Kdo naslouchal hlasům francouzských předměstí během kampaně k parlamentním volbám před dvěma lety, mohl slyšet z okruhu lidí vzešlých ze severoafrické arabské migrace dva rozdílné hlasy. Jeden silnější a většinový vyjadřující přání a zájem sžít se s občanskou společností a hodnotami francouzské republiky. Druhý méně výrazný, leč uším dosažitelný, obsahující rozkolnické řeči. Žalovaly a ostře napadaly Francii za její bezbožnost a bohaprázdnost.


Není pochyb, že takto laděné obžaloby mají jasný základ: západní civilizace je bezvěrecká a nenávistně nesnášenlivá vůči islámu. Francouzský islám prošel za poslední čtvrtstoletí různými podobami a více či méně čitelnými vývojovými fázemi. V posledních letech do očí bije přítomnost konzervativní salafíje. Příznivci této doktríny, oblečeni do zkrácené džalaby, s vyholenou hlavou a bujným plnovousem, často v doprovodu žen v černých integrálních závojích či s niqáby kryjícími hlavy, se stali banalitou v lidském hemžení na velkoměstských předměstích Francie.

Salafistické dogma chce postavit nepropustnou zeď mezi své adepty a okolní společnost, muslimy jiných orientací nevyjímaje. Komunita salafistů se pokládá za společenství držitelů „skutečné pravdy“. Vychází z ortodoxního chápání sunnitského islámu a je inspirovana názory a postoji jistých velice konzervativních saúdskoarabských náboženských učenců (ulamá). Ostatní muslimové jsou salafisty pokládáni za „bloudící“ či odsouzeníhodné odpadlíky.

Salafistická roztržka s okolním světem se sice vyznačuje nesnášenlivostí, leč nevolá za každou cenu po násilí. Ideálem salafistů je žít „pravý islám“, nejlépe někde na Blízkém a Středním Východě či severní Afriky, v místech působení bohulibých a úctyhodných předků. Salafíja má ovšem jednu slabinu. Je pórézní a dokáže do sebe vsakovat výzvy k ozbrojenému džihádu. Její adepti nejsou vždy imunní vůči hlasům rádoby náboženských mudrců z okolí, jednou samozvaných a jindy „vzdělaných“ internetem. Ti nabádají vydat se na bojovou dráhu ve jménu víry. Rovněž není ničím výjimečným, když nějaký „kazatel“ posílá po sociálních sítí „selfie“ – autopotrét pořízený vlastním chytrým telefonem či videokamerou – odněkud ze Sýrie. S kalašnikovem v ruce svolává předměstskou francouzštinou opřenou o několik výrazů z koránského slovníku k džihádu s arabskými bratry a k pozvednutí zbraně proti Západu, nevyjímaje Francii, kde se dotyčný narodil a vyrůstal.

Před zpopularizováním džihádu v Sýrii prošli naznačenou cestou Mohamed Merah, vraždící vojáky a pak v židovské škole v Toulouse v březnu 2012 či bratři Carnajevové, atentátníci při maratónu v Bostonu v dubnu 2013. Model indoktrinace ideology džihádu nové doby se nemění. Ve srovnání s al-Káidou Usámy Ibn Ládina nedává ovšem svým žoldákům jasné instrukce, nevybírá za ně cíle a plánované operace ponechává na samofinancování jejich aktérům.

Džihádisté druhého desetiletí 21. století jsou cvičení v zacházení se zbraněmi arabskými instruktory. Názorově je ovlivňuje hlavně Abú Mus´ab as-Súrí, propagátor „samotářského džihádu“. Francouzští adepti svaté války jsou po výcviku v Sýrii posíláni zpět do rodné Evropy. Měli by následně svou aktivitou rozleptávat pluralitní společnost, útočit na snadnou přístupné a málo chráněné cíle. I teroristé už myslí ekonomicky. Dosáhnout vyšší efektivity s nižšími náklady Pokud si jednotliví „vlci samotáři“ zvolí cíl útoku s patřičně silným symbolickým nábojem, dostanou se na titulní stránky médií za pomoci podstatně menších prostředků, než jaké vyžadovaly dřívější operace „káidistů“.

Nový postmoderní džihád je džihád ubožáků, kteří se chtějí předvést. S oblibou vyhledávají místa, kde vyvolání hrůzy bude mít patřičně silný dopad. Velká shromáždění davů, kasárna a pak zejména místa sloužící židovské obci či s židovskou minulostí spojená. V islamistických ideologických příručkách se dávají množící se případy násilí a velká pozornost jim věnovaná v médiích do souvislost se západní nevraživostí proti všem muslimům v Evropě. Z toho prý u muslimů vzniká a sílí pocit, že jsou obětmi, a upevňuje se solidarita muslimů vůči „islamofóbii“. Odpovědí má být náboženská komunitní uzavřenost a rozněcování nábožensky motivovaných sporů a posléze přímo náboženských válek na Starém kontinentě. Touto cestou by se mělo dojít k ustavení samostatných enkláv, drobících celek Evropy a Západu na rozháranou mozaiku vzájemně nesnášenlivých částic.

Případ vraždění v bruselském Židovském muzeu zapadá přesně do schématu nových džihádistů, stejně jako odráží roztržku ve společenských vazbách na velkoměstských předměstích Francie. Zadržený Mehdi Nemmouche, velmi pravděpodobně pachatel zločinu, narozený v Roubaix ve francouzských Flandrech, vyrůstal v sídlištní čtvrti v Tourcoing, kde jsou mimořádně aktivní salafistické mešity. Byl zadržen náhodně celníky na autobusovém nádraží v Marseille. V jeho zavazadle objevili zbraně podobné těm, které figurovaly při vraždění v Bruselu a rovněž video se záznamem, na němž se hlásí k činu.

Původně mladistvý delikvent se dostal do hledáčku protiteroristické rozvědky. Leč unikl sledování po propuštění z věznice, když se vydal do Británie a pak přes Thajsko na Blízký východ. Následně prožil téměř rok v péči salafisticko-džihádistické formace Islámského státu Iráku a Levanty. Se smrtící výzbrojí byl ovšem zadržen v linkovém autobusu, který je využíván drobnými překupníky drog cestujícími mezi Amsterdamem a Marseillei. Není divu, že se tu často provádějí kontroly zavazadel. Připravenost chladnokrevně vraždit a indolentní chování zároveň se zdá být je pro nový džihádismus typickým kontrastem.

Splývání profesionalismu a amatérismu nehraje roli, neboť pěšáci džihádu mají být spáleni na médiatické hranici za účelem reklamy pro věc „islámské spravedlnosti“. Je to jen pokračování jiného splývání a záměny, kterou představuje mizení hranice mezi světem skutečným a virtuálním, mezi hmatatelným masakrem a počítačovou „war game“, mezi lidskými bytostmi a avatary – virtuálními postavami. Digitální kamera značky GoPro, určená k filmování vraždění a dovolující následně šířit po internetu obrázky hrůzného divadla, má posloužit k upoutání zájmu.

Mohamed Merah, „toulouský vrah“, byl přesvědčen, že prostřednictvím videozáznamů svého vraždění dodá odvahu tisícům podobných a získá nové adepty pro počítačový džihád. Stejně jako Merah i Memmouche, pravděpodobný pachatel vraždění v Bruselu, neměl pověst zbožného muslima. Leč ve francouzském vězení, dnes v jedné z hlavních líhní džihádismu, na něho zapůsobila radikální víra, odhodlaná obracet na islám přesvědčováním i nátlakem. V obou případech se na přerodu k radikalnímu džihádu podílelo místní nebo rodinné prostředí s vládou hodnot a norem salafíje. A obdobně jako v Toulouse i v Bruselu se útok vedl na židovský cíl v blízkém okolí, jak to doporučuje příručka Abú Mus´aba as-Súrího „Výzva k světovému islámskému odporu“ (Call to Global Islamic Resistance), publikovaná před deseti lety.

Mezi oběma případy je přece jen rozdíl. Došlo k posunu, který je velice závažný. Merah nedokázal jasně formulovat motiv svého činu. Získal sice řadu přiznivců na Facebooku, leč soudilo se, že jde o oběť nějaké obskurní manipulace. V současné době se z džihádu v Sýrii stal velký případ, který strhává zájemce daleko za hranicemi jak islamistického hnutí, tak dokonce i samotného muslimského světa.
Většina západních demokracií žádala odchod Bašára al-Asada, leč váhaly k tomu nějak aktivněji přispět. Zdrženlivost Západu se dá svést na řadu důvodů. Nejen vnějších, spojených s postojem Ruska a Íránu, jako i motivů vnitřních, v prvé řadě na neschopnost syrské opozice překonat řevnivosti, ať už náboženské, názorové nebo politické. Do vakua mezi přívalem zbytečných slov a nečinností vtrhl džihádismus a rychle se zakořenil, velmi pravděpodobně i manipulací, s níž režim přihříval rozklad opozice.

Syrskou krizi se podařilo změnit v náboženskou válku k neprospěchu laické opozice a s výhodou pro režim u moci. Pád syrského prezidenta byl pravděpodobně jen hrou, kterou Evropa včas neprohlédla. Ve chvíli, kdy v Sýrii vzniká líheň džihádu, který se sápe na okolní sousedy a vysílá „vlky samotáře“ dráždit Západ, nenabízí se Evropě nic víc než prohlédnout na své cestě do Damašku. Jako když Saul (Šavel) z bible přichází do Damašku s nedobrým (nebohulibým) posláním. Prohlédnuv, musí odtud následně utíkat s posláním opačným.