Sýrie ve vražedném průsečíku
Z aktuálních konfliktů v muslimském světě prosakuje na povrch stále zřetelněji konfrontace mezi dvěma větvemi islámu. Před dvěma lety probuzená touha po změnách a demokracii v arabském světě nabírá v Sýrii ráz urputného boje dvou historicky znepřátelených táborů o budoucí pozice na Blízkém a Středním východě.
Není vyloučeno, že stojíme na pokraji nové třicetileté války. Tentokrát nikoliv v Evropě 17. století, nýbrž na současném Předním Východě. Občanská válka náboženských vyznání, která vyvěrá z rozdílností věroučných doktrín, dostává ráz zápasu o nadvládu nad částí světadílu a za jeho přerozdělení do jiných a nových státních a politických uspořádáních. Podobně jako v 17. století rozetnul Evropu spor mezi katolíky a protestanty může na počátku 21. století válka mezi šíity a sunnity překreslit mapu Blízkého východu a určit budoucnost politického islámu ve světovém měřítku.
Představa, že se jedná o návrat k zápasu o následnická práva mezi stoupenci Alího – šíity a zastánci tradice – sunnity, který vznikl krátce po smrti proroka islámu Muhammada, by byla ovšem falešná. V současném šíismu a sunnismu jde o něco více než jen o náboženské přesvědčení. Za slupkou dogmatiky se skrývají politické modely a představy o spojeneckých seskupeních. Náboženskému nátěru a rozdílnosti identit se nesmí dát možnost žonglovat se záměnami zdání a skutečnosti. Odvěké soupeření mezi šíou a sunnou není osudově předurčeno k nikdy nekončícímu vyřizování účtů železem a v krvi, i když antišíitské klatby Ibn Tajmíji (1263-1328) jsou stále živé. Tento proslulý sunnitský teolog nepřestává dodnes inspirovat soudobou saúdskou wahhabíju stejně jako salafisty či aktéry krvavého džihádu.
Invazí do Iráku v roce 2003 byl odstraněn sice vzorový arabský diktátor, leč zároveň i nejrozhodnější arabský odpůrce Íránské islámské republiky. Nepřímo se tak otevřela Pandořina skříňka šíitsko-sunnitského nepřátelství a odvěké rivality dostaly šanci obléci nové kabáty. Začátek nebo spíše znovuoživení přichází ovšem již od čtvrt století dříve s „islámskou revolucí“ v Íránu v roce 1979, která odstranila proamerický režim Rezy Šáha Pahlavího. Na vlně své popularity se tehdy dal vynést do čela protestní hnutí ájatolláh Chomejní, charismatický odpůrce íránského monarchy žijící ve francouzském exilu. Po triumfálním návratu do Íránu nejprve dovolil ulici se vybouřit a ponechal intelektuálům všech ražení prostor a čas se rozhádat, aby pak mohl následně snáze zlikvidoval své sekulární a levicové konkurenty. Poté vnutil šíitskému duchovenstvu a zmatené veřejnosti zpolitizovanou a radikalizovanou podobu islámu.
Chomejní, posílený tezemi o „vládě islámského právníka“ (velájat-e fakíh) a vystupující jako mluvčí „utlačovaných“ americkým „Velkým Satanem“ a izraelským „Malým Satanem“, se samozvaně pasoval do role vůdce světové revoluce. Jejím prvním krokem měla být likvidace zkorumpovaných a Americe oddaným sunnitských vládců v muslimském světě a jejich režimů. Saúdskoarabští vladaři, jejichž vážnost stojí na petrodolarech, na oslabení role Egypta v arabském světě, k čemuž přispěla jak porážka Násira v červnové sedmidenní válce s Izraelem (1967), tak Sádátům separátní mír s Izraelem (1978) a na držbě dvou posvátných míst islámu Mekky a Medíny, rychle pochopili, že stojí tváří v tvář smrtelné hrozbě. Není divu, že kolem sebe spojili k podpoře Bagdádu celý arabsko-muslimský svět, když v roce 1980 napadl Irák Saddáma Husajna svého íránského souseda.
Trojský kůň Íránu
Posvátnou sunnitskou alianci narušila Sýrie Háfize al-Asada. Syrsko-irácká rivalita (vycházející ze dvou vzájemně si konkurujících větví jedné politické vize arabsko-socialistického baasismu o jednotě arabského světa) nedovolovala Damašku postavit se po bok Saddámu Husajnovi. Navíc Háfiz, syrský diktátor, který se dostal k moci vojenským převratem v roce 1970, a otec současného syrského vůdce Bašara, pochází z alawitské menšiny, jedné ze sekt přiřazované k šíitskému islámu.
Asadovská Sýrie se stala trojským koněm Íránu v arabském světě. Pomohla Teheránu vybudovat Hizbulláh, který loví své příznivce v komunitě libanonských šíitů a postupně se z něho stává nebezpečný protivník Izraele. Ziskem vlivu v Sýrii a vytvořením Hizbulláhu si Írán otevřel dvě protiizraelské fronty. V roce 2006 se armádě židovského státu nepodařilo zničit Hizbulláh nový vpádem do jižního Libanonu. Z šíitské „Alláhovy strany“ se naopak stává oslavovaný hrdina arabského světa.
Rodí se tehdy nová „osa vzdoru“, rozuměj antiizraelského, potažmo antiamerického. Táhne se od Teheránu přes Bagdád, kde se ustavuje vláda šíitského proíránského premiéra, do jižního Libanonu. Odtud pokračuje do Gazy, kde nabírá na síle palestinský Hamás, který je sice hnutím sunnitsky islamistickým, leč ochotně spřádajícím spojenecká pouta se šíitskými potentáty v Damašku a Teheránu. Z Ammánu alarmuje jordánský král Abdulláh. Cití, že jeho hášimovské království je ohroženo a varuje před nebezpečně sílícím „šíitským půlměsícem“.
Po sedmi letech se Hamás od Íránu odvrací. Hizbulláh, stále hlasitěji proklínaný za pomoc represím syrského režimu, ztrácí nedotknutelnost hrdiny. Asadova Sýrie, pověstná bašta protiizraelského odporu, klesá u arabské veřejnosti na roveň zločince obdobného ražení jako sionistický nepřítel. Někdejší arabský obdiv k íránskému vzepětí islámu mizí a na Írán míří arabská zášť od Perského zálivu k Maroku. Důvod je zřejmý. Od západu k východu se probouzejí arabské národy a volají po demokracii, svobodě a důstojnosti. A revoluce, které hesla těchto tužeb nesou, se záhy odchylují od universalistického rázu proklamovaných cílů a přivádějí k životu dřímající sunnitsko-islamistickou identitu.
Významný podíl na této úchylce mají arabské monarchie Perského zálivu, především Saúdská Arábie. Odtud byla řízena vojenská intervence, která udusila protesty na Bahrajnu vzešlé z tamních šíitských kruhů. Původně politický protest tak dostal výrazně ráz konfesionální. K islamizaci arabských revolucí nemalou měrou přispěl rovněž Katar. Pomoci sdělovacích prostředků a také finančně a materiálně podporuje síly Muslimských bratrstev všude, kde to je možné – Túnisko, Egypt, Libye, Sýrie a také Gaza, v níž si emír z Dawhá doslova koupil Hamás.
Riskantní opatrnost Západu
Leč sunnitský tábor nevykazuje nic, co by nasvědčovala jednotě. Tahají se o něj mnozí s touhou vést. Saúdská Arábie podporující na všech stranách salafisty, dogmaticky přísné konzervativce, a rovněž Katar, sice poslušně oddaný wahhabíji, ale zároveň kmotr muslimských Bratří v arabském světě. Dále Egypt dnes řízený Muslimským bratrstvem a pak Turecko s islamisty „nového střihu“ v čele. Každý z těchto jmenovaných má jisté představy, kam by rád sunnitský tábor nasměroval. Zapomenout se nemůže ani na al-Káidu, která přispěchala jako první do Iráku válčit s tamními šíity, samozřejmě nadmíru ostentativně provokativními a krvavými způsoby, jak je pro tuto džihádistickou množinu typické.
Proti sunnitské většině s mnoha pretendenty na vůdcovství stojí tábor světového šíismu semknut kolem vůdce Íránu. Šíitský půměsíc proti sunnitskému oblouku. Sýrie se nachází v jejich vražedném průsečíku. Obstojí nebo bude roztrhána na kusy?
Západ, který arabské revoluce přivítal, čelí novým starostem. Nová náboženská válka by dále prohloubit nebezpečně globální dopady krize identit. Představa, že něco takového jako vnitromuslimský spor by se dal omezit výhradně na světa islámu je iluzí. I názor, ať si to vyřídí mezi sebou sami, by byl nejen nepřijatelný morálně, ale v dnešním globálně propojeném světě navíc nesmyslný.
Evropa a USA propasly moment, kdy se mohlo leteckou blokádou zabránit rozsáhlému bombardování s neblahými následky pro civilní obyvatelstvo. Čím déle konflikt trvá, tím výraznější jsou spory syrské opozice a vliv radikálů. Dodat nyní zbraně, po kterých volají povstalci, by válku spíše prohloubilo a rozšířilo než ukončilo či utlumilo. Není divu, že nejnovější evropské rozhodnutí ohledně uvolnění dodávek zbraní syrskému povstaleckému táboru má ráz řešení chytré horákyně (zbraně ano, ale s humanitárním posláním!) a nepřekvapuje, že za ním nestojí všechny evropské země.
Tápaní Západu je dvojsečné. Nejen v sunnitském táboře, ale i mezi sekularisty, mu dělá nové nepřátelé a Íránu dodává odvahy bez rozpaků pomýšlet na jaderné a mocenské cíle. Pokud vývoj v arabském světě nahrává rivalitám identit a konfrontacím náboženských přesvědčení, není jiné cesty než všemi dostupnými prostředky takové tendence brzdit. Současné hledání záminky k zásahu vůči syrskému režimu, konkrétně spočívající v tom, že užívá proti povstalcům chemické látky, by se ovšem mělo vyhnout blamáži, jakou představovalo americké dokazováním existence jaderných zbraní v Iráku Saddáma Husajna. Růst islamismu v sunnitském táboře si žádá ostražitost, leč otázkou zůstává, zda přílišná opatrnost v Sýrii nenapravitelně nerozvrátí Přední východ a zároveň nedá Íránu příležitost realizovat jiné nekalé záměry.
Není vyloučeno, že stojíme na pokraji nové třicetileté války. Tentokrát nikoliv v Evropě 17. století, nýbrž na současném Předním Východě. Občanská válka náboženských vyznání, která vyvěrá z rozdílností věroučných doktrín, dostává ráz zápasu o nadvládu nad částí světadílu a za jeho přerozdělení do jiných a nových státních a politických uspořádáních. Podobně jako v 17. století rozetnul Evropu spor mezi katolíky a protestanty může na počátku 21. století válka mezi šíity a sunnity překreslit mapu Blízkého východu a určit budoucnost politického islámu ve světovém měřítku.
Představa, že se jedná o návrat k zápasu o následnická práva mezi stoupenci Alího – šíity a zastánci tradice – sunnity, který vznikl krátce po smrti proroka islámu Muhammada, by byla ovšem falešná. V současném šíismu a sunnismu jde o něco více než jen o náboženské přesvědčení. Za slupkou dogmatiky se skrývají politické modely a představy o spojeneckých seskupeních. Náboženskému nátěru a rozdílnosti identit se nesmí dát možnost žonglovat se záměnami zdání a skutečnosti. Odvěké soupeření mezi šíou a sunnou není osudově předurčeno k nikdy nekončícímu vyřizování účtů železem a v krvi, i když antišíitské klatby Ibn Tajmíji (1263-1328) jsou stále živé. Tento proslulý sunnitský teolog nepřestává dodnes inspirovat soudobou saúdskou wahhabíju stejně jako salafisty či aktéry krvavého džihádu.
Invazí do Iráku v roce 2003 byl odstraněn sice vzorový arabský diktátor, leč zároveň i nejrozhodnější arabský odpůrce Íránské islámské republiky. Nepřímo se tak otevřela Pandořina skříňka šíitsko-sunnitského nepřátelství a odvěké rivality dostaly šanci obléci nové kabáty. Začátek nebo spíše znovuoživení přichází ovšem již od čtvrt století dříve s „islámskou revolucí“ v Íránu v roce 1979, která odstranila proamerický režim Rezy Šáha Pahlavího. Na vlně své popularity se tehdy dal vynést do čela protestní hnutí ájatolláh Chomejní, charismatický odpůrce íránského monarchy žijící ve francouzském exilu. Po triumfálním návratu do Íránu nejprve dovolil ulici se vybouřit a ponechal intelektuálům všech ražení prostor a čas se rozhádat, aby pak mohl následně snáze zlikvidoval své sekulární a levicové konkurenty. Poté vnutil šíitskému duchovenstvu a zmatené veřejnosti zpolitizovanou a radikalizovanou podobu islámu.
Chomejní, posílený tezemi o „vládě islámského právníka“ (velájat-e fakíh) a vystupující jako mluvčí „utlačovaných“ americkým „Velkým Satanem“ a izraelským „Malým Satanem“, se samozvaně pasoval do role vůdce světové revoluce. Jejím prvním krokem měla být likvidace zkorumpovaných a Americe oddaným sunnitských vládců v muslimském světě a jejich režimů. Saúdskoarabští vladaři, jejichž vážnost stojí na petrodolarech, na oslabení role Egypta v arabském světě, k čemuž přispěla jak porážka Násira v červnové sedmidenní válce s Izraelem (1967), tak Sádátům separátní mír s Izraelem (1978) a na držbě dvou posvátných míst islámu Mekky a Medíny, rychle pochopili, že stojí tváří v tvář smrtelné hrozbě. Není divu, že kolem sebe spojili k podpoře Bagdádu celý arabsko-muslimský svět, když v roce 1980 napadl Irák Saddáma Husajna svého íránského souseda.
Trojský kůň Íránu
Posvátnou sunnitskou alianci narušila Sýrie Háfize al-Asada. Syrsko-irácká rivalita (vycházející ze dvou vzájemně si konkurujících větví jedné politické vize arabsko-socialistického baasismu o jednotě arabského světa) nedovolovala Damašku postavit se po bok Saddámu Husajnovi. Navíc Háfiz, syrský diktátor, který se dostal k moci vojenským převratem v roce 1970, a otec současného syrského vůdce Bašara, pochází z alawitské menšiny, jedné ze sekt přiřazované k šíitskému islámu.
Asadovská Sýrie se stala trojským koněm Íránu v arabském světě. Pomohla Teheránu vybudovat Hizbulláh, který loví své příznivce v komunitě libanonských šíitů a postupně se z něho stává nebezpečný protivník Izraele. Ziskem vlivu v Sýrii a vytvořením Hizbulláhu si Írán otevřel dvě protiizraelské fronty. V roce 2006 se armádě židovského státu nepodařilo zničit Hizbulláh nový vpádem do jižního Libanonu. Z šíitské „Alláhovy strany“ se naopak stává oslavovaný hrdina arabského světa.
Rodí se tehdy nová „osa vzdoru“, rozuměj antiizraelského, potažmo antiamerického. Táhne se od Teheránu přes Bagdád, kde se ustavuje vláda šíitského proíránského premiéra, do jižního Libanonu. Odtud pokračuje do Gazy, kde nabírá na síle palestinský Hamás, který je sice hnutím sunnitsky islamistickým, leč ochotně spřádajícím spojenecká pouta se šíitskými potentáty v Damašku a Teheránu. Z Ammánu alarmuje jordánský král Abdulláh. Cití, že jeho hášimovské království je ohroženo a varuje před nebezpečně sílícím „šíitským půlměsícem“.
Po sedmi letech se Hamás od Íránu odvrací. Hizbulláh, stále hlasitěji proklínaný za pomoc represím syrského režimu, ztrácí nedotknutelnost hrdiny. Asadova Sýrie, pověstná bašta protiizraelského odporu, klesá u arabské veřejnosti na roveň zločince obdobného ražení jako sionistický nepřítel. Někdejší arabský obdiv k íránskému vzepětí islámu mizí a na Írán míří arabská zášť od Perského zálivu k Maroku. Důvod je zřejmý. Od západu k východu se probouzejí arabské národy a volají po demokracii, svobodě a důstojnosti. A revoluce, které hesla těchto tužeb nesou, se záhy odchylují od universalistického rázu proklamovaných cílů a přivádějí k životu dřímající sunnitsko-islamistickou identitu.
Významný podíl na této úchylce mají arabské monarchie Perského zálivu, především Saúdská Arábie. Odtud byla řízena vojenská intervence, která udusila protesty na Bahrajnu vzešlé z tamních šíitských kruhů. Původně politický protest tak dostal výrazně ráz konfesionální. K islamizaci arabských revolucí nemalou měrou přispěl rovněž Katar. Pomoci sdělovacích prostředků a také finančně a materiálně podporuje síly Muslimských bratrstev všude, kde to je možné – Túnisko, Egypt, Libye, Sýrie a také Gaza, v níž si emír z Dawhá doslova koupil Hamás.
Riskantní opatrnost Západu
Leč sunnitský tábor nevykazuje nic, co by nasvědčovala jednotě. Tahají se o něj mnozí s touhou vést. Saúdská Arábie podporující na všech stranách salafisty, dogmaticky přísné konzervativce, a rovněž Katar, sice poslušně oddaný wahhabíji, ale zároveň kmotr muslimských Bratří v arabském světě. Dále Egypt dnes řízený Muslimským bratrstvem a pak Turecko s islamisty „nového střihu“ v čele. Každý z těchto jmenovaných má jisté představy, kam by rád sunnitský tábor nasměroval. Zapomenout se nemůže ani na al-Káidu, která přispěchala jako první do Iráku válčit s tamními šíity, samozřejmě nadmíru ostentativně provokativními a krvavými způsoby, jak je pro tuto džihádistickou množinu typické.
Proti sunnitské většině s mnoha pretendenty na vůdcovství stojí tábor světového šíismu semknut kolem vůdce Íránu. Šíitský půměsíc proti sunnitskému oblouku. Sýrie se nachází v jejich vražedném průsečíku. Obstojí nebo bude roztrhána na kusy?
Západ, který arabské revoluce přivítal, čelí novým starostem. Nová náboženská válka by dále prohloubit nebezpečně globální dopady krize identit. Představa, že něco takového jako vnitromuslimský spor by se dal omezit výhradně na světa islámu je iluzí. I názor, ať si to vyřídí mezi sebou sami, by byl nejen nepřijatelný morálně, ale v dnešním globálně propojeném světě navíc nesmyslný.
Evropa a USA propasly moment, kdy se mohlo leteckou blokádou zabránit rozsáhlému bombardování s neblahými následky pro civilní obyvatelstvo. Čím déle konflikt trvá, tím výraznější jsou spory syrské opozice a vliv radikálů. Dodat nyní zbraně, po kterých volají povstalci, by válku spíše prohloubilo a rozšířilo než ukončilo či utlumilo. Není divu, že nejnovější evropské rozhodnutí ohledně uvolnění dodávek zbraní syrskému povstaleckému táboru má ráz řešení chytré horákyně (zbraně ano, ale s humanitárním posláním!) a nepřekvapuje, že za ním nestojí všechny evropské země.
Tápaní Západu je dvojsečné. Nejen v sunnitském táboře, ale i mezi sekularisty, mu dělá nové nepřátelé a Íránu dodává odvahy bez rozpaků pomýšlet na jaderné a mocenské cíle. Pokud vývoj v arabském světě nahrává rivalitám identit a konfrontacím náboženských přesvědčení, není jiné cesty než všemi dostupnými prostředky takové tendence brzdit. Současné hledání záminky k zásahu vůči syrskému režimu, konkrétně spočívající v tom, že užívá proti povstalcům chemické látky, by se ovšem mělo vyhnout blamáži, jakou představovalo americké dokazováním existence jaderných zbraní v Iráku Saddáma Husajna. Růst islamismu v sunnitském táboře si žádá ostražitost, leč otázkou zůstává, zda přílišná opatrnost v Sýrii nenapravitelně nerozvrátí Přední východ a zároveň nedá Íránu příležitost realizovat jiné nekalé záměry.