Několik stovek mladých Francouzů odešlo koncem minulého roku do Sýrie. Po návratu nyní tvrdí, že tam šli kvůli „humanitární pomoci“. Neznáme něco podobného z minulosti? Ve 30. letech 20. století odcházeli do španělské občanské války mladí levicoví horlivci. Pomáhat a bojovat. Do téže řeky nelze vstoupit, jak známo, dvakrát, leč dějiny se občas opakují. Podle jednoho bonmotu „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“.


V druhém květnovém týdnu bylo ve třech předměstských čtvrtích Štrasburku zatčeno sedm mladých lidí, následně obviněno ze „zločinného spolčení za účelem teroristické aktivity“ a vzato do vyšetřovací vazby. Na pařížské prokuratuře v oddělení boje s terorismem nejsou syrské výlety, zvláště pak spojené s návštěvou nějakého výcvikového tábora džihádistů, brány na lehkou váhu.

Žádná úřední vyhláška sice nezakazuje cestování do konfliktní oblasti a při prohlídkách v bytech zatčených nebyly nalezeny zbraně ani výbušniny. Leč od prosince 2012 ve Francii lze podle zákona vyšetřovat všechny druhy teroristických aktivit páchaných mimo národní území, konkrétně pobyt ve výcvikových táborech, a stíhat osoby, které provádějí nábor zájemců pro tyto tábory. Na tomto základě byl kupříkladu vyšetřován jistý Murád Fáris z Lyonu, podezíraný z využívání sociálních síti k získávání nových adeptů k „humanitárním akcím“ v Sýrii.

Sedm zatčených Štrasburčanů ve věku 23 až 25 let se vydalo do Sýrie v prosinci loňského roku. „Jeli na dovolenou do Sýrie“. Dva z nich záhy skončili svou nedlouhou pozemskou pouť smrtí na bojišti a ostatní se vrátili letos v březnu zpátky do Francie. Od té doby figurují na seznamu ostře sledovaných osob. Do děje nyní vstoupili vyšetřovatelé a začnou konat justiční orgány. Ať rozhodnout jakkoliv, palčivá otázka pro jednu evropskou zemi, v níž bylo v minulých měsících na sedm set mladých a mnohdy sotva dospělců svedeno představou dobrodružné „svaté války“, zůstane. Co nutí mladé muslimy opustit dosavadní zvyklosti, hledat smysl života uprostřed trosek a zbořenišť vzešlých ze syrského chaosu a přitom riskovat brzkou smrt?

Řada Francouzů, které zlákala občanská válka, pochází ze štrasburského předměstí neslavně proslulého kampaněmi zapalování automobilů. Celá třetina zdejších mladých lidí nepracuje. V obytných blocích sídliště bývají vstupní a veřejné prostory okupovány hordami bezprizorných nedospělců. Havrani, bohatě hodující se na travnatých prostranstvích, jsou jen doprovodnou ilustrací skutečnosti, že pro mnoho zdejších obyvatel končí smysl pro sdílené občanské blaho na balkóně.

Aby výsledný obraz čtvrti nezněl tak jednostranně skepticky, patří se zmínit o tom, že tato část města zdaleka nechátrá. Čile se tu staví a obnovuje. Za posledních šest let se do stavebních akcí investovalo 192 milionů eur. Na místě funguje řada zájmových a volnočasových asociací. Místní veřejné správě a státu nelze vyčítat, že by na tento okraj města zapomínaly, že by ho zanedbávaly a ponechávaly svému osudu. Sídliště lemují budovy kulturně vzdělávacích zařízení jako jsou mediatéka a knihovna, nechybí středisko zdravotních a sociálních služeb, k dispozici je prostorný klubový a společenský dům. A těm černým létajícím mrchožroutům čistí každodenně stůl metaři spolu s městskou uklidovou službou.

Postaráno je i o duchovní stránku života místních obyvatel. Pozor, aby nedošlo k omylu! Nacházíme se v Alsasku, kde platí pro vztahy státu a náboženství odlišné zásady než pro ostatní části republikánské Francie. Ve čtvrti nechybí mešita, synagoga, kosteli evangelistů, protestantů a katolíků. K vidění je i „mezináboženská“ zahrádka osázená kameny připomínající hlavní principy koránu a tóry. Rabín lubavičských chasidů obchází o sobotách sídliště a na místním tradičním vánočním trhu nechybí muslimský stánek. Radnice Štrasburku by ráda udělal z této neslavně proslulé čtvrti vitrínu příkladného předvoje mezináboženského dialogu.

Sídlištní předměstská čtvrť má sice specifický charakter, leč ten sám o sobě neposkytuje dostatečně pádné argumenty, které by mohly objasnit a zdůvodnit ona rozhodnutí místních mladých hledat životní náplň v občanské válce v Sýrie. Do doby jejich syrské anabáze nebylo v jejich chování a v rysech osobnosti nic, co by přesahovalo za hranice běžně viděného průměru. Občas se sice mihli v mešitě, spíše z rodinného zvyku než kvůli víře samotné, a zdaleka i zblízka se nedali považovat za upjaté puritány či divoké fanatiky víry. Radovánkám života se nevyhýbali a rádi chodili za zábavou. Dva zdejší, kteří v Sýrii přišli o život, měli v kapse diplom a nebyli to žádní vyděděnci stižení neúspěchy ve škole a jimi pronásledovaní.

Hlasy svědků tvrdí, že mladí rekruti džihádu tápají při hledání své životní cesty a rádi by něco hrdinského dokázali. Na tyto struny hrají lovci neodžihádistů usazení na sociálních sítích. Efektivně rozleptávají vědomí mladých muslimů a na zvídavé otázky nabízejí odpovědi připomínající holé tyče. Jsou jasné a jednoduché. Proto mívají úspěch. A také mladým vštěpují zásadu k činům odhodlaných lidi: zakazovat si příliš přemýšlet. Zúžit myšlení člověka je přece nejefektivnější metodou, jak formovat jedince odhodlané „změnit svět“. Novodobým slabochům, nespokojeným s nabízenými perspektivami „obyčejného života“, postiženým sklonem vymlouvat se na nepřízně osudu a příliš ostrou konkurenci na trhu práce, může nabídka účasti na ozbrojeném džihádu dát nový a jasný smysl života.

„Nechtěl bych být dnes mladý“, prohlašoval nedávno v jedné reportáži ze štrasburského předměstí jistý postarší muž představující se jako Romain. „Za našeho mládí jsme chodili na vojnu. Nejen, že jsme tak poznali, že válka je k ničemu. Také jsme díky vojně objevili kamarádství bez ohledu na to, kde kdo z nás ve společnosti předtím vyrůstal. A pak jsme také patřili k nějakému řemeslu nebo profesi, která nás živila. Dnešní mladým zejména tady chybí budoucnost. A tak hledají východisko v drogách nebo v džihádu“.

Na pomotanou představu mladých z jednoho velkoměstského prostředí Francie o smyslu života a roli ve společnosti, hledí Romain skrz vlastní zkušenosti. „Když jsem byl na vojně, ještě jsem se jmenoval Tahár. Pak jsem s vysvědčením účetního začal pracovat. Šéf mi ovšem doporučil, ať si změnim to arabské jméno, neboť Arabovi, který bydlí na předměstském sídlišti, nikdo peníze nesvěří“. I tento příběh o něčem vypovídá. Komu chybí potřebná zaťatost, aby odolával předsudkům okolí, tomu se nabízí přimknout se k proudu, který pěstuje vzdorovitost. Přizpůsobit se, to mívá různé podoby. Kdo se potřebuje opřít o vstřícně naladěné souručenství, nezřídka se obrací či navrací k náboženství. I Romain se nakonec vydal posledně zmíněnou cestou. Pocházeje z prostředí katolické kultury stal se praktikujícím věřícím. Zařadil se a patří mezi křesťany.

Zařadit se, dát smysl svému životu, mít a vidět budoucnost v hřejivé komunitě, která nabízí pocit síly a spravedlivého řádu. Něco podobného pravděpodobně hledají i francouzští novicové radikálního islamismu a džihádismu. Připomíná to mladé bolševizující komunisty odcházející před druhou světovou válkou do Španělska pomáhat „demokratům“. Iluze o novém sbratření a touha po dobrodružství se dají přece tak snadno využít a zneužít, zejména u roztěkaného mládí.

Naše předválečná revoluční mládež může dobře posloužit za ilustraci. Mnoho nevěděla o tom, k čemu se tak nadšeně hlásí. Na bolševickou revoluci se dívala spíše očima francouzských surrealistů a jejich domácích akolytů než přes zkušenost nabytou četbou ruských klasiků. S dnešní islamizující francouzskou mládeží je to podobné. Číst korán jako prastarý nábožensko-kulturní text a potom o jeho smyslu v dnešním světě přemýšlet je jistě náročnější a méně vzrušující než hltat fráze a hesla polovzdělaných fanatiků, brát korán za radikálně bojovný manifest a následně podle toho jednat. Jako se předváleční komunisté domnívali, že změní španělskou občanskou válku ve světovou revoluci, soudí současní islamizující ignoranti, že spravedlivý svět lze vybudovat jen na troskách starého světa.

Pachatelé i oběti zároveň, nechávající si namlouvat, že nejsou ničím, leč mohou být vším. Chyceni do léčky syrské války riskují, že namísto pozitivně laděného životního cíle a nové identity nenajdou více než pud pomsty a nemilosrdnou odevzdanost tajenému hněvu, nenávisti a zášti.