Nedávno byl citován v diskusi k mému článku „Francie v pohybu“ následující text: „Jde o starý francouzský sen o zapřažení Německa pro naplňování francouzských zájmů, který od německého sjednocení a vzniku eura evidentně nefunguje - tón udává Německo a Francie musí poslouchat. Nadbíhat Macronovi proto nemá smysl. Místo jeho snění o evropských makrozměnách by Francie potřebovala spíše „Microna“, politika s vizí něco udělat s poměry uvnitř země – řešit migraci a problém neintegrujících se muslimů, zlomit moc odborů blokujících jakékoliv racionální reformy a zvýšit flexibilitu a konkurenceschopnost francouzských firem."

Názor, který by našel v českém veřejném prostředí nemálo stoupenců. Stalo se už zvykem přičítat rostoucí nechuť k evropskému projektu nesouladu zájmů ve svazku německo-francouzském, na kterém záměr sjednotit Evropu povstal. Zapomíná se přitom, že vedle zájmů nesouladných, vycházejících zejména z toho, že Německo se lépe než Francie vyrovnalo s rozšiřováním EU do středu a na východ kontinentu, existuje a trvá společný francouzsko-německý zájem udržet Evropu v míru, pečovat o její hospodářský a sociální rozvoj a dbát na zachování demokracie a na vládu práva. Z uvedeného citátu zaznívá onen oblíbený a bezprostředně přímočarý výrok: Ať Francouz nepoučuje ostatní a drží hubu, když si neumí udělat pořádek doma.

Možná tu koná koneckonců své dílo i žarlivost na mladého muže, který má odvahu a vůli, je nadaný a bystrý a nepostrádá přitom umění svádět a okouzlovat. Macronovi netřeba nadbíhat, on si dokáže vybírat sám, jsa ke každému laskavý a vstřícný, vybavený přirozenou empatií, ty, kteří jsou ochotni spolupracovat na jeho plánu. A následně vyvolává obdiv, anebo nechuť, ba nenávist, ponecháme-li stranou apriorní pocitové motivy typu „okouzlující mladík“ nebo „hýčkaný fracek“.

Snílek? Možná, ale masarykovského typu. Slovo a čin. Reformovat, změnit nebo, jak on sám to nazývá „transformovat“, francouzské pracovní právo je sakra úkol. A nelze popřít, že se do toho on a vláda jím sestavená a parlamentem schválená pustili s potřebnou vervou hned od počátku. Jde se na to dekrety, které nepotřebují zdlouhavé parlamentní vyjednávání a schvalování a které jako postup francouzská ústava za určitých podmínek připouští. Předcházelo tomu jednání prezidenta za účasti premiéra s předáky všech hlavních odborových ústředen. Za účelem kompromisu ve věci větší pružnosti na trhu práce.
Stávající předpisy ohledně ochrany zaměstnanosti blokují nejen propouštění, ale i nabírání nových pracovních síl. Stav odborů ve Francii je dobře znám. Velikostí členské základny zůstávají francouzské odbory daleko za německým partnerem, leč zástupcům jednotlivých odborových ústředen je v každém podniku zákonem garantováno pracovní zařazení a právo účasti na ochraně zaměstnanců, rovněž i ve formě jakýchsi advokátů pro řešení individuálních pracovních konliktů. S „transformací“ pracovního trhu proto jde ruku v ruce záměr přenést vyjednávání o pracovních podmínkách zaměstnanců z odborových centrál, jak je tomu doposud, na jednotlivá odvětví a dále až na jednotlivé podniky, jak je tomu kupříkladu v Dánsku. Krátce řečeno, jde o to, aby napříště vyjednávali pracovní podmínky samotní zaměstnanci podniku, případně jejich zástupci, podle svých potřeb a zájmů s vedením přímo a nikoliv na základě rozhodování odborových orgánů shora.

Vzhledem k tomu, že jde o zásah do tradičního pojetí odborové solidarity, postavené na síle masové mobilizace (stávky, protestní pochody) a vycházející z představ o třídním boji a neslučitelnosti zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů, není divu, že část společnosti, která dodnes tomuto společenskému vzorci věří, se takovou „transformací“ cítí ohrožena. Od princip kompromisu, přímého dialogu s oboustraně přijatelným realismem, se očekává nejen vytvoření nových pracovních míst a zlepšení societálních poměrů, ale i příznivý dopad na hospodářský růst.

Projekt „transformace“ pracovního práva bere v úvahu, že pohyb pracovních sil je obousměrný, tedy nejen jejich angažování do pracovního procesu, ale i jejich propouštění. Nezaměstnanost představuje mnohostranné téma, v němž významnou stránku jsou budování a údržba systému nabídky a podnětů k přeškolování těch, kteří přišli o práci. Pokud ve Francii nabídky k přeškolování jsou a dále se rozvíjejí, slabší jsou podněty, přesvědčující i nutící nezaměstnané zapojit se do aktivního hledání nového pracovního zařazení. Součástí vládních dekretů, týkajících se pracovního trhu a nezaměstnanosti, jsou opatření měnící podmínky a hlavně dobu a výši výplat dávek v nezaměstnanosti.

Řešit migraci, to se dnes snadno říká, ukažte zemi, kde se to takto slovně „neřeší“? Že snad Francii migrace nezajímá? Asi jen proto, že nestaví ploty? Nová opatření, která přejdou do zákonů, aby mohl být odvolán mimořádný stav v zemi, dovolí mimo jiné zesílit kontroly na vstupech do země a v okruhu dvaceti kilometrů kolem pozemních hranic. „Džungle“ v Calais byla zlikvidována a tamní migranti rozděleni a přesunuti do řady míst ve Francii. Že se vracejí zpět k Lamanšskému průlivu? Za to nemůže Francie a její vláda, nýbrž snění migrantů o zaslíbené Británii. A Británie, chráněná svou ostrovní izolovaností, si nemusí dělat starost. Vystačí si s tím, že přehazuje odpovědnost na kontinent.

Leč přestaňme s karikováním. Migrace si žádá celostní řešení, jehož obsahem sotva bude ať si každý hlídá své hranice. Všem je přece jasné, že problém vzniká v okrajových částech kontinentu, v Řecku, Itálii, nyní už třeba někde na východě Evropy. A půjdeme-li dále, z migrace se stala lukrativní ekonomická aktivita, která momentálně vynáší více než pašování a obchod s drogami. Něco takového se dá „řešit“ asi těžko individuálně, národně. Je to téma, o kterém by měli přemýšlet všichni a na „řešení“ otázky, která si žádá „holistický přístup“, by se měla podílet Evropa nikoliv jako soubor částí, nýbrž jako celek.

Na neintegrující se muslimy se lehce poukazuje tam, kde nejsou, nebo je jich hrstka. Kdo téma muslimů v Evropě sleduje ve větším časovém záběru, si jistě vzpomene, jak se před čtvrť stoletím Francouzům vyčítalo, že jejich republikánský princip laickosti vyhání náboženskou víru do soukromí a nutí všechny občansky se asimilovat. Za příklad se dával princip každý pro sebe, který ve Velké Británii připustil komunitní způsob integrace přistěhovalců. Z náboženských pozic obhajoval tento přístup Tomáš Halík. Spatřoval v něm naplnění práva na náboženskou svobodu a naopak na francouzskou laickost pohlížel kriticky. V přednášce na Sorboně v Pařiží dokonce neváhal dávat Francouzům britský model za příklad. Dnes víme, že oba přístupy nesou úskalí a nezaručují plně ochranu společnosti před zneužíváním islámu k páchání násilí.

Nejsnazší integrace je ta, kterou dělat netřeba. Nejtěžší pak ta, která se nedaří podle plánu. Velkým neúspěchem francouzského modelu je především ghettoizace arabské a africké přistěhovalecké populace v převážně přistěhovalci osídlených předměstích a která vytvořila hráz proti integraci. Zde ztroskává i dříve nejlepší dílna francouzské integrace a to je veřejná škola. Nikoliv tedy náhodou sem míři Macronův projekt, dnes už v procesu realizace, a to snížit počet žáků ve třídách v tzv. zónách přednostního vzdělávání, na dvanáct dětí. Cílem je zvrátit stávající situaci, kdy 60% dětí z těchto čtvrtí neumí v páté třídě řádně číst a psát. Macron to otevřeně ve své programové knize píše a přiznává. A říká, že je odpovědností stávající generace tento stav zvrátit, aniž by se hledáním viníků a souzením těch pravých i nepravých ubíralo z vůle k činu.

Peter Sloterdijk, německý filosof a přesvědčený Evropan, uvítal prezidentskou kandidaturu Emmanuela Macrona s nadšením, protože v něm viděl „jediného, kdo přichází s aktivní a pozitivní koncepcí Evropy“ a vyzval Francouze, aby „nezhasínali světlo osvícenství“. Oproti tomu Regis Debray, francouzský filosof, soudí Macrona jako ztělesnění „neoprotestantismu“, který přichází z Ameriky a přináší „uberizaci“ a další podobné projevy „amerikanizace“, připravující „konec evropské civilizace“. Pokud někdo hledá a nalézá francouzsko-německé soupeření, může ho nalézt i v názorech a přístupech filosofů.

Macron, anebo „Micron“? Francie potřebuje Evropu, Evropa potřebuje Francii. Na „řecké krizi“ si francouzský prezident uvědomil, co Francii schází a co musí udělat, aby mohla být rovnocenným partnerem pro Německo. Je hluboce francouzský a zároveň je přesvědčeným Evropanem. Elias Canetti pokládá za masový symbol Francie revoluci, pro Německo je mu tímto symbolem les. Souznění revoluce a lesa nevypadá na první pohled řešitelně, přesto tu něco naznačuje možnost. Francouzské karteziánství vyjádřené Descartesovým „cogito, ergo sum“, což je ve svých důsledcích vlastně „dubito, ergo sum“ – pochybuji, tedy jsem – , generovalo vždy ideje, myšlenkové konstrukce rovnosti a svobody, societální projekty lidské solidarity a společenských a právních převratů. Zhusta nedotažené, nenaplněné následkem „revoluční“ netrpělivosti, ovšem inspirující a dotahované jinde, v Německu třeba s „lesní“ důsledností ve filosofii a societální praxi. V takovém dvoustranném setkávání sil myšlenky, v níž je vždy trochu bláznovství a idealismu, se silou realismu není Francie ani zcela závislá, ani předem ztracená, odsouzená. Soudím, že Macron je dobře vybaven k tomu, aby to dokázal. Třeba už jen proto, že je odhodlán hledat a hájit jiný a vyšší smysl v té nesmyslnosti a zmatenosti soudobého evropského tápaní, které se všestranně zakrývá technologickou a praktickou racionalitou.

Nedávno dal Macron jasně najevo, kdo jsou jeho odpůrci. „Flákači a cynici“. Pojmenoval své nepřátele. A sklidil za to bouři protestů a samozřejmě i pokles popularity. „Flákači“, nikoliv proto, že nechtějí pracovat, ale že jsou líní přemýšlet a schovávají se za kolektivum. „Cynici“, nikoliv proto, že kritizují, argumentují, mají opačný názor, o němž se dá diskutovat, ale že vystačí s pomlouváním. A shora uvedený citát patří do takové kategorii cynismu. Není argumentem, jen pomluvou a jedovatou slinou, odplivnutí nad někým a něčím, co nestojí za pozornost, především nám sebestředným, s klamavým sebevědomím vždy vševědoucích a s přetlakem nadutě přezíravého nadhledu.