Koncem ledna (26.1.2014) byla drtivou většinou túniského parlamentu přijata nová ústava. Tři roky po pádu autokratického režimu se země dopracovala k revolučnímu kroku. Článek 6 nové ústavy deklaruje právo občana na individuální svobodu svědomí a přesvědčení.


Názorová svoboda vepsaná do ústavy je v arabsko-muslimském prostředí jevem zcela novým a dosud nevídaným. Muslim musí počítat s tím, že svoboda jeho svědomí má jasně stanovené, řekněme přímo institucionalizované, meze. Islám za jistých okolností připouští toleranci vůči jiným vyznáním. Leč zcela jinak je to s tolerancí k odpadlíkům a přeběhlíkům z vlastních řad.

Odpadlictví či konverze k jiné víře se nepromíjejí, naopak se pokládají za přečin zasluhující smrt. Stanoví tak jedna z tradic prorocké sunny, z „hadísů“, a nic na váze tohoto pravidla nemění, že jeho autenticita, podobně jako v případě řady jiných tradic, je sporná. V některých zemí jako jsou Saúdská Arábie, Pákistán či Afghánistán nemá odpadlík, byť jen podezíraný, velkou šanci, že unikne kapitálnímu trestu.

Dosud v žádné arabské zemi se do ústavy nedostala formulace přiznávající občanovi právo na vlastní svědomí. V ostatních muslimských zemích známe jen výjimky potvrzující pravidlo, kupříkladu Uzbekistán, Tádžikistán. Ani v ústavě Libanonu, respektující konfesní mozaiku země, se neobjevuje termín „damír“, tj. svědomí, přesvědčení, který od nynějška figuruje v ústavě Túniska. Ve vztahu k islámu je to pozoruhodný průlom, rozchod s tradicí a možná počátek procesu, nikoliv přímočarého a snadného, od islámu jako instituce k náboženství individuálního osobního přesvědčení. Zločin odpadlictví se napříště nedá při zachovávání souladu s touto ústavu právně obhájit.

Občanský stát

Někdo určitě připomene ústupky, na které zastánci svobody svědomí byli nuceni přistoupit. Na poslední chvíli byl k článku 6 připojen dodatek, v němž se uvádí: „Stát zakazuje útočit na posvátné, podněcovat odpadlictví, vyvolávat nenávist a násilí“. Tvrdí se, že výsledná formulace je kompromisem, leč takovým, který zastavil snahy definovat „útok na posvátné“ jako zločin. Je to prý malý ústupek vedle podstatné změny: Šaría, boží zákon islámu, ztratila v zemi postavení právního zdroje!

Je paradoxní, že k průlomu v dosavadní tradici dochází za vlády a v parlamentu s islamistickou většinou. Nenáboženská vláda by sama mohla sotva něco takového provést bez rizika konfliktu a velkého společenského pnutí. Snadno by ji bylo možné obvinit, že vede kampaň proti islámu. Islamistická strana Ennahda něco takového ovšem udělat mohla a musela. Nikoliv z lásky ke svobodě svědomí. Chce-li si pěstovat moderní tvář obhájce demokracie, svobody a práva, nemá jinou volbu než v přijmout kompromis.

Ústavní článek o svobodě přesvědčení vyvolal nemalou nespokojenost imámů a náboženských sdružení. Poukazují na silnou podporu, kterou mají ve veřejnosti. Přesto tyto kruhy nedokázaly schválení nové ústavy překazit. Zřejmě se neodvážily strhnout zemi do zmatků a občanské války. Nelze za tím nevidět úsilí a dílo dlouhého zápasu rozumně uvažujících túniských právníků a politiků, mezi nimž je velké procento vzdělaných a veřejně aktivních žen.
Výsledná podoba ústavy má přesto jistá úskalí. Ponechme stranou několik odkazů na citáty korán, byť liberálně interpretované. Pozornost kritika upoutá hned první ústavní článek. Opakuje se v něm formulace známá již z ústavy Habíba Burgíby z roku 1959: „Túnisko je republika, jeho náboženstvím je islám a jeho jazykem arabština“. Otázka je nasnadě. Neruší nebo alespoň neoslabuje tato úvodní formulace vše, co bylo shora napsáno o revolučnosti tohoto nového zákona?

Přiznání svobody „damíru“ (tj. svědomí, přesvědčení) je už samo o sobě revolucí. O tom není pochyb. K tomu lze přidat výrok z článku 2, kde se říká že túniský stát je „občanský stát“. To není výrok slabý. Dovoluje odvolávat se na občanskost a sekulární právo. Túnisko se tedy explicitně zříká jakékoliv formy teokracie. Obhájci sekulárního Túniska budou v těchto pojmech a definicích jistě hledat oporu.
Svou notu najdou i v článku 45, ve kterém je stát zavazován k ochraně žen a k prohlubování rovnoprávnosti mužů a žen. Parita mužů a žen má být napříště vepsána i do složení zákonodárných shromáždění. Jistě významné posuny vpřed vedle „občanskosti“ státu a svobody svědomí a přesvědčení. Bude to však stačit?

Rozpaky i naděje

V dosavadní historii moderního nezávislého Túniska mohl parlament dílčími úpravami zákonů omezovat svobody a základní práva občanů. Takové zákony, svobodu reglementující a pošlapávající, měnily ústavní články v prázdné výroky. Podle nové ústavy nemůže zákonodárné shromáždění dělat, co ho napadne. Nesmí zasahovat do ústavně zaručených lidských práv a musí respektovat proporčnost restrikce a jejího motivu. Nad počínáním zákonodárce má napříště bdít Ústavní soud namísto dosavadní Ústavní rady s hlasem pouze poradním.

Nemalé rozpaky vyvolal návrh ústavní článek týkající se vzdělávání. Povinná školní docházka je stanovena do věku 16 let. Objevila se snaha omezovat toto povinné vzdělávání výlučně na „zakořenění“ mládeže do arabsko-muslimské kultury a na důraznější arabizaci. Leč opozici se nakonec podařilo prosadit úpravu ve smyslu modernizace a otevřenosti. Vedle státní podpory vzdělávání dětí v duchu arabsko-muslimské identity a posilování znalosti arabštiny, figuruje navíc i starost o posilování túniské identity, o výuku cizích jazyků a o poznávání cizích kultur, stejně jako o poznávání přínosů kultury lidských práv.

Otazník zůstává viset nad formulací o islámu jako náboženství země. Je to dvojsmyslná věta. Ve srovnání s tím, co se děje v jiných částech arabského světa, naznačilo Túnisko rozhodným způsobem zájem o změnu. Pokud ovšem nedojde ke skutečnému a hmatatelnému oddělení náboženství od státu, svobodná společnost nevznikne. Arabský svět potřebuje skoncovat s islámem jako všudypřitomnou institucí. Takový požadavek znamená to důležité, co „arabské jaro“ zatím postrádá. Nový tón v túniské ústavě by mohl být prvním malým náznakem ochoty vydat se jinou cestou.

V Túnisku se navíc objevilo něco ještě podstatnějšího než je samo to, co představuje nová ústava. Veřejná debata o společnosti. Snad poprvé se v arabské prostředí bere na vědomí, že společenské změny nelze zavádět autoritativními vyhláškami nebo pod tlakem výhrůžek, strachu a násilí. Habíb Burgíba, první túniský postkoloniální vůdce, byl osvíceným autokratem. Prosadil práva žen, zavedl neplacenou školu pro všechny, bránil náboženským výstřelkům. Byla to však vůle diktovaná a nadekretovaná shora.

Nyní se země snaží vést otevřenou debatu o veřejných záležitostech. Nepůjde to i nadále bez politické a dokonce i lidské odvahy. Zastánci zastrašování a fyzické likvidace protivníků a soupeřů rázem nezmizeli. Svědčí o tom dva dokonané politické atentáty na stoupence sekularizace společnosti v minulém roce. Leč debata předcházející vzniku nové ústavy ukázala, že modernisté a tradicionalisté, sekularisté a islamisté nemusejí trvale stát proti sobě jako nepřátelé na život a na smrt. Jako rozdílní aktéři společného díla mohou usilovat o kompromis v zájmu lepší budoucnosti. Nejen pro Túnisko, ale i pro celý arabský svět.