Server lidovky.cz zveřejnil ve svém nedělním vydání s datem 5.10.2014 rozhovor s Tomášem Petráčkem, vedoucím Katedry kulturních a náboženských studií Univerzity v Hradci Králové. Je reakcí odborníka na aktuální téma islámského šátku v českých školách. http://www.lidovky.cz/satky-ve-skolach-vzdyt-pankaci-ani-gotici-take-nevadi-rika-odbornik-1f2-/zpravy
Dvě pasáže z toho rozhovoru mě zaujaly. První se nese v duchu výroku: „Školy tolerují, když děcka chodí jako gotici nebo pankáči. Proč by měly vadit šátky?“ A dává se tu do protikladu francouzský přístup k islámskému šátku a anglický model. Druhá si všímá siláckých výroků české veřejnosti na adresu muslimů a obavy z islámu dává do souvislosti s hodnotovou rozvráceností identity evropské a české společnosti.


V prvním případě pan Petráček soudí, že „stát nemůže vymáhat“ odložení islámského šátku, „pokud nepřekáží výkonu profese“ a „nezakrývá tvář“. Odkazuje přitom na „francouzské pojetí neutrality státu“, jak to nazývá, které prý „mylně vychází z toho, že ateistický přístup je nábožensky neutrální a jakékoliv náboženské vyjádření je nějak zabarvené“.

Pokládám tuto formulaci za nešťastnou a neobratnou. Na francouzský přístup padá jen kritika, zřejmě proto, aby vynikla přednost „anglického modelu“, neboť ten „nechává prostor, aby jednotlivé tradice nosily své symboly, a nikomu do toho nic není“.

Pokládám za svou povinnost tuto nepřesnost napravit. Francouzská pozice spočívá na jednom ze základních pilířů republikánství, které podpírají všeobecně známou trojici principů „rovnost, volnost, bratrství“ , přeloženo do dnešních pojmu „občanská rovnost, individuální svoboda, společenská solidarita“. Tím pilířem je laickost, laicité, nebo jinak řečeno sekulárnost, nenáboženskost, státu a veřejného a politického života. Laickost není ateismus! Je to pouze a především neutralita státní správy, státních škol, veřejného prostoru vůči všem náboženstvím a vyznáním. Laickost je závazek respektovat vyznání a víru každého jednotlivého občana, leč zároveň i obrana veřejné občanské sféry před náboženskou propagandou a proselytismem čili agresivitou a donucováním k víře.

Francie svou první aféru s islámským šátkem ve škole zažila už před čtvrt stoletím. Tehdy se do veřejné školy v Creil na pařížském předměstí dostavily dvě žákyně s šátky po muslimsku na hlavách a šijích. Následovala oživená celospolečenská diskuse, která podobně jako dnes u nás, vytvořila dva tábory. Tolerantních a odmítajících. Hovořilo se také o tom, že jedna nebo dvě vlašťovky jaro nedělají a že není důvod k panice.

Leč příklady táhnout a najednou začaly počty žákyň, nárokující si zasedat do školních lavic v šátku, stoupat. A ředitelé škol a školní inspektoři se pustili do bombardování ministerstva školství, copak že s tím mají dělat. Z počátku stačila domluva, jindy se podařilo najít kompromis ve formě doučování na dálku nebo přechod na soukromou školu. V tomto směru nabídly pomocnou ruku katolické školy. To ovšem záhy narazilo, když nemajetné rodiny mladých muslimek si stěžovaly, že na to nemají prostředky, neboť soukromé školství není zdarma.

Pak však už nešlo jen o šátek, ale také o neochotu dívek navštěvovat hodiny tělesné výchovy a následně se objevily snahy žáků z muslimského prostředí zasahovat do výukových programů a bojkotovat četbu Voltaira a dalších kritiků náboženského tmářství z řad osvícenců jako údajných „ateistů“.

Sociologové islámu diskutovali o návratu k islámskému šátků jako o projevu celosvětové reislamizace a mluvili o reakci migrantů z muslimského prostředí na ztrátu identity a tápaní v podmínkách příliš individualistické západní civilizace. Potvrzovalo se rovněž, že tento jev není zcela nevinný a že je zneužíván konzervativními a fundamentalisticky orientovanými muslimy k propagování tradicionalismu. Za islámskými šátky nebyla tedy jen upřímná náboženská cudnost či pokornost ve víře, nýbrž i způsob, jak testovat toleranci anebo lhostejnosti moderní společnosti s cílem postupně muslimy vydělit a oddělit od ostatních, vytvořit z nich specifickou komunitu, která bude stále více vyžadovat, ne-li téměř terorizovat okolní společnost svými zvyšujícími se nároky na odlišnost.

Deset let po první aféře s islámským šátkem a v návaznosti na další vývoj se prosadil názor, že je třeba na pokračující anarchii reagovat. Pokusy řešit problém přes orgány a asociace reprezentující muslimy, vytvářené z iniciativy ministerstva vnitra, aby jednaly o záležitostech muslimů se státní a obecní správou, nebyly vždy účinné. Do těchto složek prosakovala řevnivost, dělba podle geografického původu a zájmy podle zemí muslimských donátorů. Byla tedy sestavena parlamentní komise, v níž zasedli vedle politické reprezentace rovněž akademičtí odborníci a znalci. Komise po osm měsíců naslouchala svědectvím učitelů, zdravotníků, muslimů a jejich zástupců. Obšírná zpráva končila několika doporučeními. Tehdejší prezident Chirac si z nich vybral zákon o zákazu ostentativních náboženských ve veřejných, státních školách. Zákon byl následně schválen a vešel v platnost v roce 2004. Bez ohledu na kritické hlasy, je jisté, že zákon situaci zklidnil. Navíc přiměl muslimy ve Francii, aby se začali zamýšlet nad tím, zda viditelné v jejich náboženství je skutečně tak důležité, jak na něm dosud trvali.

Tímto dlouhým výkladem jsem se snažil ukázat, že francouzský model je nuancovanější, než jak vyznívá z výše citovaného tvrzení Tomáše Petráčka. Že francouzští ochránci laickosti nejsou žádní zaujatí ateisté lze doložit následujícím odkazem. V rozhovoru pro deník Libération 15.6. 2014 prohlásil Jean-Claude Bianco z francouzské Národní agentury pro sledování stavu laickosti: „Když žena nosí po islámsku závoj či šátek, neznamená to, že je proti republice, proti laickosti, a že je radikálka“.

Pan Petráček si celý problém zjednodušil, když francouzský přístup označil mínusem, aby anglický model ve smyslu „nikomu do toho nic není, co kdo nosí“ zazářil jako náš vzor. Praxe je totiž složitější a bez přístupu, který se alespoň snaží být komplexnější než ono hlavně se nedotknout něčí individuální svobody, se vydáváme na milost a nemilost nikoliv vždy dobrým a příznivým náhodám.

Chci upozornit, že v prostředí islámu ve Francii je dnes patrný rozmach „komunitarismu“. Je to pokušení stahovat se do sebe a následně upřednostňovat zásady chování a jednání dílčí komunity před zvyklostmi občanské společnosti. Ruku v ruce s tím kráčí rozmach tradicionalismu, neotradicionalismu, což znamená navracení se v islámu k tomu nejhoršímu v náboženství. Patří sem kontrola žen muži a tradicí a v jistých čtvrtích případy útoků na ženy a dívky kvůli tomu, že se nezahalují. Obecně to znamená potlačování svobody svědomí a přesvědčení a je za tím snaha vymýtit právo každého jedince na individuální přístup k náboženským předpisům.

Skrze takový zneklidňující obrat a návrat k tmářské podobě náboženství si lidé a společnost utvářejí představu o islámském náboženství vůbec. A tady se dostávám k druhé pasáži, která mě v rozhovoru pana Petráčka zaujala. Tvrdí se tam, že nás ovládají obavy z islámu především proto, že „my už žádné hodnoty nemáme, v nic nevěříme, jsme cyničtí, relativističtí, nemáme ani žádné autority. A proto se bojíme lidí, kteří ještě v něco věří a mají pocit, že v životě o něco jde“.

Před časem s podobným názorem vystoupil kardinál Vlk. I on soudil, že islám odhaluje naše vlastní vnitřní slabiny, naši nevěrnost či lhostejnost vůči tradici. Tato sebekritika má něco do sebe. Islám nás vskutku může zneklidňovat, protože v nás budí špatné svědomí. Co jsme my udělali s naším náboženským dědictvím?

Leč sám islámský šátek, tato zvyklost, když ji vidím, ve mně nepřestává vyvolávat spíše pocit módy nebo jakéhosi vzdoru a trucu. Může mne něco takového přimět zamýšlet se nad vlastní nedostatečností a hodnotovou rozvráceností? Spojuji ji spíše s povrchním předsudkem, ba pověrou, která má v mých očích asi tak stejnou hloubku, jako když sportovci před závodem či zápasem se, jak je dnes zvykem, hojně křižují, líbají křížky zavěšené na jejich šijích, případně po muslimsku klekají a čelem na zemi přeříkávají zbožné invokace a pak ze svých dlaních přenášejí na svou visáž božské požehnání.

Sotva bych si dovolil zpochybňovat hlubokou duchovnost, kterou islám v sobě díky velkým osobnostem minulosti nese. Natolik toto náboženství znám. Leč zdráhám se brát v dnes viditelných projevech věroučné praxe islámu bůhví jakou inspiraci k usebrání. Dnes se nabízí hlavně tradicionalismus, útěk islámu k minulosti. Útěk ke zjednodušenému obrazu doby, kde ženy jsou nuceny podřizovat se normám chování a oblékání, kde jsou všichni věřící nuceni být přesvědčeni, že islám neznamená více než bezvýhradnou odevzdanost jediné doktríně, která má podobu věčného a nezměnitelného pravidla.

Absence jiného než tradicionalistického modelu islámskosti, jdoucího ve shodě s dobou a nikoliv proti času, ovlivněná mimo jiné potlačováním nebo marginalizacím pokusů o obnovu a modenizaci islámu z jeho základů, zvyšuje riziko, že obrat k tradicionalistickému modelu bude v mase muslimů jen dále narůstat. Muslimka, která chce vyjádřit svou islámskost, se vrací k závoji či islámskému šátku, což je nejzastaralejší výraz islámskosti, protože nenachází jiný způsob, jak projevit svou islámskou duchovnost.

Islámský závoj se dá chápat jako zkouška tolerance společnosti vůči odlišnému. V této podobě je to ovšem téma jen pro jednu stranu, totiž pro neislámskou část společnosti. Pokud muslimové interpelují takto ostentivně okolní společnost, neměli by ponechat stranou ani sebe. Prospěch by z oboustranně sdílené sebekritiky mohli mít všichni.