Být či nebýt Charlie

03. 02. 2016 | 11:02
Přečteno 2859 krát
Bezprostředně po atentátu v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo 7. ledna 2015 se do světa začal „kliknutím myší“ šířit slogan „Je suis Charlie“. Virtuální artefakt byl dílem okamžitého nápadu, který se pod emocemi z tmářského vraždění zrodil v hlavě Joachima Roncina, výtvarného redaktora časopisu Stylist. Pod webovým produktem, který je zároveň sloganem i logem, se následně mobilizuje civilizace proti džihádistickému barbarství. Leč disharmonie na adresu mobilizačního sloganu na sebe nenechaly čekat dlouho.



Od prvního pohledu odkazoval slogan „Charlie“ na titul časopisu, jehož redakci zmasakrovali bratři Kuašíové. Jeho výtvarné provedení přebralo grafiku, v níž je proveden název týdeníku Charlie Hebdo. Bylo to logické, leč zároveň riskantní. Komu humoru redakce nesedí nebo jde proti srsti, se nabízela možnost nad sloganem „Je suis Charlie“ zaváhat. A zpochybnění nebývale masové mobilizaci veřejnosti ve Francii a ve světě proti džihádistickému barbarství na sebe nedalo dlouho čekat. Mohutný proud solidarity s kreslíři, kteří si utahovali z náboženství a pohrávali si s karikaturami proroka islámu, byl označen za projev „islamofobie“. Taktovku při tom drželi islamističtí aktivisté a jejich sympatizanti, kteří svůj nesouhlas s masovou mobilizací proti násilí vyjadřovali výrokem „Je ne suis pas Charlie“, případně v twitterové komunikaci #jenesuispasCharlie#.

„Charlie“ mohl ovšem nabýt i jinou významovou polohu. Nebylo by od věci vidět v něm postavičku jménem Charlie Brown. Se psem Snoopym je hrdinou komiksu Peanuts, který vytvořil americký kreslíř Charles Schulz v 50. letech minulého století. Jedná se o tichého a trochu zakřiknutého chlapečka. Ztělesňuje mladistvou nevinnost na prahu dospívání, kolem níž se odvíjejí těžko pochopitelné světové události. V 70. letech si tohoto Charlieho půjčila redakce satirického týdeníku Hara-Kiri Hebdo. Časopis byl úředně zakázán coby tiskovina nactiutrhovačná, ba rouhačská a tak se kreslíři a novináři dohodli vytvořit karikaturní týdeník s novým názvem Charlie Hebdo.

Celosvětové společenství uživatelů internetu, kterému se dostala zpráva o teroristickém běsnění v redakci jednoho francouzského časopisu rychlosti blesku, slyšelo o Charlie Hebdo z valné části zřejmě poprvé. Odkaz na „Charlieho“ se asi snáze spojovalo s populární postavičkou ze světoznámého komiksu Peanuts. Nevinnost vystavená násilí mu ostatně seděla lépe než ironickým, sarkastickým a často hodně kousavým kreslířům. Joachim Roncin, tvůrce hesla „Je suis Charlie“, přiznal, že slogan tvořil i s myšlenkou na dětskou knížku, kterou právě četl svému synkovi. Jmenuje se „Kde je Charlie?“ a vybízí mladého čtenáře hledat malou postavičku tohoto jména v mnohočetné davu lidí. Grafika Roncinova hesla pracuje s kontrastem bílé a černé barvy a to opačně, než bylo zvykem u titulku časopisu. Bílá písmena na černém pokladu. I to přitaká chápání sloganu“ Je suis Charlie“ více jako protestu proti smrti nevinných než jako výrazu podpory redakční politice satirického týdeníku a rázu jeho humoru.

Ironie osudu

Na francouzské scéně byla situace poněkud jiná. Hrála tu roli velká popularita některých z obětí atentátu. Figurují mezi nimi dva populární kreslíři,Wolinski a Cabu, oblíbenci mnoha Francouzů bez ohledu na věkové a názorové rozdíly. O život přišel i Bernard Maris, populární novinář, ekonomický komentátor a vášnivý esejista. Jak paradoxní konec člověka, který se celý život bouřil proti sociálním nerovnostem a nespravedlnosti. Angažovaný levičák, někdejší altermondialista (zastánce globalizace především humanní proti jednostranně zaměřené globalizaci finačně ekonomické) a obdivovatel kontroverzního spisovatele Michela Houellebecqa, který kdysi prohlásil, že „islám je nejhloupější náboženství“. Maris hájil práva přistěhovalců, jejichž děti a potomci dnes tak nadšeně planou pro islámskou identitu a někteří z nich dávají najevo, že souhlasí s názorem Marisových vrahů. Smrt tohoto bouřliváka, oddaného laickosti a lidské solidaritě, rukou džihádistů vyznívá jako ironicko-tragický škleb na adresu přesvědčení o síle lidského pokroku, který se osvobodil od břemen náboženských a etnických identit.

Marisův případ jen dále akcentuje roztržku pozorovanou již dříve během manifestací podpory Palestincům v Gaze vystavené izraelskému bombardování v červenci 2014. Tehdy se projevilo, že dosavadní „antiimperialistická“ pozice při obraně palestinské věci se rozchází s pozicí horlivců pro Hamás a tzv. Islámský stát a že laická levice a prodžihádistický radikalismus se ocitají v pozici konkurentů na zcela opačných pólech propalestinského názorového spektra.
Současně se na francouzské levici projevuje eroze někdejší solidarity pro společné politické boje. Přispívá k ní „kulturní zápas“ rozpoutaný okolo karikatur islámského proroka, které se objevují na stránkách Charlie Hebdo. Odtud se táhne trhlina, která narušuje názorovou jednotu těch, kteří volají „Je suis Charlie“ a oslabuje souhlas s pozicemi a přesvědčením tvůrců satirického časopisu.

Významnou názorovou osou redakce Charlie Hebdo byl od počátku antiklerikalismus, jinak řečeno odpor proti zneužívání náboženství pro potřeby politicko-mocenské a k uplatňování společensko-morálního autoritářství. Čtenářskému publiku tento tón vyhovoval, když si utahoval z katolické církve nebo protestanských pastorů spojovaných s obranou prudérní morálky a zavedené společenské hierarchie. Z obojího mělo levičáctví vždy hrůzu.

Islám začal poutat pozornost později a v politických debatách až letech 1978-79 v souvislosti s islámskou revoluci v Íránu. Do vědomí veřejnosti tehdy vstoupovaly nekritické soudy na adresu íránského převratu. Vycházely mimo jiné od Michela Foucaulta, filosofa a společenského kritika, který byl vlivnou osobnosti francouzské intelektuální levice s extrémními sklony. Byl fascinován islámskou revolucí a charismatickou postavou ájatolláha Chomejního.

Muslimové v roli proletariátu

Počátkem 80. let marxisté ještě soudili, že islamismus jako politicky se angažující islámský fundamentalismus je výronem „úpadkového fašismu“, řečeno slovy francouzského orientalisty Maxima Rodinsona. Leč v průběhu nasledujícího desetiletí se postoj levice, především její bojovné a revolučně naladěné části, změnil. Objevil se názor, že islamismus je výkřikem protestu proti útlaku a vykořisťování a lze v něm vidět spojence v antiimperialiské frontě. Marxistická kritika náboženství jako „opia lidstva“ byla vyhozena na smetiště, neboť nejen veřejnost obecně, ale i lidové masy se začaly vracet zpět k náboženství. Přestaly spojovat lepší budoucnost s ateistickým komunismem a houfně se odvracely od komunistických stran, kterým pád berlínské zdi zacinkal umíráčkem. A bojovná levice staví do role avantgardy světlé budoucnost lidstva „muslimy“ namísto revolučně vyhaslého „proletariátu“.

Podle představ části levice mohou muslimové posloužit za ideální vzor „utlačovaných“. Je tu návaznost na íránského intelektuála Alího Šaríatího, který s touto myšlenkou přišel už před vypuknutím revoluce v Íránu . Přeložil do perštiny esej teoretika revoluce Třetího světa Frantze Fanona „Psanci země“, svého času velice populární, a zde použité marxistické termíny „utlačovaní“ a „utlačovatelé“ převedl slovníkem koránu a to „mustad´afún“ a „mustakbarún“, doslova „ponižovaní“ a „panovační“. Původně sociálně politické termíny dostávají ráz morální a náboženský.

Prostupnost islamistického a levičáckého přístupu vychází najevo již v roce 1994, kdy věhlasný britský trockista Chris Harman vyslovuje v knize „Prorok a proletariát“ názor, že spolupráce levice s islamisty je za jistých podmínek možná. Ve Francii nachází tento směr návaznost v angažmá měsíčníku Le Monde diplomatique a Alaina Greshe, mnohaletého aktivisty komunistické strany, po boku Tárika Ramadána, rozporuplného muslimského teologa a obhájce „evropského islámu“, během evropského Sociálního fóra v roce 2003. Perspektiva možné spolupráce limituje kritiku nových spojenců. Stará marxistická garda, která přichází o někdejší domácí lidovou podporu, ustavuje pouto s chudnoucím prostředím předměstí, která se ghettoizují. Přitom pokládá islamizaci těchto nových spojenců za nevyhnutelný krok a nechce útěk k náboženství jako k „výkřiku chudoby“ odsuzovat, aby se nově se rodící spolupráce nenarušila.

Mezi dědečky komunismu, které bere Tárik Ramadán na milost, a bývalými levičáky, kteří nepřestávají vyznávat antiklerikalismus, dochází nutně k roztržce. Do tohoto kontextu se vpisuje vnitřní přerod satirické tiskoviny. Titul původně orientovaný antirasisticky, ekologicky a antimilitaristicky ztrácí postupně jiskru a včasnost. Jeho někdejší sžíravý humor stále častěji sklouzává do pokleslých nechutností, rozlaďující jeho čtenáře a sympatizanty. Kreslíři a novináři se rozcházejí a titul balancuje v 80. letech na okraji zániku. Někteří se uchylují napravo nebo srovnávají krok s konzervativním establishmentem, jak se to děje kupříkladu s Philippem Valem, který vede redakci v letech od 90. let až do roku 2009. Odklonu od levicového smýšlení nemálo napomáhá nechuť z islamizace bobtnající v lidových vrstev. Tato proměna ústí dokonce až do zrodu webové stránka „Laická odveta“, kterou založil jeden bývalý trockista a která se dnes těší podporou ze strany krajně pravicové Front national.

Humor jako obrana veřejného prostoru

Celé čtvrtstoletí se v okruhu lidí tvořích časopis Charlie Hebdo nese ve znamení zápasu za uhájení ducha svobodomyslnosti, volnomyšlenkářství a libertinství, lidské rovnosti a otevřenosti, ducha prostoupeného nechutí k náboženskému autoritářství. Je to tvorba ve smyslu práva na neomezenou kritiku ve veřejném prostoru. Humor, byť občas křečovitý a málo laskavý, slouží přitom proti oživování náboženského integrismu, nejen v podání islámu, kterým se maskují skutečné a vskutku reálné obtíže některých vrstev moderní společnosti a neochota něco s tím dělat a napravit. Vede se tu polemika mezi lidmi, kterým je od podstaty protivná veškerá archaistická veteš náboženství, nyní tak viditelná v případě oživovaného islámu, leč kterým je neméně cizí uchylovat se k esenciálnímu odsuzování náboženství a stigmatizovat kvůli tomu jednotlivé věřící, neboť v každém z nich je konec konců také člověk.

Boj proti „muslimskému integrismu“ se nakonec stává výraznou osou v obsahu satirického týdeníku. Napětí krystalizující kolem této osy vyvře v únoru 2006, kdy časopis přebírá karikatury islámského proroka publikované v dánském deníku Jyllands-Posten. Následují žaloby ze strany Francouzského svazu islámských organizací (UIOF) a pařížské mešity, které ovšem soudní instance odmítnou. Leč v muslimském prostředí a kruzích levice a extrémní levice, které si zakazují kritizovat islám, neboť v muslimech vidí buď potenciální voliče či ideologické spojence, si Charlie Hebdo vysluhuje pověst centra „islamofobie“.

Případy odmítání části muslimských žáků podílet se na minutě ticha k uctění památky obětí lednových atentátů ve francouzských školách počátkem roku 2015 jsou pak prodloužením sporu práva „být islamofobní“ a zákazu kritizovat islám jdoucí až na půdu republikánské školy. Výkřiky „Je ne suis pas Charlie“ či dokonce Alláh Akbar, pronášené některými školáky na protest, se považovaly za zneuctění posvátnosti Francouzské republiky a špatně zapadaly do nálady, která opanovala společnost otřesenou projevem teroristického násilí a náhle většinově navzájem smířenou.

Chování části muslimských žáků ve veřejných školách široce komentovaly sdělovací prostředky a učitelé měli plnou hlavu otázek. Jak je možné, ptali se mnozí, že někteří žáci, ač francouzské národnosti, dávají přednost paralelní kultuře mešit a raperů, kteří pro Franci mají jen nadávky a školní výchově v duchu laické neutrality vůči náboženstvím bez rozdílu adresují slova typu: „Mně stačí Alláh a nepotřebuji, aby mě laicizovali“.

„Katolické zombie“ versus lidový antisemitismus

Do této atmosféry přichází kniha „Kdo je Charlie?“. Její autor, demograf Emmanuel Todd, podrobuje kritice masovou solidaritu pod heslem „Je suis Charlie“. Soudí, že je dílem „katolických zombií“, Francouzů, kteří sice opustili nedávno katolické křesťanství, leč přežívá v nich antisemitismus tradičního křesťanství a podvědomě ho nyní přenášejí na muslimy.

V této souvislosti zasluhují zmínku veřejně a halasně se projevující názorové proudy a jejich manifestace ve Francii v letech 2013 až 2015. Jde jednak o hnutí proti homosexuálním svazkům a na obranu rodiny s názvem „Manif pour tous“. V tomto rámci vznikla konzervativní koalice nového typu mezi katolíky a integristicky orientovanými muslimy a to na základě společného názoru o potřebě obrany hodnot morálky a rodiny proti nárokům homosexuality. Vzejde z toho přesun hlasů muslimských voličů, které přispěly k vítězství socialistického kandidáta Hollanda v prezidentských volbách 2012, směrem k pravici při obecních volbách v roce 2014. Za Hollanda a socialistické vlády dochází k legalizaci homosexuálního manželství.

Analýzu zasluhují rovněž akce na podporu Palestinců v Gaze v roce 2014 již shora připomenuté. Propojují se během nich vyznavači antisemitismu krajní pravice, zastánci konspiračních teorií a islamisté fascinovaní vyhlášením chalífátu v Mosulu, kteří jako celek přečíslují a zatlačují do pozadí proud tradičních spojenectví levice a extrémní levice, antisionistů solidarizujících s trpícími Palestinci a potomků postkoloniální imigrace. Radikalizace manifestací solidarity s Gazou pak ústí do útoků na synagogy a do rabování židovských a křesťanských chaldejských obchodů na pařížském předměstí Sarcelles. Něco takového mluví spíše ve prospěch lidového antisemitismu než pro potlačované, leč vnitřně přítomné antižidovství „katolických zombií“, přenášené podvědomě na muslimy.

V optice ideologických, společenských, ba i psychologických sporů dostává dilema být či nebýt Charlie téměř esenciální podobu. Přitom samotné karikatury jednoho satirického časopisu nejsou více než záminkou, jak vyjádřit názor, pro který jinak chybí poznání zásadních jevů a snaha o hlubší porozumění realitě. Příkop, kterým karikatury Charlie Hebdo oddělily „laicisty“ a „islamofily“, kritiky veškerého náboženství a obhájce islámu jako „náboženské víry slabých“, svádí šampióny obou táborů k audovizuální exhibicím. Jejich mnohomluvnost a výrazová ostrost slouží za masku, která kryje absenci jiné vize společnosti a bezradnost tváří v tvář realitě.

Být „Charlie“ je výrazem ideálu humánního a solidárního světa, stejně jako je symbolem obrany veřejného prostor, v němž neplatí zákaz jakékoliv kritiky. Symboliku má v sobě i hlas Nebýt „Charlie“. Vpisuje se do ní obrana identity, prožívaná a nárokovaná kolektivně na úkor lidské individuální subjektivity. Tento nárok je třeba číst nejen jako hrozbu povyšování identifikační odlišnosti nad lidskou a občanskou solidaritu, s níž stojí a padá moderní společnost. Varuje zároveň před iluzí, že uplatňování principu rovnosti příležitostí a šancí stačí k udržování statu quo. Rovnost ve společnosti není nafukovací. Přetěžovaná jednostranně může vést k znehodnocování individuálních zásluh a potlačovat motivace podněcující k individuální tvořivosti a zodpovědnosti.







Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy