V českém pozdvižení okolo několika islámských šátků ve školách se vyhranily dvě nesmiřitelné fronty.


Ponecháme-li stranou hlasy, které hovoří o dotyčném šátku jako o „pseudoproblému“, z něhož se dělá překážka bránící muslimským dívkám ve vzdělání a společenském uplatnění (Michal Komárek, Literární noviny), nebo tzv. „problému“ s potencí sloužit jako ventil nebo jako populistický apel na voliče (Vladimíra Dvořáková, Literární noviny), nebo spatřují za obranou šátku a jeho nositelek projev „levicovosti“ (Marek Benda, Dnes), máme tu k pozorování proti sobě stojící tábory. Netolerentních ve jménu obrany „otevřené společnosti“ a „morálního relativismu“ před islámem jako „fašizující ideologií“ a tolerantních ve jménu svobody náboženské a názorové. Pokud ti první vidí přes hedvábí šátku klíčící hrozbu: „Islamizace často začínala od nějaké maličkosti, od nějaké drobné výjimky – třeba od těch šátků“ (Dan Drápal, Neviditelný pes), pak ti druzí se odvolávají na lidskoprávní závazky moderní společnosti: „Nošení šátku jako osobního náboženského symbolu je základní právo člověka“ (Petr Uhl, Listy).

Nejde o to tyto fronty smířit, leč určitě je žádoucí tento vyhraněný spor otupit nějakou rozumně a střízlivě vedenou argumentací. Soudím, že řešení by mohlo vzejít z patřičného vymezení základní otázky. Spor o to, zda je šátek neškodným osobním náboženským symbolem nebo zda jde naopak o výraz nebezpečné neotradicionalistické ideologie, vychází z nedobře zvolených východisek a otázek. Vyhněme se jejich protikladnosti, nezřídka vědomě a s vedlejšími úmysly gradované, a soustřeďme pozornost více na společenský smysl oděvní zvyklosti méně na náboženský význam, který se jí připisuje.

V koránu lze najít oporu pro výklad původu a islámské specifiky závoje ve verši 31 súry 24 a ve verších 53 a 59 súry 33. Ze zde řečeného vyplývá, že zakrývání žen má dva důvody: první - skrýt ženské vnady před muži, tedy důvod související s lidskou tělesností, druhý - odlišit ženy Proroka Muhammada, aby „byly poznány a nebyly uráženy“, což je argument společenský. Závoj tedy funguje jednak jako výraz cudnosti, jednak je to prostředek, jak vzbudit respekt. Navazuje se tu na starší předislámskou zvyklost žen odlišovat se pokrývkou hlavy či jakousi splývavou pláštěnkou od prostitutek a otrokyň.

Závoj nebo šátkem byly ve starověkých společnostech uzancí především společenskou, spojujícím různorodé zvyklosti jednotlivých kultur do jakéhosi féministického synkretismu. Islámské prostředí k tomu přidalo napodobování toho, co korán předepsal manželkám proroka Muhammada. Postupně se z tohoto imitování stává náboženský předpis pro odění muslimek, i když pro samotnou podobu tohoto odění nedává korán žádné jasné a jednoznačné vodítko.

Zahalování žen, ať už šátkem nebo závojem, nutně vyvolává otázku, proč islám ženám nakazuje vystavovat na odiv ctnost, zatímco od mužů se něco podobně viditelného nežádá. Asymetrie povinností a společenských atributů mezi dvěma pohlavími je odrazem společensko-náboženské nerovnosti. Závojem/šátkem se bez ohledu na to, co si o tom dotyčná žena myslí, připomíná, že necudnost je charakteristická vlastnost ženy, která legitimuje mužský chtíč a smyslnost. Tento symbol má zakrýt na veřejnosti „ženskost“, které je vyhrazena výlučně sféra soukromí. Závoj se stává symbolem mužské nadvlády, ambivaletním symbolem segregace, striktního vymezování společenských rolí podle pohlaví a sexuálního určení zároveň. Je ostatně příznačné, že zahalování žen doprovází křečovitost a agresivita ze strany mužů, ačkoliv se to přímo netýká víry a individuální náboženské praxe.

Nesmíme opomenout, že závoj požadují neotradicionalisté, náboženští integristé, kteří využívají závoje a jeho údajné náboženské symboliky k uplatňování své autority. Jistě se ozve námitka, že na mnoha místech vedle sebe pracují a dělí se o odbornou a politickou odpovědnost muži a „zahalené“ ženy. Leč smysl symboliky zahalování, tj. cudně skrýt esenciální ženskou necudnost, přetrvává a oživuje se, když dochází k nějaké společenské či politické krizi týkající se tak či onak muslimského společenství. Následně roste i počet žen a dívek, které jsou nuceny proti své vůli se zahalovat. Jestliže jedna žena uplatňuje právo nosit závoj svobodně a dobrovolně, a přitom jsou jiné, kterým se svoboda závoj nenosit nepřiznává, sluší se ve jménu spravedlnosti a rovnosti všech občanů bránit ženy, které tímto donucováním trpí a snaží se z něho vyvázat.

V záležitosti islámského šátku by bylo žádoucí si udělat jasno. Nejde o náboženství, o náboženskou svobodu, nýbrž o zvyklost, na kterou se lepí náboženská symbolika. Ve skutečnosti je to laciný, snadno uchopitelný znak identity a způsob, jak pěstovat v ženě ochotné akceptovat psychický a fyzický nátlak vědomí méněcennosti. Muslimský půlměsíc, křesťanský kříž či Davidova hvězda by neměly být srovnávány a významem spojovány se závojem. Tyto symboly nevyvolávají ve skutečnosti žádný problém. Intimita osobní příslušnosti vyjadřovaná diskrétně si nenárokuje okázalou viditelnost a nesvádí stavět náboženskou výjimečnost nad občanskou rovnost. Je chybou šátkového sporu, že pod pří o charakteru jednoho náboženství se ztrácí a mizí zásadní téma závoje/šátku jako výrazu segregace žen.

Diskuse by se měla soustředit na společenské a politické souvislosti případu ve jménu rovnosti pohlaví a šířeji ve jménu práv člověka a občana. Aby měla nějaký smysl, musí dešifrovat jak nevyřčené, avšak přesto legitimní potřeby a zájmy řídících a správních orgánů a institucí, tak objasnit vývoj kultovních praktik islámu. Není namístě zraňovat upřímně věřící, leč neměli bychom se vzdávat snah vést je ke kritickému přezkoumávání skrytého smyslu jejich náboženských praktik. A je třeba dodat, že tato starostlivá prosba nemíří jen a výlučně na muslimské věřící, leč týká se všech občanů, kterým jde o spravedlnost a svobodu.