci v Bagdádu. Málokdo z mladých mužů a žen, angažovaných během „arabského jara“, by byl býval ochoten připustit možnost, že jejich revoluce a konec Husajnovy tyranie spolu nějak souvisejí. Mladí arabští revolucionáři naopak velice důrazně prohlašovali, že jejich volání po svobodě a demokracii vychází z domácích poměrů. Návaznost na válku, kterou pokládali za nelegitimní a imperialistickou, by snad brali jako urážku.

Přesto se taková spojitost vypozorovat dát. Je třeba se vrátit k první válce v Perském zálivu počátkem 90. let, která byla reakcí na vpád irácké armády do Kuvajtu. Zásah americké koalice proti této invazi byl podporován většinou arabských vlád, nikoliv však arabskou veřejností. Irácký přepad Kuvajtu představoval hrozbu pro autokracie ve většině arabských zemí. Arabští vladaři a vůdcové se přidali k západní koalici ve snaze dosavadní mocenský pořádek udržet.

Je obvyklé, že se veřejnost semkne kolem svých vůdců ve chvílích vnějšího ohrožení. V případě Iráku sledujeme jev opačný. Milióny Iráčanů se v návaznosti na válku v roce 1991 vzbouřily proti vládě Saddáma Husajna a naopak žádaly cizí mocnosti, aby jim bombardováním pomohly zbavit se domácího diktátora.
Husajn odpověděl tvrdou represí. A jeho „sekulárně nacionalistický“ režim se expressis verbis obrátil k sektářství, podobně jako to dnes vidíme v Sýrii. „Lá ší´a bukra“ (Zítra už žádná šía) hlásala hesla namalovaná na tancích drtící pod svými pásy šíitské centrum Nadžaf a střílející do šíitských povstalců. Západní a arabské armády, které přišly osvobodit jen Kuvajt, se zastavily a sledovaly, jak jsou bouřící se šíité a Kurdové masakrováni. Svržení Saddáma Husajna nebylo součástí jejich mandátu k vedení války. Běžní Iráčané museli masově umírat, zatímco arabský státní systém byl silou západních armád obnoven. Šlo o jakási generálku na představení, které má na programu scéna současného Blízkého a Středního východu.

Za války v Perském zálivu počátkem 90. let dosáhly Spojené státy vytčených cílů. Zaplatili za to ovšem Iráčané. Dalších dvanáct let žili s mezinárodními sankcemi pod brutálním diktátorem, jehož msta mířila na každého, kdo měl odvahu se mu vzepřít, počínaje Kurdy na severu země a šíity na jihu konče. V době americké invaze v roce 2003 byla irácká střední třída zdecimovaná, státní instituce rozvráceny a zbaveny věrohodnosti a ze všech stran hřměla antiamerická hesla.

Bushova administrativa spolu s iráckou protirežimní opozicí v exilu podcenily stav společnosti v Iráku a nebraly na vědomí rozpad tamního státu doprovázený prohlubováním tribálního klientilismu. Nechaly se unášet vírou, že svržení Saddáma Husajna poslouží zájmům entity zvané „irácký národ“ bez ohledu na rozdílnosti etnických a náboženských příslušností, jejichž dopady zesilovala eroze státního systému.

Odvážnost není jen konec strachu

Poválečná situace v Iráku je katastrofou. Leč nese za ni vinu jen americké sebevědomí? Hlavní podíl odpovědnosti spočívá na bedrech nové irácké politické elity. Šíitští politici, které přivedl k moci americký vojenský zásah, se staví do pozice obětí s trvalým právem na privilegia a odškodňování a využívají stát k sebeobohacování. Označují všechny irácké sunnity za baasisty, tedy spojence a spolupachatele starého režimu, a přitom zapomínají jak dalece a hluboce byla většina Iráčanů, šíity nevyjímaje, zatažena více či méně do spoluúčasti na zločinnosti padlého diktátora.

Americké invazi do Iráku - vzdor všem přehmatům, které ji doprovázely - nelze upřít jednu zásadní přednost. Vynesla na světlo nespornou pravdu o podobě moderní arabské politiky. Hluboce zakořeněná politická neduživost, z níž se zrodili jak Saddám Husajn, tak al-Káida, šla ruku v ruce s americkým principem udržovat stabilitu Středního východu, především klíčových ropných monarchií, podporou arabských autokracií a diktátorů. Rok 2003 znamenal rozchod Američanů s touto zásadou.

Husajnovy velikášské utopie začaly ztrácet přitažlivost a mobilizační náboj dlouho před rokem 2003. Leč diktátor nepřestával držet otěže moci a jeho propaganda ho bez známek ochabnutí věnčila aureolou hrdiny, ostříleného válkami a revolucemi, s tváří spravedlivého vladaře. Na možnost žít bez Saddáma jako kdyby si Iráčané neodvážovali byť jen pomyslet. S americkým zásahem přišel náhlý obrat. Sotva se dá mluvit o nějaké válce. Stačilo málo, aby se stávající systém zhroutil a s ním doslova ze dne na den vyprchal strach. Irácká armáda se rozpustila ještě dříve, než dočasný americký správce Paul Bremer vydal rozkaz provést antibaasistickou čistku v jejích řadách.

Válka v roce 1991, reagující na irácký vpád do Kuvajtu, obnovila status quo a vrátila státním systémům arabských zemí legitimitu. Leč invaze Američanů do Iráku v roce 2003 otřásla dosavadními danostmi. Vznesla otázku, jak státní systém, který se zhroutil, obnovit na jiných základech. Na tuto výzvu kupodivu arabské monarchie nezareagovaly a snahám zavést v Iráku nový, lépe vyvážený a prospěšnější pořádek valně nepomohly.
V následujících letech se objevují praskliny na stavbě arabského státního systému na více místech. V roce 2005 demonstrovali v ulicích tisíce Libanonců proti přítomnosti okupační syrské armády. Následně si Palestinci vyzkoušeli první skutečné volby. V roce 2006 přiměli Američané egyptského prezidenta Husního Mubáraka vpustit do voleb více svobody. Souběžně si veřejnost arabského světa odvyká přijímat slepě propagační fráze a odvaha nesouhlasit sílí. Kritické hlasy se množí na webových stránkách a v literatuře.

Ze všech těchto událostí a jevů prosakuje na povrch nová politická citlivost. Nosné ideje jako arabská jednota, ozbrojený odpor, antiimperialismus a antisionismus, jež byla kdysi populární a mobilizující, zplaněly a zhořkly. Baasistické režimy v Iráku a Sýrii, které s nimi vždy intenzívně mávaly, je dokázaly změnit v bezcenné fráze. Omílaly je, aby se vylhaly z viny za domácí potíže. Mezi demonstranty při akcích „arabského jara“ by se patrně nenašel jediný, kdo by byl tak naivní, aby neduhy arabské politiky přičítal výhradně „imperialismu“ či „sionismu“. Všichni už pochopili nebo alespoň nějak cítili, že nejde o víc než jen nálepky ke klamání a podvádění veřejnosti. A že zkrachovalým režimům po léta sloužily k odvádění pozornosti a ke kriminalizaci oprávněných snah zlepšovat domácí život.

Kudy dál?

Generace Arabů umíraly a ničily své existence kvůli přehnaným iluzím, které neměly nic společného se Západem a Izraelem. Tyto iluze vzešly z hlouby světa, který si Arabové budují sami, ze světa zabedněnosti a nabubřelých smyšlenek o vlastní minulé slávě. Pokaždé vedly jen ke krachům. Mladí Arabové, kteří se v roce 2011 vzepřeli proti veškeré veteši, si namísto starých iluzí vytyčili za svůj cíl odstranit své vlastní diktátory. Bezděčně tak navázali na marné pokusy iráckých vzbouřenců proti Saddámu Husajnovi, které se objevily v souvislosti s první válkou v Perském zálivu před více jak dvaceti lety.

Spíše než zářné zítřky přicházejí po večeru revoluční slávy mrazivá rána. Nadšení z arabských revolt prochází dnes fází vystřízlivění. I tady může irácká zkušenosti nabídnout poučení. Saddám Husajn obratně manipuloval s náboženským sektářstvím a nacionalismem. Používal je jako zbraně proti svým vnitřním nepřátelům, neměl-li dostatek síly zničit je přímo. Současné šíitské strany v Iráku jdou ještě dál. Na politický a veřejný život hledí přes prizma nároků šíitské komunity. Sektářství je pro ně srozumitelnější než občanství. Představa soužití rozdílných etnik a náboženství ve společném státě jde stranou a vládu přebírá sektářská řevnivost. Podobnou cestou se vydává i Sýrie.

Podpora syrských povstalců ze strany několika arabských monarchií proti prezidentu Bašarovi al-Asadovi uvádí v pochybnost státní systém další arabské země. Je velice pravděpodobné, že s odchodem Asada zazní i umíráček pro moderní Sýrii, která se zrodila téměř před sto lety. Jediní, kdo z možného rozpadu Iráku a Sýrie mohou vytěžit, jsou Kurdové. Z dělby Turecka po první světové válce vyšli naprázdno. Se západní pomocí si v severním Iráku již vytvořili více méně autonomní oblast. Není vyloučeno, že odtud nakonec vzejde konečná fáze dlouhodobého a bolestného procesu hledání kurdské státnosti.

Lidský rod ve svém moderním ustrojení potřebuje státy, byť by jsou jakkoliv nedokonalé. Státy zajišťují bezpečnost občanům a jsou předpokladem civilizovaného či alespoň přijatelného života společnosti podle stanovených pravidel. Jaká je dnes role tradičně konzervativních arabských monarchií? Pokud přehlížely krvavé excesy Saddáma Husajna mířící proti občanům jeho vlasti, přispívají nyní k neuváženému a riskantnímu rozpadu státu v Sýrii. Jistě neoponují Asadovu nacionalistickému režimu jen proto, že není sunnita a opírá se o šíitskou sektu aláwítů. Chtějí dostat pod svou kontrolu chaos v Sýrii a mít slovo při vytvářejí její nové podoby. Geopolitické úvahy vztahujicí se k soupeření Saúdské Arábie s Íránem o to, kdo předčí druhého v roli regionálního arbitra, v tom mají jistě své místo.

Mít v budoucnosti slovo v Sýrii je jediný způsob, jak udržet něco ze starého arabského pořádku, který arabským monarchií utíká pod nohama. Takovému tlaku budou mladí revolucionáři „arabského jara“ těžko vzdorovat. Státy se udržují silou, kterou vznikly. V arabském světě jsou státotvornými silami jednak armáda, jednak monarchistický klientilismus. Mohou arabští revolucionáři nabídnout něco jiného?

V dějinách vlastních zemí naleznou akorát oporu pro rozdílné náboženské identity a jejich soužití v nějaké mnohokonfesionální mozaice, nikoliv vzory pro občanskou modernitu. Pokud skutečně touží po tom druhém, neboť jen to jim může zajistit svobodu a demokracii, po níž volají, budou se muset obrátit jinam. Leč jak takovou cizí alternativu „prodají“ společnosti, v níž vládne náboženská konzervativnost a moderní občanská sekulárnost se podezírá jako rozkladný element? Zcela jistě jen přes hospodářské povznesení svých národů. Neboť svoboda je přirozený rozmach silného, zdravého a zámožného národa a nezraje na stromě bídy. Nejen tedy narůstající sváry rozdílných náboženských a etnických identit, přecházející na řadě míst v občanské války, ale i snahy početně silného mladého pokolení po lepším životě staví dnes arabskou státnost před otázku, kam zamířit napříště.